1 2 3 4 5 6 7 8

Najednou se zase rozsvítila velká světla a Pongovi prolétla hlavou myšlenka, že se snad s těmi světly posrali až za ušima. Ale postupně se osvětlil kus ulice a Pong spatřil připravenou arénu zakončenou vozovou hradbou ze všech povozů a vozů, které dokázali dát místní dohromady. Někdo spustil žebřík a dolů slezla postava v kombinéze barvy kůže, která byla zakončena nad hlavou něčím, jenž velmi připomínalo konec penisu. Pongovi proběhla hlavou myšlenka, „duchu hoven, to je čůrák.“
„Já jsem Mrdač,“ otočila se figura a ukázala velké zelené „M“ na své hrudi.
„Já sem Pong. Co chceš čůráku?“ rozesmál se Pong až se za břicho popadl.
„Já jsem Mrdač a vymrdám s tebou. Zboží je naše a nic nezaplatíme. Velitel to řekl jasně. Mám tady 200 nejlepších mužů, připravených tě kdykoliv zabít,“ řekl Mrdač stručně a bez emocí.
„Haha, přes osumdesát sem jich oddělal a ty mi tady vyhrožuješ nějakejma dvoustama šašků?“ smál se Pong dál.
„Tohle jsou ti nejlepší. Vzdáš se?“ zeptal se Mrdač.
„Ses posral, ne?“
„Neposral.“
„Ještě ne, ale posereš se před smrtí,“ odpověděl Pong, přestal se smát, odkašlal si, odplivl a zkameněl v obličeji. Mrdač se uchechtl, z vrcholku „čepice“ vystříkla nějaká látka a vyšplhal zpět po žebříku na vozovou hradbu.

Pong čekal, jestli se ještě něco bude dít jako například, že sliz na silnici exploduje, začne hořet a nebo se promění v nějakého obrovitého pavouka, ale nic takového se nestalo, protože sliz se začal proměňovat ve smečku malých roztomilých štěňátek, která pajdala s kňučením Pongovi v ústrety.

Na vrcholu hradby se ozval smích a nejapné poznámky ohledně kvality materiálu. Nicméně, štěňátka se stále přibližovala a Pong je s úsměvem sledoval. Poklekl , natáhl ruku a začal šišlat. První štěňátko se opatrně přibližovalo, občas roztomile upadlo, protože mu nožičky ještě dobře nefungovaly. Teď by si měl čtenář představit detailní záběr na štěněcí čumáček a ruku, kterak se k sobě opatrně přibližují.
Štěňátko otevírá tlamičku, vyplazuje jazýček a Pongova ruka se chystá pohladit hlavičku. Zvířátko však najednou cení zuby a zakousává se do natažené dlaně, až Číňan leknutím vyskočil tři metry do vzduchu. Setřásl potvoru, vytáhl meče a dopadl zpět na obě nohy. Z hradby se nesl halasný smích a Pong si pomyslel cosi o tom, že kdo se směje nejlépe, ten se rozhodně směje naposledy a s touto myšlenkou se vydal přímou cestou k zátarasu. Postupně mečem a nohou pozabíjel útočící štěňata, aniž by se jakkoliv trápil.

Mrdač se díval na přibližujícího chlapa a v krku mu svíralo. Tušil, že tohle nedopadne dobře a tak se v duchu rozhodl nenápadně vypařit. Poplácal po ramenou muže stojící okolo, rozdal pár dobře míněných rad typu „hlavu nechte v celku“ a odešel se slovy, že musí akutně srát.
Pong zastavil a zařval.
„Zmrdi, vzdejte se a zemřete v klidu a pohodě.“
Odpovědí mu byl smích a několik bot, které přiletěly zpoza barikády.
„Jak myslíte,“ odpověděl a vytáhl z hlubin svého oblečení malou kuličku. Chvíli s ní pohazoval a prohlížel zátaras. Pak dal ruku s kuličkou daleko za záda, lehce se prohnul a poslal kulatý objekt přesně doprostřed. Kulička zastavila přesně na čáře rozhraní silnice a barikády, roztočila se a vyskočila malá vlaječka. Nějakej chlap se podíval dolů a poslední věc, kterou ve svém životě viděl, bylo světlo, které vyšlo z kuličky a rozlilo se ve velkou ohnivou kouli, jenž spálila vše, čeho se dotkla.

Když se rozplynul kouř, uprostřed barikády se černal otvor, že by jím povoz projel a v okolí se válely zbytky lidských těl, které zasáhl žár. Některým nešťastníkům, kteří přežili a stáli částečně v dosahu, žár upálil kusy rukou či nohou a v bolestech se svíjeli mezi troskami. Mezi tím se pohybovaly zmatené postavy v šoku, které nechápaly, co se právě stalo.
Pong se vydal po cestě zabijáka a začal meči stínat jednu hlavu za druhou. Odpor byl relativně malý a pokud už se nějaký dal dohromady, netrval dlouho. Přestal počítat mrtvé po jednotkách a přešel na desítky. V jednu chvíli musel zastavit u stolu, připravit pár lajn a zapomenout na nudu. Zabíjení těchto zmatených zdravých mužů ho nudilo. Žádná kreativní bitka, jenom obyčejná rutinní řezničina, která musela být udělána, aby se mohl posunout do dalšího levelu.

