Stromy rostoucí přímo z vody obklopovaly vodní cesty, po kterých zvláštní výprava putovala. Aligátoři čekající na svou kořist ve spleti kořenů představovali nebezpečí, které nebylo radno podceňovat.
„Šéfe, jsou to pěkní macci. Jestli bude čas, vyrazím na noční lov aligátorů. Zasranej vodvaz.“
„Věřím Pongu, ale tuhle zábavu rád vynechám. Jejich čelisti jsou pro mě celkem důrazným argumentem, proč být od nich co nejdál.“
„Kapitáne Blázne, víte přesně kam jedeme?“ zeptala se Catherine, která se přiblížila svým vznášedlem.
„My jo, vy snad ne?“ podivil se Blázen.
„Úplně přesně ne, pan Louis říkal, že na nás bude čekat kapitán, který cestu zná.“
„Catherine, to si děláš prdel. Víte vůbec kam jedete?“ zasmál se Blázen a Pong si poklepal na čelo.
„Víme. Navštívit Děti boží, které už stovky let nesou tradici poznávání Boha skrze sex. Málo lidí ví, kde je hledat a pan Louis je jeden z nich.“
„Jak jsi se s ním vůbec seznámila?“
„Ve Fénixu na koncertě, nabídl mi brko a nakonec se z něj vyklubal sice poněkud zvláštní, ale zajímavý člověk. Povídali jsme si, já mu vyprávěla o svém studiu a absolventské práci na téma sekty a z něj vypadlo, že ví, kde jsou Děti boží.“
„Aha, a vzala sis sebou kámošky, který se nuděj během lakování nehtíků?“
„Ročníkové spolužačky, hrajeme spolu závodně basketbal a veškerý zbylý volný čas trávíme ve studovně a nebo po mejdanech. Jsme mladé, chceme si užívat, poznávat svět a zajímavé lidi. Touto výpravou spojíme příjemné s užitečným. Každá z nás napíše přelomovou práci z různých vědeckých oblastí.“
„Prosím tě a ty ostatní děvčata jako budou psát o čem?“
„Jak jsem říkala, Pong už asi poznal, ne všechna jsou děvčata, ale každý člen mého basketbalového týmu v něčem vyniká. Budoucí zooložky, bioložky, entomoložky, etnografky a nějaké kartografky tam taky tuším mám.“
„A ještě mi vysvětli. Jak nejsou všechny děvčata? To může existovat dívčí basketbalový tým s mužskými hráči?“ končil s malým výslechem Blázen.
„Naše universita ke všem studentům přistupuje s nejvyšším respektem. Pokud jde o sexuální orientaci a příslušnost, respektuje i studenty, kteří se narodili ve špatném těle. Takže, když se muž cítí být ženou, může hrát v dívčím basketbalovém týmu,“ odpověděla Catherine.
„Žiješ v zajímavým světě, děvče. Víš, co vezem Božím dětem?“
„Živobytí nutné k přežití?“ otázala se opatrně Catherine.
„Jo, něco v tom smyslu. Držte se za námi a poslouchejte moje rozkazy. Pak bude všechno v pohodě a dostanete se v bezpečí k Dětem božím. Ok?“ s lehkým důrazem v hlasu řekl Blázen.
„Rozumím. Dobře,“ odpověděla stručně Catherine, protože pochopila, že Kapitán Blázen a jeho doprovod je parta velmi ostrých hochů. Vzdálila se ke svým holkám a nechala Blázna s jeho lidmi.
„Ty vole, tohle si říká vo průser,“ vzdychl Blázen a mocně potáhl.

U Bobbyho v sále se ozvaly výkřiky nadšení, pískání, jásání, provolávání slávy kozatýmu hurikánu a hlavně Bláznovi. Klauni se na sebe podívali, vyklopili do sebe dalšího panáka a přidali skleničku do řady k dalším. Promítání ještě neskončilo.

Pojedli během cesty Olivierem připravené chleby s řízky a zapili svými oblíbenými nápoji. Některá děvčata se věnovala vědeckým výzkumům, pozorování a sběru vzorků různého původu od drobného vodního hmyzu, přes ryby až po sběr výkalů, protože jedna studentka se věnovala sledování stolice. Holky sraly do pytlíčků, které pečlivě očíslovaly a uložily k ledu.
Cesta pokračovala v relativním poklidu, Pong chytal piraně, Blázen kouřil jointy a chytal lelky. Karlos s Urghou vedli rozhovory a pravidelně se střídali v řízení.

