Kokot po zničení císařské lodi zamířil s Kapkou do okrajové části kolonie, kde přistál v jednom z Kapitánových pašeráckých skladů.
„Šéfe, Kapka se pohlídá se sama, my vezmeme pár zbraní, přepravku s lahváčema a vyrazíme vyčistit město.“
„Můj vůdce, vypustil jsem několik dronů, abychom získali přehled, kde jsou koncentrovány největší síly.“
„A přesně toho využijeme, zaútočíme na druhou nejsilnější skupinu, čímž ty zmrdy rozhodíme a přilákáme k sobě,“ představil Pong další strategii.
„To je všechno?“ nechápal Starý přítel.
„Není, držte se všichni nějak pohromadě a nerozutečte se mi,“ odpověděl Pong.
„Ničeho se neboj Starý příteli, von má vždycky plány jednoduchý, ale velmi účinný,“ zapálil Blázen brko.
„Tak asi vyrazíme, ne?“ pozvedl Karlos brokovnici v ruce jedné a v druhé držel láhev s absinthem.

Ve skladištní zóně byl klid, který jim umožnil nenápadně projít až k prvním obydleným domům. Hlavní křižovatky byly obsazené silně vyzbrojenými hlídkami.
„Šéfe, navrhoval bych pro začátek odložit meče a místo nich použít konvenční zbraně.“
„Pongu, proti tomu nebude nikdo nic namítat, proto má sebou Kokot bednu paprskometů a brokovnic. Jdeme s nima vyjebat.“
„Šéfe, tak tyhle slova rád slyším. Plecháči, ukaž ty hračky.“
Kokot otevřel přepravku, která ukrývala mnoho zbraní ze všech koutů vesmírů.
„Vyberte si podle libosti, mám ještě pro každého osobní ochranný štít. Našel jsem ve skladišti několik experimentálních vzorků. Možná by naši hosté chtěli...“
„Milý Kokote, já už sem příliš stará, aby mě chránil nějakej experimentální štít,“ ozvala se Stará dáma.
„Já jen pro jistotu, kdyby někdo chtěl,“ povídal napůl úst Kokot.
„My jinak tyhle věci nepoužíváme,“ řekl Blázen a zamířil směrem k hlídce. Stiskl spoušť a zbraň vyslala paprsek, který stojící muže usmažil na prach.
„Parádní hračka,“ zachechtal se a potáhl z brka.

Každý začátek je těžký, tak i tento na tom nebyl jinak. Čištění od zmrtvýchvstalých okupantů probíhalo pomalu, ale nekompromisně. Brzy měli hotový první blok domů a postoupili k dalšímu. Zůstávala za nimi krvavá spoušť, doutnající mrtvá těla a hořící vozy. Pong v čele skupiny prozkoumával cestu a Kokot s Mozečkem a Mazlíčkem na řetězech hlídali zadní část. Dvě nemrtvé bytosti cítily krev a chtěly zabíjet.
„Ti vaši obživnutí hadráci jsou asi pěkně nebezpeční, že?“ zeptal se Starý přítel Blázna, který zrovna otevřel dva lahváče.
„Tady máš pivo a jo jsou, ale nerozlišují nepřátele od civilistů. Poznají jenom nás a zbytek je pro ně maso. Tady je hodně civilistů, tak je nechcem vypouštět. Přeci jen tu sme trochu doma,“ vysvětlil příteli, jak to mají se zombíky nastavený.
„To chápu, ale musím uznat, že tolik zábavy jsem si dlouho neužil. Ostatně matka je taky v nějakým zvláštním živlu,“ řekl Starý přítel a pozoroval svoji maminu, kterak s Urghou právě likvidují ozbrojené vozidlo.

Neustále přicházející jednotky útočníků, ale nedokázaly zabránit neodvratné zkáze. Pongova vražedná jednotka se prokousávala jednotlivými čtvrtěmi kolonie a nic je nemohlo zastavit. Zmrtvýchvstalí usoudili, že nejlepší pro ně bude stáhnout se z ulic a zabarikádovat v centru. Jak začaly nepřátelské skupiny mizet z ulice, pomalu vycházeli civilisté ze svých domů.
„Kapitáne Blázne, rádi vás vidíme. Chtěli bychom se přidat jako dobrovolníci k osvobozovací armádě. Vidím, že je vás málo, tak sem přivedl několik chlapců,“ přišel nějaký muž.
„Ne, že bysme si nedokázali poradit. Situace není nijak vážná, ale jestli si chlapi chcete trochu zastřílet, v ničem vám bránit nebudem. Netušim však, jestli máme dostatek zbraní,“ řekl Blázen.
„My si poradíme, máme svoje,“ radostně odpověděl muž.
„Obejděte je z druhý strany města a pořádně zaměstnejte,“ přikázal Pong a dal jim komunikátor, aby mohli ladit postup.

