Hubená postava podala joint a Kapitán jej převzal. Prohlížel si malé mistrovské dílo, pečlivě ořezané a velmi voňavé. Potáhl a uložil kouř hluboko do plic.
„Pfúúúúú,“ po chvíli pomalu vypustil dým.
„Dobrej matroš, žejo?“ zasmála se postava.
Bláznovi se motala hlava, ale musel uznat, že je to fakt slušnej kouř. Chvíli tiše pokuřovali, než došlo k krátkému rozhovoru.
„Já jsem Blázen a jak se jmenuješ ty, vole?“ zeptal se Blázen.
„Freddy,“ odpověděla postava.
„Co tady děláš a co po mě chceš?“
„Žiju tady a chci si s tebou zakouřit, vadí to?“
„Nevadí. Toho šaška si zabil ty?“
„Jo, nevadí doufám? Vypadal, že si tě chce dát k snídani.“
„Nevadí, zabil jsem jim hlavního velitele a jsou trošku nasraní.“
„Já jsem si říkal, že musí být nějaký hodně zvláštní důvod, proč mi vlezlo do lesa tolik lidí,“ zasmál se Freddy a potáhl z jointu.
„Nevadí, doufám?“ optal se opatrně Blázen.
„Vůbec, naopak. Tolik zábavy jsem si dlouho neužil,“ zasmál se opět Freddy.
„Jsem tu s kámošem, mám ho probudit?“
„Blázne, nebuď ho, navštívím ho také. Cítím z něj perník, vypadá jako příjemnej kumpán.“
„Jak navštívíš ho také?“ divil se Blázen.
„Brzo pochopíš, ještě se uvidíme. Musím jít, pobíhá tu kolem pár šašků, který bych rád zrakvil,“ odhodil Freddy vajgl a zmizel ve tmě.
Blázen úplně nechápal, co se stalo, ale jak byl unavený, zavřel oči a usnul.

„Šéfe, Šéfe. Probuďte se,“ třásl s Bláznem Pong.
„Co, co, co? Co se stalo?“ Kapitán otevřel oči a uvědomil si, že leží na zemi pod stromovým lůžkem, ve kterém spal.
„Šéfe, asi jste ve spánku spadl na zem. Nestalo se vám nic?“ ptal se Pong.
„Ne, nic mi není, ale měl sem takovej fakt zvláštní sen.“
„Šéfe, neříkejte mi, že jste mluvil s Freddym?“
„Ty taky?“
„Jo, fakt dobrej týpek, ocenil můj perník a šli sme spolu zabíjet klauny, ale kurva, Šéfe...“
„Co Pongu?“
„Sen, von to byl fakt jen sen. Doprdele...“
„Pongu uklidni se, očividně s náma neměl problém a nechal nás žít. Viděls ty jeho nože?“
„Viděl, Šéfe. Dokonce v akci. Úplnej básník nožů a krve.“
„Jo, to jo,“ kýval Blázen souhlasně hlavou.
Pong připravil k snídani pár lajn a vyrazili po stezce, která se ráno vynořila ze tmy.

Klauni sčítali škody. Několik desítek klaunů se ráno neprobudilo, táborem se táhly krvavé stopy , mnohá střeva byla namotaná a roztahaná mezi stany a stromy. Vnitřnosti byly všude vůkol, což někteří klauni odnesli prudkým zvracením.
„Kdo to kurva mohl být?“ debatovali v malém kroužku velitelé.
„Démon snů. Místní před ním varují každého, kdo sem přijede,“ řekl jeden z nich.
„Ty vole, snad nechceš, abych věřil na nějaký dementy ze snu. Ovládáme kus vesmíru, rabujeme, zabíjíme, setkali jsme se s ledasčím, ale kurva nechtějte po mě, abych věřil na vraždící démony ve snech.“
„Klid, kolegové,“ uklidňoval situaci další klaun, „ať je to, co je to, dostaneme to a zabijeme to. Kurva.“
„Souhlasíme,“ přitakal zbytek, který byl rád, že někdo přišel s konstruktivním řešením.

Klauni poklidili své padlé, což spočívalo v naházení zbytků těl a vnitřností na jednu velkou hromadu, kterou polili benzínem a zapálili. Poté se seřadili do trojstupů, vytvořili tři oddíly a začali se prosekávat lesem, kterému se to příliš nelíbilo, svými větvemi provokoval pochodující klauny a zakrýval sluneční svit.

