1 2 3 4 5 6 7 8

Nohy ho už nebolely a chodidla měl otlučená do krve. Bylo jasný, že kdokoliv najde jeho stopu, půjde po ní jako pes po hárající feně.
Běžel jako blázen, padal, narážel do kamení a v hlavě mu hrála rychlá a tvrdá muzika. Najednou pocítil, že znovu nastala nepříjemná situace. Chodilo se mu zaseklo v nějaký škvíře mezi kameny a jak byl v běhu, nedokázal správně zareagovat na nastalou situaci a padl obličejem k zemi stylem střeleného zvíře. Obličej narazil do kamene prudkou silou, ozvalo se zapraskání kostí a Blázen znovu omdlel.

Stále byl naživu. Nechtělo se mu věřit, že ještě žije. Nečekal takovou výdrž.
Obličej měl krvavý, nos na sračky a noha v kotníku byla velmi ošklivě zlomená.
„Tohle nedám,“ proběhlo mu hlavou, lehl na břicho a začal se plazit.

Doplazil se na písečnou pláž, kde potok vtékal do řeky. Pozvedl hlavu a podíval před sebe. Spatřil břeh táhnoucí se s řekou až na konec lesa, s dřevěnými stavbami a jistou vidinou bezpečí.
„Civilizace, konečně civilizace,“ proběhla mu hlavou spásná myšlenka, která na chvíli zapudila chmurné pocity. Rozhodl se plazit dál a zanechával za sebou hadí stopu.

Jen jednou byl v podobné situaci na pokraji smrti. Byl už kapitánem severokorejské ponorky a vracel se z obchodní mise. Naváděl loď úžinou mezi ostrovy v Jihočínském moři a narazili na miny, které tam byly umístěné od poslední války. Došlo k nárazu a v torpédové místnosti začalo hořet.
Blázen, tehdy ještě přezdívaný soudruhy z posádky ‚Kim‘, se rozhodl obětovat a sám otevřít pojistné ventily. Nasadil masku, vzal kyslík. oblékl protipožární oblek a vydal se na příď ponorky.
Detailně viděl, jak za ním zavírají uzávěr a on otvírá další do zakouřených prostor. Narazil na několik členů posádky namačkaných u průlezu, kterým už nebylo pomoci. Překročil je a pokračoval k přední části. Jak postupoval, otevíral a zavíral ventily a pokoušel se nahodit sekundární tlakové okruhy.

K torpédové místnosti se Blázen nedostal, protože kovový trup ponorky byl rozpálen a jemu se začínaly tavit rukavice. Dlouho nerozmýšlel a pokusil se ze záložního ovládacího panelu otevřít torpédové komory. To se mu podařilo i za cenu propálených rukavic a za chvíli slyšel zvuk vody valící se do místnosti s torpédy.
Mořská voda však vyzkratovala poslední funkční elektrické obvody a z panelu vyšlehl plamen, který zasáhl celou horní část Bláznova těla. Upadl na zem a válel se ve vodě, která rychle prosakovala z průlezu, jenž se zaplavením torpédové komory prudce ochladil a prohnul.
Z posledních sil se zvedl a odbelhal k průlezu zpět do nezasažené části. Přes velké bolesti se mu podařilo za sebou zavřít a vrátit zpět ke zbytku posádky, která odčerpala z uzavřených částí vzduch, čímž uhasila hořící ložiska, která nezasáhla mořská voda.

Kapitána Blázna palubní felčar nadopoval morfinem a nikdo z posádky nevěřil, že přežije svá ošklivá zranění a těžká poškození obličeje. Blázen se probudil až o mnoho týdnů později v severokorejské klinice určené pouze pro klan Kimů, kde mu doktoři podle fotografií navrátili původní ksicht.

Realita ho však nakonec dostihla, musel opustit vzpomínky a vrátit se zpět na břeh řeky. Podařilo se mu doplazit až k hranici lesa na místo, odkud viděl rýžové pole a za ním hospodářská stavení. Hrozně ho povzbudilo, že dokázal vyjít z lesa, sebral poslední síly a začal se plazit k domům.

Byl asi v půlce rýžového pole, když se z lesa vynořily potrhané postavy klaunů.
„Támhle je!“ zařval jeden z nich a ukázal do rýžoviště.
„Zabijeme ho hajzla,“ zařval další a rozeběhli se v Bláznově stopě.

