„Hele, Prde, už sme tady zaseklý šest dní, není konečně vhodná doba zkusit vyjít ven?“ řekl Kapitán Blázen, když si uvědomil, že některé videokazety viděli už podruhé.
„Blázne, času dost,“ rozesmál se zcela našrot Prd a upil mocně z láhve absinthu, až zvrátil sebe i s židlí na zem.
„Achjo,“ vzdychla Urgha a zakroutila hlavou.
„Šéfe, moc toho nevydrží, co budeme dělat?“
„Přivážeme ho k posteli a počkáme dokud nevystřízliví. Kurva, potřebujeme ho, protože se tady vyzná,“ zamručel Blázen a popil z lahváče.
„Kapitáne, mám udělat něco k večeři?“ zeptala se Urgha.
„Udělej, ale zkus najít nějakou dobrou konzervu, zatím sme ochutnali pěkný sračky,“ odpověděl Blázen.

„Co se doprdele stalo?“ probral se Prd druhý den a ihned začal žádat alkoholu.
„Ty vole, nic nedostaneš,“ odbyl ho Blázen a přikázal Pongovi, aby ho odvázal.
„Kokote a ty na něj dohlídneš, aby se nedotkl ani kapky, jasný?“
„Můj vůdce, rozumím,“ srazil paty Kokot a zvedl pravačku.
„Debile,“ řekl Blázen a otočil se k Prdovi, „naše dovolená skončila, teď nás odvedeš k naší lodi, rozloučíme se a každý půjdeme svojí cestou. Rozumíš?“
Prd se po něm podíval takovým tím vyndaným pohledem, který naznačoval, že sice nesouhlasí, ale raději pro klid všech duší kývl.
„Co se ti nezdá?“ všiml si Blázen jistých pochybností.
„Dneska začíná ofenziva, bude to fakt hustý, měli bysme zůstat v krytu,“ pomalu ze sebe soukal Prd.
„To nevadí, Pong se postará o naši bezpečnost, takže až začne polední pauza, vyrazíme,“ řekl důrazně Kapitán, rozhlédl se po posádce a zapálil brko.

Pojedli, dopili láhve, vypnuli televizi a připravili se k odchodu.
Přesně v 28:68 místního času salvy ustaly, hřmění utichlo a země pod nohama přestala s otřásáním.
„Můžeme jít ven, máme přesně 43 minut, abychom odsud bezpečně došli do bezpečí týlu,“ řekl Prd a otevřel kovové dveře. Dovnitř pronikl vítr, který nesl nasládlý zápach smrti promísený vůní střelného prachu. Pong roztáhl chřípí a zhluboka natáhl vzduch ihned poté, jakmile do sebe nasál dvě pořádný kobry perníku.
„Šéfe, cítím válku,“ zasnil se Číňan a adrenalin mu pumpoval celým tělem.

Prd vstoupil do chodby zpevněné výdřevou a pravidelně skláněl hlavu před trámem. Podle zesilující intenzity vůně válečného pole poznali, že se blíží k východu. Zanedlouho spatřili denní světlo a mohli konečně narovnat těla. Byli v zákopu, který již jednou důvěrně poznali. Pong se vyškrábal na vrchol, postavil a počal rozhlížet. Vozidlo, kterým přijeli, bylo úplně nasračky a kolem hlavy mu prosvištělo několik střel, které vyslali ukrytí odstřelovači. Rozhlédl se po bitevním poli, vytáhl malý kung-fu samostříl a nabil drobný kung-fu zásobník s ocelovými šipkami, jenž měly hroty pokryté jedem amazonské žáby. Zadržel dech a vypustil střely několika směry.

Že přesně zasáhl, poznal podle ticha, které nastalo. Jen hladoví ptáci na obloze přemýšleli, zda-li je bezpečné přistát u hromad tlejícího masa. Na druhé straně v houští, na stromě a za kamenem střely dokonaly své jedovaté dílo. Skoro současně se tři odstřelovači tiše zasmáli, že tímhle jim jako chce ublížit. Faktem však bylo, že brnění v konečcích prstů přišlo rychle a hned bylo následováno kompletní paralýzou těla s utlumením hladkého svalstva. V podstatě milosrdná smrt, která rozhodně v příštích pár hodinách bude mít dovolenou.

Pong slezl zpět do zákopu a podíval po Šéfovi.
„Šéfe, asi budeme muset vyrazit. Ví vůbec ten debil, kudy máme jít?“
„Pojďte za mnou,“ řekl uraženě Prd.

