1 2 3 4 5 6 7 8

„Pongu, došly mi miny,“ zahlásil Blázen, když se prosekali k nějaký prudký řece.
„Blbý, ale právě včas. Šéfe, nezbejvá nám nic jinýho, než skočit do řeky a doufat, že nás odnese někam mezi normální lidi.“
„Pongu?“
„Šéfe, není čas na kecy,“ řekl Pong a srazil Blázna do řeky. Proud ho popadl a začal rychle unášet. Poslední, jenž ještě spatřil bylo, kterak Číňan chystá poslední pasti a vrhá se do řeky.

Vodní proud s oběma dobrodruhy pohazoval jako se slánkami, otloukal je mezi kamením a vrhal z jednoho vodopádu do druhého. V zápalu souboje o život ztratili přehled, kde se nachází a rozdělili se.

Po urputném boji se podařilo Bláznovi dostat do klidnější zátočiny, kde po kamenech vyškrábal na břeh a unaveně ulehl na záda.
Nevěděl jak dlouho spal, ale probudil ho křik. Otevřel oči a všiml si, že řeka unáší klauny, z nichž někteří ještě vypadali živí.
„Ty vole, těch je snad milión,“ pomyslel si Blázen a počkal, dokud nezmizí plaváčci za ohybem řeky. Pak se rychle vyškrábal do lesa, kde narazil na pěšinku vyšlapanou divou zvěří. Rozhlédl se a vydal směrem po proudu řeky.

„Musíme se spočítat, moc nás nezůstalo,“ povídal jeden z posledních velících klaunů, stojící na břehu řeky a pozorujíc zbytky jednotek, plazících se na břeh.
„Sme pěkně v prdeli,“ řekl jiný velitel.
„Ani ne, zbejvá posledních pár kilometrů k městu a na těla jsme nenarazili. Kus odsud je cesta, jestli někde vylezli na břeh, budou muset jít po ní.“
„Veliteli, hlásím 38 přeživších,“ přiběhl klaun a zasalutoval.
„No to je skvělý, z 200 vojáků, 38 živejch.“
„Pane kolego klaune,“ řekl jeden z velitelů, „stmívá se a navrhl bych odpočinek.“
„Souhlasím, stejně musíme uschnout a opravit make-upy,“ konstatoval první velitel, usadil se, vytáhl zrcátko se šminkami a začal se upravovat.
Ostatní se příliš nerozhodovali a vzájemně si začali opravovat klaunskou výmalbu obličeje.

Blázen šel stezkou dokud nezapadlo slunce. Naprosto vůbec netušil, kde je Pong a jestli vůbec žije. Nenarazil na žádnou stopu, která by potvrzovala, že by se dostal na souš.
Našel díru ve stromu, do které se na nasoukal a doufal, že přežije noc.

Probudilo ho nepříjemné kousání. Slunce pražilo do otvoru a Blázen cítil, že mu něco leze po těle. Vylezl ven, protáhl, podrbal svědící místa a málem o ho omylo. Jeho tělo se hemžilo mravenci, kteří mu nalezli pod oblečení a nepříjemně kousali. Svlékl se do naha a začal je dlaní zabíjet a setřásat. Nejhorší byli ti, kteří vlezli do vlasů a mezi chlupy na podbřišku.
Válením ve spadaném listí si příliš nepomohl, protože pochytal kromě zásahů od hmyzu i několik pijavic.
„Do píče,“ zakřičel Blázen a zoufale se nahý rozběhl pralesní stezkou. Všechno už mu bylo naprosto jedno.

Nedával na cestu příliš pozor, větve ho zraňovaly a měl štěstí, že nepřišel o oči. Tedy do chvíle, než prudce otočil hlavou dozadu a přitom zapomněl zastavit, když pohled vracel zpět. Ulomenou větev zahlédl na poslední chvíli a pak už ucítil prudkou bolest v pravém oku.

Blázen se probral s bolestí hlavy. Pokusil se otevřít obě oči, ale úkon provedlo jenom jedno a v tom druhém byla tma.
„Co se to kurva stalo,“ proběhlo mu hlavou a začal si hlavou ohmatávat hlavu. Velmi rychle mu došlo, že druhý konec větve, kterou viděl v zorném poli levého oka, má ve svém pravém oku. Přemýšlel jak tohoto vybruslit, ale dokázal vymyslet jediné. Vytáhnout větev z oka. Opět ulehl na zem, oběma rukama chytil konec čnícího dřeva a prudce trhl. Bolest ho poslala zpět do bezvědomí.

