Vesmírní dýleři - 22. Těžké časy přicházejí
Když nabral nových sil, zvedl se a vyrazil podle svých instinktů směrem, ve kterém tušil minimálně východ. To, že byl pár pater pod zemí, si dobře uvědomoval z nápisů na stěnách chodeb, tak příliš neváhal a vydal se po směru šipek s nápisem „Výtah“.
Výtah přijel a spolu s ním tři klauni, kteří se skláněli nad dvěma mrtvolami klaunů, které nesly známky zásahů sekáčkem. Pong ucítil krev, vytáhl meč a než si tři klauni uvědomili, že jim zdrhl ještě jeden vězeň, bylo už pozdě a tato myšlenka již nedokázala opustit ústa tří padajících hlav.
Pong otřel meč, vstoupil do kabiny a stiskl tlačítko s číslem ‚0‘.
Byl velmi nadržený zabíjet, mstít se a hlavně najít Šéfa. Výtah zastavil a vyplivl Ponga do davu klaunů, kteří řešili, co se vlastně stalo.
Nastalo rozhodně krátké ticho, které zakončil Pongův hlasitý pištivý kung-fu výkřik a poté nastala jatka, jaká ještě literárně umělecký svět neviděl.
Chodba se zaplnila krví, údy létaly vzduchem a hlavy padaly k zemi. Pong představil jedno ze svých dokonalých představení smrti, jako čaroděj se vznášel nad hlavami zmatených klaunů a kosil je meči během dlouhých kung-fu přeletů od jednoho konce chodby k druhému. Nejvyšší zabijácké umění, kterého se lze v Šaolinu naučit.
Pong brzo ukončil nastalý zmatek a zůstal sám v krví zalité chodbě s ležícími hromadami masa a kostí se zakrvavenými cáry klaunských kostýmů, které ještě nedávno rozsévaly smrt a smutek. Teď bylo nutné najít Šéfa a opustit toto místo.
Zrovna ve chvíli, kdy vyběhl na dvůr zalitý slunečním světlem, se ozval výstřel, který Pong identifikoval jako zvuk brokovnice. Zarazil se a rozhlížel, zda-li se odněkud nevyvalí klauni.
Nevyběhli klauni, ale ve dveřích, kterými před malou chvílí přišel, se objevil Blázen a utíkal seč mohl směrem k lesu.
„Šéfééé, Šéféééé!? Jste v pořádku?“ křičel, ale Blázen se ani neotočil. Zanedlouho se začali objevovat mačetami či noži vyzbrojení klauni a velmi rychle přibývali další. Nerozhodoval se a rozeběhl za Bláznem.
Kapitán Blázen ve zkrvaveném oblečení stál uprostřed toho samého dvora, kde byl před chvílí Pong a rozhlížel se. Slunce rychle vysoušelo krev a její zápach začal přitahovat mouchy. Zaregistroval velkou vodní nádrž, vyndal hulení a oblečený do ní skočil, aby ze sebe spláchl nejhorší bordel.
Když uschl, ubalil brko a vyrazil k bráně, aby se pokusil zorientovat. Napadlo ho použít hodinky, pustil navigaci, která mu ukázala, že kousek nedaleko je autobusová zastávka a úplně náhodou za chvíli jeden autobus do města pojede. Blázen si pomyslel cosi o zkurveném náhodném jevu a vyrazil směrem, kterým ho naváděla navigace.
Došel k malé kovové zastávce, kde nikdo další nebyl, takže umotal joint a začal vyčkávat příjezdu autobusu. Podíval se na jízdní řád, kde pouze psali, že autobus jezdí pravidelně.
Vyhulil asi šest jointů, když uslyšel chrchlavý zvuk starého motoru. Po chvíli se v zatáčce vynořil rozhrkaný čmoudící autobus s oválným čumákem, který za velkého lomozu zastavil u zastávky a řidič velkou klikou otevřel dveře.
Kapitán Blázen se v první chvíli lekl, že vidí Freddyho, ale pořádně zaměřil svůj zhulený zrak na řidiče a uvědomil si, že je to jen starý černoch v pleteném svetru.