„Můj vůdce, podle mapy vjíždíme do střední části močálu. Teď musíme doufat, že souřadnice, které jsme dostali jsou přesné a nezavedou nás někam do zapomnění.“
„Kokote, jeď podle plánu a nešpekuluj. Podivná znamení nebudeme brát vážně,“ řekl Blázen, který si uvědomil, že džungle po březích zhoustla, vodní kanál potemněl a vůkol se rozlehlo ticho.
„Šéfe, není to ticho podezřelý? Ryby zmizely,“ zeptal se Pong.
„Kapitáne, všiml jste si…,“ vykřikla Urgha, ale přehlušila ji Catherine.
„Kapitáne Blázne, jste si jistý, že plujeme správným směrem?“
„Kokot říká, že jo. Holky, to jste ještě nikdy v životě nebyly v džungli a nezažily v ní pozdní odpoledne?“
„Kapitáne nebyly,“ odpověděla s úzkostí v hlase kozatá kráska.
„Tak buď v klidu a vrať se uklidnit holky, brzo budeme v cíli,“ řekl Blázen a dal jasně najevo, že se nehodlá dál vybavovat. Catherine odplula a z džungle se ozval divoký řev.
„Co to kurva..?“ zbystřil Pong.
„Asi opice,“ odpověděl Blázen a nevypadal, že by si začal dělat nějaké starosti.
„Můj vůdce, opice?“ zeptal se nedůvěřivě Kokot.
„Jo Kokote, opice. Nežvaň zbytečně sračky a snaž se nás dostat do tmy k těm magorům. Nechtěl bych strávit noc mezi stromy.“

Bažina opět počala vydávat zvuky. Bzučení hmyzu, zoufalý křik opuštěného ptáčete, smrtelný ryk zraněného zvířete. Posádky se nervózně rozhlížely a ve vzduchu bylo cítit napětí. Do toho všeho se ozvalo pískání.
Z břehů přilétlo velké množství kamenů a oštěpů, které zasypávaly jednotlivá vznášedla.
„Doprdele, kde ste zmrdi zmrdaný,“ řval Pong a odrážel dopadající předměty. Odpovědí mu byl další řev a nová várka létajících smrtících objektů.
„Šlápněte na plyn a co nejrychleji pryč,“ křikl Karlos a výrazně zrychlil.
Kolona vznášedel nasadila tempo a projížděla deštěm kamení. Za chvíli vyjeli ven a když usoudili, že jsou dostatečně daleko, zastavili.
„Šéfe, zmrdi nás napadli, vrátíme se a všechny je pobijeme,“ navrhoval napružený Pong.
„Pongu, ty vole, uklidni se. Všichni v pořádku? Nějaký škody, někdo mrtvej?“ umlčel ho Blázen.
„My jsme všechny v pořádku, až na nějaké drobné škrábance,“ odpověděla Catherine.
„Fajn, u nás taky dobrý? Náklad nepoškozen?“ zeptal se dál Blázen.
„U nás dobrý,“ křikla Urgha.
„Šéfe, tady taky dobrý, vy žijete a já sem nasranej, protože nemůžu zákeřně oplatit zákeřnej útok,“ křičel Pong.
„Pongu, uklidni se, ještě se nevracíme,“ řekl Blázen.
„Šéfe, jakože až pojedeme zpět, že bychom se zastavili na malý hon?“ opatrně se zeptal Pong.
„Když bude chuť a hlavně čas.“
„Šéfe, chuť by byla,“ zasmál se Pong a sledoval okolí.

„Kokote, kolik toho ještě máme před sebou?“ obrátil se Blázen ke svému řidiči.
„Můj vůdce, podle mapy asi třicet pět kilometrů. Do tmy bychom měli být v osadě Dětí božích.“
„Okej, snad nás už nečekaj nějaký další překvapení. Pro dnešek toho bylo dost na jednu malou obchodní výpravu. Až se příště uvidím s Louisem, budeme si muset popovídat o příplatcích za riziko.“
Děvčata se přestala věnovat svým koníčkům a ani nedutala. Nad vodní hladinou se nesl zvuk motorů a vznášedla za sebou zanechávala vodní brázdu.
Jedna z větví se pohnula a odhalila červeně pomalovanou tvář s černým pruhem přes oči. Krátkou chvíli pozorovala pohyb na vodě a pak zmizela v listí.

Pobřeží močálu čím dál častěji neslo znaky lidské přítomnosti. Pokácené stromy, vysekané mýtiny osázené kukuřicí a bramborami, pastviny s kozami a velké výběhy plné tučných vepřů. Mezitím byly postavené jednoduché dřevěné domky. Nikde nebylo nikoho vidět, ale aspoň nelítalo kamení a oštěpy.

„Šéfe, vidím molo a nějakýho nahýho člověka!“ postavil se Pong a ukázal rukou před sebe. Blázen zaostřil a uviděl, že Číňan nekecá.
„Kokote, asi budeme na místě. Zamiř k molu,“ rozkázal Kapitán.
„Můj vůdce, milerád,“ odpověděl Kokot a navedl celou flotilu k přístavnímu molu.
Nahý muž byl úplně nahý, kromě malé bederní roušky, která mu zakrývala koule a kus péra jehož zbytek se kolébal do rytmu chůze.
„Šéfe, kde sme se to doprodele ocitli?“
„Vítejte u Božích dětí. Kapitán Blázen předpokládám?“ promluvil nahý muž a nastavil ruku k pozdravu.
„Jo, jsem, kam máme složit zboží?“
„Půjdete za mnou do osady. Nejvyšší vás očekává,“ odpověděl muž.
„Doprdele, další pomatený ‚Nejvyšší‘,“ odplivl si Pong.