Bylo hotovo a Pong prohlížel výsledek své práce. Světlo lamp pokrývalo rudou plochu s ležícími těly a oddělenými hlavami. Utřel meče od krve a zasunul pod oblečení. Od oka odhadl sto dvacet padlých, povzdechl si a šel se ke stromu vychcat.

„Veliteli, je to magor, 160 nejlepších chlapů padlo, aniž by dostali šanci se bránit. Pozabíjel je jako zvířata.“
Chlap odvedl pozornost od své motorové pily a podíval se po Mrdačovi.
„Jak kurva pozabíjel, to se posral. Jen kvůli tomu, že sme nezaplatili. Všichni kurva věděj, že neplatíme.“
„Veliteli co s ním?“
„Zabte ho konečně a zmiz mi z očí.“

Mrdač si setřel „pot“ z čela, který mu prýštil z temene a ruce se mu třásly. Měl takové divné vnitřní tušení, že pro něj dnešek nedopadne dobře. Sevřel kapesník pevně oběma rukama a vyždímal jej. Z kapek, které dopadly na zem se vynořili malí hlemýždi zahradní, kteří se odplazili a zanechávali za sebou slizkou stopu. Přerostlý čůrák si toho nevšímal a odešel opačným směrem.

„Sem se kurva dobře vysral,“ mumlal Pong, když si utíral prdel na hajzlu. Perník umí dobře vyprázdnit obsah střev, dáte lajnu a do půl hodiny se běžíte vysrat. Tělo se uvolní a kolikrát se Pongovi stalo, že si málem nasral do kalhot. Ale ani tentokrát se nehoda nestala a ani nemusel srát v přírodě. Hrozně nerad sral v přírodě. Sice ho v Šaolinu učili, že pravý kung-fu mistr bez problému sere i během meditací, kdy stojí na jedné noze na šestimetrové kolmé tyči o průměru tři centimetry. Tenkrát začínal s perníkem a dodneška si dobře pamatoval, jak stál tři dny sjetej šest metrů nad zemí, ve větru klinkající tenký tyči a jak asi čtvrt hodiny po tom, co se vyškrábal na tyč, na něj přišlo ukrutný sraní a Mistr řval, že má použít styl Opičího krále, který spočíval v tom, že se měl natočil hrudí proti větru tak, aby mohl zvednout nohu, vysrat se a vítr by odvál hovno dál od těla. Jenže jak byl sjetej a měl sračku, natočení proti větru nezvládl a první dávka průjmu letěla obloukem až skončila Mistrovi na hlavě. Druhá dávka už neměla takový tlak, takže stekla mladému Pongovi po noze a tyči až k zemi. Strašně se mu ulevilo a zbytek meditačního cvičení byla procházka růžovou zahradou plnou bzučících masařek.

Zanořen ve starých vzpomínkách Pong došel k prostornému náměstí, na jehož protějším konci stála velká bílá budova s nápisem „Škola“. Budova byla pěkná, ale Ponga zaujalo něco jiného. Další zkurvená barikáda ze školních lavic a skříní stojící po pravé straně školní budovy. Nebylo mu úplně jasné, proč je barikáda jen po jedné straně, když silnice je z obou stran baráku.

Rychle však pochopil v čem je finta. Ze tmy levé silnice vyjel velký povoz ozdobený svítícími a pouťově blikajícími barevnými žárovkami a cedulí s ukazováčkem směřujícím k barikádě. Pod tím byl velký neonový nápis „Tam jsme“. Zpoza se vynořil Mrdač a vykřikl.
„Sereš nás, nikdy nezaplatíme a zdechneš!“
„To už si jednou čůráku říkal, nemel hovna. Koho proti mně chceš vyslat? Ženy? Děti? Starce?“ zasmál se Pong.
„Přesně tak, ty jeden zmrde!“ vystříkl Mrdač a na zem zase dopadl sliz, který prostě připomínal sperma, i kdybyste fakt nechtěli, aby vám ho připomínal.
Pong zakroutil hlavou a připravil se na další sviňárnu. Mrdač se otočil a zmizel za vozem, který odjel zpět do tmy. Ani moc nepřemýšlel, mohl je všechny pozabíjet, tak proč by si neužil. Jen doufal, že tahle druhá várka bude zábavnější a nečekají ho důchodci s dětmi a ženami na mateřské. Představa, že by musel zabíjet neozbrojené ho trošku děsila. Neozbrojený civilista je neškodný civilista.

1 2 3 4 5 6 7 8