„To snad není možný, to se mi snad zdá,“ problesklo Bláznovi hlavou a snažil se z posledních sil dostat ke stavením. Viděl, jak z jedné budovy vychází nějaký člověk a dívá se jeho směrem.
Bláznovi zbývalo posledních deset metrů, poslední rýžový břeh, aby se dostal do cíle svého plazení. Myslel si, že je konečně v bezpečí, když mu šestý smysl poradil, aby se otočil. Poslední, koho svém životě viděl, byl vzduchem letící klaun s napřaženým mečem. Pak ještě zaslechl Pongův hlas.
„Šééééfeéééé…!!!“

Potlučeného Ponga vyvrhla voda na hromadu kamení. Náhodnému divákovi mohl připadat mrtvý, ale nebyl, pouze jeho vycvičený organismus snížil tep a spotřebu kyslíku, aby se neutopil. Po nějakých dvaceti minutách Pong nepatrně pohnul prsty na rukou. Za další půlhodinu už seděl a rozhlížel se kolem sebe.
„Ty vole, sem si pěkně natloukl hlavu,“ prohmatával hlavu a když se ujistil, že všechny kosti má na svém místě, připravil na kameni několik pervitinových lajn a postupně je vyšňupal.

Pong našel nad řekou cestu a na ní nějaké stopy, které nepatřily Bláznovi. Krátkou chvíli je zkoumal a pak se dal do běhu. Pochopil, že klauni mají slušný náskok. Utíkal seč mu nohy stačily, ale stejně v jednu chvíli ucítil, že ho Kapitán potřebuje. Zastavil se a vydýchal.

Kung-fu učení mu umožňovalo za určitých podmínek navázat telepatické spojení s druhou osobou. Vyndal z kapsy malou černou krabičku a otevřel ji. Vyndal jeden černý hrozen, polkl jej a počal meditovat.
„Šéfe! Šéfe, proberte se,“ křičel Pong, když konečně uviděl ležícího Blázna s nohou proděravělou hřebíkem.

„To mě poser hlavu, takhle podělanou situaci sem dlouho nezažil,“ pomyslel si, když ukončil krátký rozhovor s Bláznem. Zalezl za strom, aby se vysral. Když konečně ulevil střevům, opět začal běžet.

„Šéfe, Šéfe, buďte vopatrnej, buďte kurva na sebe vopatrnej,“ opakoval při běhu jako mantru Pong neustále dokolečka. Běžel dlouho a rychle, až nakonec před sebou spatřil klauna, který zůstal v závěsu, protože byl zraněný. Doběhl ho a srazil rukou k zemi.
„Řekni mi zmrde, je Šéf ještě naživu?“
Klaun vzhlédl svýma unavenýma očima a nijak se nebránil.
„Ještě jsme ho nechytili. Ty jsi ten druhej zmrd, že jo?“
„Jo, sem ten druhej zmrd,“ odpověděl Pong a byl rád, že Blázen ještě žije. Jelikož už klauna nepotřeboval a současně usoudil, že nebohý klaun bude umírat pomalou smrtí, rozhodl se ho utratit a ani nepožádal o souhlas. Než klaunovi došlo, která bije, zasvištěl vzduchem meč a sťal hlavu.
„Ufff, to sem si ulevil,“ zamručel spokojeně Pong, utřel meč od krve a oči se mu rozsvítily nadšením. Znovu se rozeběhl a věřil, že Blázna zachrání.

Je celkem zbytečný zatěžovat čtenáře popisem Pongova běhu lesní stezkou. Nakonec však doběhl hlavní skupinu klaunů, která už věděla, kde se Blázen nachází. Pong se příliš nezdržoval nějakými rituály či fair play bojem, vytáhl meč a napadl je zezadu.

Než klauni pochopili, kdo je masakruje, půlka z nich se válela v krvi a vnitřnostech na zemi. Pong jel jako sekačka a zabíjel všechny, kteří mu padli do cesty.
Když se prosekal do čela, zastavil se a otočil. Viděl, že někteří se ještě hýbají a smějí, že přišel pozdě. Zasmál se, prošel mezi nimi zpět a dorazil všechny posměváčky.
Zkontroloval jestli někoho nepřehlédl a znovu se dal do běhu.