„Šéfe, o čem přemejšlíte?“ zeptal se Pong po několika hodinách rychlé chůze prosluněnou stezkou, když zastavili na krásné mýtině se zurčícím potokem a ponořili unavené nohy do chladivé vody.
„Pongu, o starejch časech, abych nepřemejšlel nad tím, že bloudíme a jak šíleně mě bolej nohy,“ odpověděl Blázen a šplouchal vodu.
„Šéfe, nebloudíme, sám jste si snad všiml, že cesta nás vede sama.“
„Jo a zkurveně mě to děsí,“ pověděl Blázen.
„Hmm,“ zamručel Pong, opláchl nohy, obul se a zvedl.
„Zase půjdeme?“
„Šéfe jo, a povězte mi nějaký historky z vašeho mládí, ať zapomenete na stres.“
„Ty vole, Pongu,“ zvedl se pomalu Blázen, „ty mě zabiješ, ale budiž.“

„Byla to moje první nebo druhá plavba pro Severokorejce. Náš kapitán, jmenoval se zcela nečekaně Kim, vozil zbraně a střelivo do Afriky nějakým diktátorům, kteří bojovali proti indickým kolonizátorům. Afrika byla pěkně v prdeli, protože se o její území rvala Čína s Indií, která okupovala celé východní pobřeží z centrály na Madagaskaru.
Úkol bych jednoduchý, setkat se v domluveném zapadlém zálivu s klientem a předat zásilku zbraní.“
„Šéfe a co se posralo?“
„Nepřerušuj mě a poslouchej. Nečekali na nás žádný černoši, ale nýbrž indická koloniální armáda, jenž nastražila past, do které jsme padli jak moucha do pavoučí sítě. Abych to zkrátil, po krátký přestřelce, ve které kapitán Kim hrdinně padl, když se pokoušel zdrhnout, jsme se vzdali. Ten debil si propíchnul plovací vestu a utopil se. Celá posádka se na něj dívala a nikdo mu nepomohl, protože všichni byli nasraní, že se pokusil utýct. Indové na něj zírali a ani oni mu nepomohli.
Usoudili jsme, že nejlíp bude nechat se zajmout a pak uvidíme. Takže nás odvezli do nejbližšího vojenskýho kotviště, odtáhli ponorku a podrobili výslechu.
Řeknu ti Pongu, bylo to poprvý a naposledy, kdy sem měl elektrody na koulích a pouštěli do mě proud.

Trvalo asi týden, než si uvědomili, že měli kapitána zachránit, protože nikdo z nás nic nevěděl. Byli jsme posádka namíchaná z exotů celýho světa a nebylo naší povinností vědět cokoliv detailnějšího o našich misích. Dali nám pak klid a pravidelnou stravu.
Jakmile jsme pro ně přestali být zajímaví, začali nás více či méně ignorovat a my usoudili, že je čas vymyslet plán útěku.

Velmi brzo jsme zjistili, že naši strážci věnují většinu času údržbě svého zevnějšku a většina z nich skutečně vypadala jak z módního žurnálu. Druhá věc, které jsme si všimli, byla, že mají strašný množství bohů a svátků. Defakto furt a pořád něco slaví, takže stráže nebyli nikdy kompletní. No a ta nejpodstatnější záležitost, která nám pomohla v našem útěku, byly peníze a zlato. Ti parchanti byli tak úplatní, že si nedělali naprosto žádný servítky.

Takže jsme dali na jednu hromadu všechny zlatý zuby, který jsme si dokázali vytrhat a začali pomalu nakupovat potřebný vybavení. No, voni tamější hoši byli z velmi lacinýho kraje, frajerům stačí pár rupií na den, takže za tři zlatý zuby jsme pořídili kompletní vybavení včetně masek na oslavu jednoho z bohů, až nám byla cela malá. Ve vhodný okamžik jsme za pár zubů zařídili bohatou hostinu pro naše strážce a nasypali jim do bowle pár deka heroinu.
Když všichni usnuli sladkým spánkem boha Hypna, jak jsme se později dozvěděli, dost se jich už neprobudilo, vyrazili jsme do ulic a zamířili s davem do přístavu, kde stále kotvila naše ponorka.