Šli dřevem zpevněným zákopem a opatrně překračovali mrtvé zbytky lidských těl. Všudypřítomný puch všechny donutil, tedy až na Ponga a Kokota samozřejmě, nasadit šátky namočené v čerstvé moči.
„Ještě štěstí, že sme vychlastali tolik piva,“ zasmál se Blázen a zapálil mocné brko, jehož vůně se linula po okolí.
„To nevím, jestli je zrovna chytrý,“ zkusil remcat Prd, ale zpředu po něm Pong hodil velmi hodně zlý pohled, takže raději umlkl a zůstal v pozadí.

Zákopy byly dlouhé, křížily se a různě kroutily podle povahy terénu. Sem tam potkali odpočívající hlídky, které usazeny ve vykutaných dírách hrály karty nebo ohřívaly v konzervách jídlo. Kokot významně poklepal na místo, kde lidé nosí hodinky. Blázen gesto zaregistroval a okamžitě mu došlo, že se má podívat na časoměr.
Polední pauza neúprosně mířila ke svému konci a v zákopech se začali objevovat nasycení vojáci ve špinavých uniformách.
„Ty vole, Prde, víš ty vůbec, kam nás vedeš?“
Pong uslyšel tuto zásadní otázku a ihned se otočil.
„Šéfe? Chcete říct, že…?“
„Pongu, nechci říkat vůbec nic, ale za těch půl hodiny sme se nikam nepohnuli a furt smrdíme v těhlech smradlavejch dírách.“
„Šéfe, já sem vám říkal, že máme srát na tohodle zmrda a zkusit se dostat z tohodle průseru vlastníma silama.“
„Dobře Pongu, ale dohodli sme se, že tomu idiotovi dáme šanci vytáhnout nás ze sraček a něco málo vydělat. Teď už je vlastně jistý, že dostane hovno.“
„Šéfe, chtěli sme si odpočinout, zapařit, ale tenhle člověk, kdo to kurva je?“ začal vysírat Pong a zakřičel k skupině přicházejících vojáků.
„Helejte, znáte tohodle zmrda?“
Ti beze slov zakroutili hlavou a bylo vidět, že jim v hlavě ubíhají poslední chvíle klidu.
Prd vykřikl cosi o tom, že nemaj blbě žvanit, když vzduchem zasvištěl první dělostřelecký granát a po něm hned další a další, až se rozjela všeničící salva.
Kusy hlíny, kamení a mrtvol dopadly do zákopu.
„No ty krávo,“ mručel Blázen krytý Pongem, který byl naprosto ve svém živlu.
„Pojďte za mnou, za chvíli budeme v bezpečí,“ zamkřičel Prd a nikdo neměl sílu mu odporovat. Proplétali se mezi muži v uniformách a občas přikrčili k zemi, když svištění střely naznačovalo dopad blízko. Byli špinaví od krve, pokrytí kusy kůží a šedou kůrou mozkovou obětí, které padly zasaženy granáty. Jednoduše řečeno, byla to slušná jatka.

Zastavili v místě, které vypadalo jako konec zákopu.
„Doprdele, kam si nás to zavedl?“ nasral se Pong.
„Já sem myslel… asi sem díky tomu chaosu zabloudil,“ mekotal Prd. Blázen vyfoukl kouř a podíval se po Pongovi.
„Ty vole, teď je kurva tvůj čas a vyveď nás z tohodle průseru. Měl si pravdu, měli sme se na tohodle idiota zvysoka vysrat.“
„Šéfe, konečně. Že vy ste záměrně čekal, až se opět rozzuří bitva, abysme to měli napínavější?“
„Pongu, ty vole, určitě a teď nás dostaň do hotelu.“

Pong vytáhl malý periskop a vystrčil ven. Chvíli se rozhlížel kolem dokola a pak přístroj schoval.
„Šéfe, jsme úplně v čele linie, nechápu jak sme se sem mohli dostat a průser je, že před náma je nepřítel a za náma v poslední linii nějaká jednotka, která střílí všechny, kteří se odsud snaží dostat.“
„Cože…?“ podivila se Urgha.
„To je válka, jenom smrt připadá v úvahu, dezerce se netoleruje,“ řekl Prd.
„A co ranění?“ zeptala se Urgha znovu.
„Jací ranění? Jsou jenom dva stavy, ve kterých může voják být. Živý nebo mrtvý,“ odpověděl suše Prd a vypadal, že mu bůhvíco běhá hlavou.
„Tvůj úkol je jaký?“ zeptal se Blázen, protože ho tahle otázka tížila už od začátku, ale nechal se ukolébat Prdovým klidem.
„Já jsem zástupce cestovky,“ řekl Prd, „vždyť jsem vám to říkal hned, když jsem vás našel.“
„Cože…?“ zamručel Pong, ale začal přemýšlet.