Zanedlouho uslyšel nějaký křik. Rychle pochopil, že jsou to klauni, kteří našli Kapitána. Zrychlil a vyběhl z lesa. Rychle se zorientoval a pokračoval v běhu směrem, kterým viděl šašky.
„No to si dělaj prdel, to si snad dělaj prdel,“ nadával v duchu Pong a skákal z jednoho břehu rýžoviště na druhý. Chybělo mu asi padesát metrů, když spatřil scénu, která mu vyrvala srdce.
„Šééééfeéééé…!!!“

První klaun letěl vzduchem, v ruce meč a mířil přímo na plazícího se Blázna. Pong sledoval jako ve zpomaleném filmu, kterak klaun dopadá a jeho meč se noří do Šéfova těla. Každý skok, který udělal, trval nekonečně dlouho a tak se musel dívat, jak další a další klaun vráží do Bláznova těla meč, buší do něj jak pominutí, odsekávají údy a rozbíjejí hlavu.

Pong se konečně dostal k umírajícímu Bláznovi a krutě pozabíjel všechny klauny. Přerušená mícha mezi lopatkami a propíchnuté plíce zaručovaly pomalou, ale krutou a jistou smrt.
„Zmrdi zasraný,“ odplivl si a posadil vedle Blázna. Vzal jeho hlavu do svého klína a tesknil.
„Šéfe, Šéfe, tohle sem posral, opravdu posral. Huáááááá!!!“ zvrátil hlavu a řval do nebe.
„Pongu,“ zachrčel Blázen.
„Šéfe? Šéfe?!“
„Pongu…,“ Kapitán Blázen vydechl naposledy, aniž by dokončil myšlenku.
„Šééééféééééééé…..!!!“ zařval Pong a řval tak dlouho, dokud měl v plicích vzduch.

Ptáci cvrlikali, zaječice s mláďátky přeskakovala cestu, kozičky mečely a nějaký mlčící domorodec sledoval shrbeného Ponga.
„Co čumíš?“ zeptal se, když si uvědomil, že ho někdo sleduje.
„Vypadá mrtvej. Tamti jsou taky mrtví,“ konstatoval domorodec.
„A ty budeš taky mrtvej, když nevysmahneš,“ zamručel Pong a vzal Kapitánovo tělo do náruče.

Došel s tělem k nejbližší telefonní budce a vytočil číslo.
Asi za hodinu přiletěl vrtulník, ze kterého vystoupil Kokot s Karlosem.
„Pongu, co se ty vole stalo?“ zeptal se Kokot.
„Šéf je mrtvej, Kokote. Šéf je mrtvej,“ opakoval rezignovaně Pong.

Karlos prohlížel Bláznovo tělo.
„Kokote, vypadá fakt úplně mrtvej a navíc začíná v tomhle vedru smrdět. Co budeme dělat?“
„Asi mu vystrojíme strohý pohřeb a necháme levně spálit. Popel pak rozprášíme třeba na Havaji.“
„Ale jak to vysvětlíme a co budeme dělat dál? Bez Šéfa jsme vyřízení, ty vole, chápeš to vůbec, ty vole,“ hystericky křičel Pong.
„Pongu, uklidni se, to vyřešíme doma,“ odpověděl Kokot a začal se vyptávat kolemjdoucího, kde by našel pohřební službu.

Obřad byl malý a pěkný. Sešli se všichni vesničané a místní kněz pronesl krátkou modlitbu. Večer zakončili tryznou v místním bordelu, kde Kokot vyhlásil volnou zábavu, chlast a děvky zdarma pro všechny. Chtěl, aby nikdo nesmutnil, aby každý oslavil život přesně tím způsobem, jaký měl Kapitán Blázen nejraději.
Také tento večer Pong poprvé a naposledy ve svém životě brečel. Věděl, že ztratil nejen svého zaměstnavatele, přítele, ale také smysl veškerého svého mizerného života.

„Pongu, prober se,“ třásl Karlos spícím Číňanem.
„Co je, co je? Já jsem usnul? Kde je Šéf? Už se našel?“
„Pongu, uklidni se. Šéf je furt mrtvej, mejdan skončil, balíme. Vrtulník čeká a já chci zmizet z týhle podělaný díry.“
„Dobrá, dobrá,“ zvedl se Pong a v hlavě měl zasranej zmatek. Šéf neměl umřít.

1 2 3 4 5 6 7 8