Během dalších hodin se k Bláznově malé osvobozovací armádě přidala většina zdravých mužů z kolonie, kteří byli schopní držet zbraň.
Pong je úspěšně zorganizoval tak, že vytvořili kolem agresorů smyčku, kterou koordinovaně utahovali.
„Šéfe, mám z toho hodně dobrej pocit, brzo vyhrajeme a zabijeme ty zmrdy do jednoho,“ řekl Pong Bláznovi, který na chvíli zastavil, aby ubalil brko.
„Taky si myslím, když bojuješ o vlastní domov, tak je vždycky vítězství na tvý straně. Podívej se na ten zápal v očích všech zúčastněných. Něco takovýho se málokdy vidí, tedka kromě očí Urghy,“ pověděl Blázen a pozoroval Urghu se Starou dámou, kterak vášnivě prožívají boj v ulicích.
„Šéfe, docela mě překvapili místní. Vždycky sem je měl za ožraly a perverzáky, dobře se s nima chlastá a fetuje, ale nikdy by mě nenapadlo, že v nich bude tolik odvahy.“
„Pongu ty vole, prostě ti věří a jsi pro ně autorita. Stal si se velitelem odboje, ty vole,“ pozvedl Blázen lahváč.
„Šéfe, máte pravdu. Vlastní odbojová skupina chyběla v seznamu mých zážitků. Ještě nikdy jsem nemusel bránit svůj domov. Doprdele, musím jít zabíjet…!“ vykřikl Pong, natáhl lajnu a vrátil se zpět do čela boje o svobodu kolonie. Bitva ještě neskončila.

Hořící barikády zaplnily ulice a kanály pohlcovaly litry vody smíchané s krví mrtvých a zraněných. Čím víc stlačovali zmrtvýchvstalé do úzkých, tím víc násilí přibývalo. Nepřátelé se nechtěli vzdát snadno. Pach spáleného masa nesený kouřem ohňů roznášel vítr nad ulicemi plných smrtelného ryku. Záblesky paprsků a střelného prachu dotvářely atmosféru menší apokalypsy. Pong to vždycky uměl rozjet a na výsledném dojmu mu záleželo.

„Pongu, neměli bychom trochu povzbudit kolegy z odboje?“ zeptal se uprostřed bitevní vřavy Blázen.
„Šéfe, přijdou vám chlapci málo střízliví?“ odpověděl s úsměvem Pong.
„To ne,“ pozoroval Blázen odbojáře, „ale drobná motivace v podobě alkoholu a drog zdarma by jim podle mě ještě přidala na sebevědomí.“
„Šéfe, to rozhodně. Chcete je teda ještě víc vyndat?“
„Pongu určitě, budou nás pak mít víc ráději,“ řekl Blázen a nepřestával pálit z ručního paprskometu.
Informace o volně dostupných podpůrných látkách v podobě alkoholu a drog se rychle roznesla a všechno bylo svižně rozebráno.
Masakr zmrtvýchvstalých nájezdníků nabral obrátek a nyní již byla v ulicích většina obyvatel, včetně žen, dětí a starých. Krev tekla proudem, řev raněných a umírajících byl slyšet celou kolonií a černý kouř z hořících budov nutil do kašle. Temní útočníci znovu ochutnávali pocit smrti.

„Hmmmmoooohhhhhhhmmmm, hmmmmm, hmmmmm, hmmmmmmmmmhmhmhmmmmhhm,“ probodávalo temné hučení ušní bubínky. Temné kolegium bylo zrovna uprostřed rituálu s rukama nahoře, když přišel velmi nasraný Ničitel světů.
„Matkopíchači, kurva Blázen právě vyjebává s našima lidma na Titanu,“ zařval, seč mu síly stačily. Spolčení temných nijak nereagovalo a pokračovalo ve svém ujetém tanečním obřadu. Uvědomil si, že v tomhle stavu na ně musí jinak. Natáhl do plic tolik vzduchu, kolik mu umožnily a znovu zařval, ale tentokrát s temným přízvukem.
„Matkopíchači, kurva Blázen právě vyjebává s našima lidma!!!“
To zabralo. Temné kolegium přestalo s pohyby rukou nad hlavami a zpozornělo.
„Co prudíš Ničiteli a proč přerušuješ náš pravidelný obřad? Cože nám dělá Blázen?“ nasraným temným hlasem promluvil Matkopíchač.
„Matkopíchači, vyjebává s našima lidma,“ polotemně zamručel Ničitel, protože na pořádný temný hučení už neměl vzduch.
„A kde?“ promluvil temně Kokot.
„V kolonii na Titanu.“
„To není možný, tam by neměl být,“ temně zamručel Šoustal.
„Ale je tam s Pongem a celou partou zmrdů,“ odsekl Ničitel.
„To, že tam má stanici spojenou se Zemí víme, ale kde má na Zemi útočiště pořád nevíme, co budeme dělat?“ promluvil Pičín.
„Vlítneme na ně a rozmrdáme celej Titan,“ vykřikl temně Vohnout.
„Naprosto souhlasím,“ výrazně kýval Ničitel hlavou.
„Vážení temní soudruzi,“ důrazně temně promluvil Matkopíchač.
„Něco málo jsme nejspíš podcenili, když jsme dovolili Bláznovi objevit se za našimi zády, ale je jako moucha za prdelí podvodního buvola čekající na hovno. Akorát sme ho vystrnadili z jeho smradlavý neviditelný nory, což neznamená, že se pustíme do jeho bezhlavýho pronásledování.“
„Proč ne?“ nechápavě temně zamručelo několik hlasů.
„Protože neutečeme z rozdělanýho dobývání planety a zabíjení civilistů, když je to navíc důvod, aby sme donutili Blázna přijít za námi. Ten zmrd nám nemůže nic udělat, máme největší armádu v dějinách vesmíru a již jednou jsme zemřeli. Phuááááá…!“ Matkopíchač pozvedl ruce a plynule přešel do temného rituálního hučení.
„No to mě poser, pro jaký kretény já dělám? Já chci ničit kurva planety a né temně hučet jak nějakej posranej ezočůrák,“ řekl nasraný Ničitel napůl huby a odešel.