„Kam to bude, mladíku?“ zeptal se řidič.
Blázen vylezl po schůdcích a vytáhl z kapsy nějaké drobné, které hodil na kovový tácek.
„Stačí to do města?“
Řidič mince přepočítal a odpověděl.
„Bohatě, posaďte se někde vzadu, vpředu smrdí benzín a nedá se tu kouřit.“
Páka se přetočila, dveře zavřely a autobus trhavě rozjel, takže Blázen měl co dělat, aby neupadl.
Na zadních sedadlech sedělo několik důchodkyň, které pozorně prohlížely nového pasažéra.
„Panáčku, copak se vám stalo? Vypadáte poněkud zanedbaně,“ promluvila jedna z nich.
„Panímámo, to je na dlouhý povídání,“ odpověděl Kapitán.
„Panáčku, do města je cesta dlouhá a navíc z vás cítím hulení. Máte ještě nějaký?“ zeptala se další.
Blázen je sjel drsňáckým pohledem, pět obyčejných babek v sukních a šátcích, s nějakými proutěnými košíky zakrytými bílými hadříky.
„Babky jedny bláznivý,“ pomyslel si, ale hulení vyndal a ubalil brko.
Báby si s chutí zahulily a každá pochválila kvalitu matroše.
„Panáčku, máme jídlo a pití. Vidím, že jedete zdaleka, co takhle nám povyprávět odkud jste, jak jste se tady ocitl a kam míříte,“ pověděla další babka.
Blázen povzdechl a zamyslel se.
„Proč by ne.“
Babky vytáhly z košíků pečená masa, nějaké ptactvo, příbory, talíře a několik lahví s pivem a kořalkou. Blázen ocenil jejich bezedná zavazadla, ubalil brko a začal vyprávět.
Samozřejmě vynechal pár nepodstatných detailů, jako kde se nachází Země, čím se živí, proč přijel a kdo jsou konkrétně zmrdi, který ho serou.
Babky hltaly každé jeho slovo a chvílemi jim bylo na očích vidět, že si nejsou jisté, jestli si z nich pocestný nedělá blázny.
Cesta uběhla v poklidu, v rovných úsecích silnice párkrát i řidič přišel na štamprli a brko, protože tyč mezi volantem a plynem fungovala místo automatu.
Proutěné košíky byly skutečně bezedné a báby z nich neustále tahaly nějaké pokrmy. Blázen už byl tak přežraný, že kdyby bývali nedojeli do města, vykecal by i to co nechtěl. Tyhle prosté venkovanky mají metody jak z člověka dostat informace, které by jinak nikdy neprozradil.
„Mladíku, kde budete chtít zastavit?“
„Když pojedete kolem bordelu, tak u něj vyskočím,“ odpověděl Blázen.
„Ale, mladíku, vy se nezdáte,“ zasmál se řidič, „ale jak je vaším ctěným přáním, náhodou pojedeme kolem.“
Blázen sbalil své náčiní, udělal poslední brko na rozloučenou, každou starou dámu objal a poděkoval za pohoštění. Zamířil uličkou k východu a zastavil u řidiče.
Podnik, kam mířil, poznal okamžitě. Řidič zabrzdil, otočil pákou a vypustil Blázna vstříc jeho osudu. Ten se otočil, zamával na rozloučenou, řidič zavřel a v dýmu zmizel.
„Ty vole, ještě že už sem tady. Snad Pongovi dojde rychle co se stalo a vyzvedne mě tady,“ pomyslel si a vešel do chrámu rozkoší.
Pong stál na známém nádvoří na tom samém místě, kde stál naposledy, když falešný Šéf vyběhl ze dveří.
Krvavé stopy ještě nezmizely, proto se po nich vydal a vlezl do chodby, která byla plná těl v počátku rozkladu. Hejna much létala jak šílená, jakoby se nemohly rozhodnout, kde usednout a naklást vajíčka. Šel pomalu chodbou a prohlížel stopy, které by mu mohly napovědět. Zastavil se u skladu úklidových prostředků, protože ho zaujaly pootevřené dveře s krvavými otisky rukou.