Když se znovu probral, cosi mu olizovalo tvář. Otevřel oko a spatřil dlouhý jazyk jakéhosi tvora, který mu slízával krev z díry po oku.
„Huš,“ mávl rukou, odehnal zvíře a vytáhl z kapsy kapesník. Smotal ho do pásku a zhotovil jednoduchou pásku.
Postavil se na nohy, sebral dlouhou větev, kterou využil jako hůl a pokračoval v cestě.

Belhal se cestou necestou bůhvíjak dlouho, když daleko za sebou uslyšel zvuky, které mohly mít jediný zdroj. Přibližující klauni.
„Co by asi udělal ten zkurvysyn Pong,“ usilovně znovu přemýšlel, z čehož ho vyrušila prudká bolest v noze. Podíval se dolů a viděl, že šlápl na dřevěnou desku s trčícím hřebíkem.
„Do píče,“ zatmělo se mu před okem.

„Šéfe! Šéfe, proberte se,“ zaznělo v Bláznových uších. Otevřel své oko, rozhlédl se a před sebou uviděl Ponga vznášejícího se nad duhovým obláčkem.
„Šéfe, použil jsem nejtajnější kung-fu učení, abych se s váma spojil. Zmrdi jsou vám v patách, zmizte do lesa. Okamžitě.“
„Pongu a ty kurva seš kde?“
„Šéf, snažím se k vám dostat, jak nejrychleji můžu, ale teď do píče zmizte do lesa. A to OKAMŽITĚ!!!“
Pong zmizel a oblak se rozplynul. Blázen vyškubl dřevěnou desku z chodidla a zapadl do zelené masy.
„Ty vole, to byl zase debilní nápad. Příště zase poslechnu nějakou halucinaci.“

„Veliteli, našli jsme oblečení,“ přiběhl nějaký klaun a držel v ruce Bláznovy hadry.
„Kde to bylo?“
„Támhle u stromu. Vypadá to, že přespal uvnitř a ráno zjistil, že ležel v mraveništi.“
„Hledejte stopy, nebude daleko,“ odpověděl velitel.

Netrvalo nijak dlouho, než objevili zkrvavený prkno s trčícím hřebíkem. Nebylo ho vlastně třeba hledat, protože stačilo počkat, než na něj někdo šlápl.

Klauni stáli u zraněného spolubojovníka a debatovali.
„Budeme ho muset utratit.“
„Cožééé? Néééé!“ začal křičet zraněný klaun.
„Jak to provedeme?“ zeptal se další.
„Umlátíme ho velkým šutrem,“ odpověděl jiný.
„Podívej se okolo, kde tady chceš najít velký šutry? Co takhle použít větev?“
„Jakože mu ji narveme do prdele?“
„Takovej hnus, ty vole, kde si něco takovýho viděl?“
„V jednom filmu. Copak ho chcete normálně podříznout jako prase?“
„Zabijačka je příliš komplikovaná věc, navíc nemáme vanu na krev.“

Nebožák sedící v trávě zoufale sledoval rozhovor klaunů.
„Hahahaha!“ rozesmáli se stojící klauni.
„Teď bys měl vidět svůj ksicht, pěkně sme si z tebe vystřelili.“
„Já sem se lekl, že už mě nepotřebujete.“
„Však taky nepotřebujeme, nejlepší bude, když tě tu necháme a ty nás zkusíš dohnat.“
„Jak bych vás mohl dohnat s touhle nohou?“ zasténal klaun a ukázal na krvácející nohu.
„Musíš si nějak poradit, zvládnul to jeden z těch hajzlů, zvládneš to i ty,“ konstatoval velitel a nechal zraněného svému osudu.

Blázen se prodíral podrostem a vypadal dost zbědovaně. Nahý, poškrábaný, pajdající, pobodaný a pokrytý pijavicemi.
„Zasraný zkurvený bože, chcípni, ať si kdekoliv,“ mručel sám pro sebe a snažil se dívat svým okem dopředu. Jenže jak přišel o oko, ztratil i prostorové vidění a tudíž si nevšiml, že se povrch prudce svažuje, zakopl o nějaký kořen a začal se kutálet kamsi dolů.

Probral se ve vodě, ležící na zádech s nějakým divným pocitem v ústech. Bláznovi chvíli trvalo než identifikoval problém. Během pádu do koryta potoka si překousl jazyk a zlomil lícní kost.
„Doprdele,“ už si jen pomyslel a odvalil se na břeh.
Chvíli odpočíval a pak se rozhodl nelézt zpět do kopce, nýbrž vyrazil korytem potoka po jeho proudu a doufal, že narazí opět na řeku.

1 2 3 4 5 6 7 8