Vesmírní dýleři - 3. Historie

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

„Šéfe, to jsou stejně dva dementi, měli by zemřít a my bysme převzali vládu nad jeskyní,“ pořád trval na svém Pong.
„Pongu, nech už toho. Zatím nikoho zabíjet nebudeme a už se k tomu nevracej,“ řekl Kapitán Blázen. Urgha se za něj postavila.
„Pongu, ty vylízaný kung-fu hovado, vždyť je to příjemný chlapík s krutým osudem. Představ si, že bys zůstal ty sám jen se zombie, bez naděje na záchranu. Nebuď sobec a zkus se do něj vcítit, jo?“
„Já bych ji zabil, nenechal bych tady běhat mrtvolu, která žere mozky. Lepší bejt sám,“ odsekl Pong.
„Eee, mumůžete ddržet huhuby, dedementi? Kokokote, mamáš tatady něnějakou zazábavu? Hhry, auauttomaty,“ vstoupil do řeči Frank.
„Milý koktavý příteli, jestli chceš hrát počítačové hry, zajdi si do velínu k počítači, pár jsem jich během těch let naprogramoval. Můžeš si vybrat. Navíc myslím, že náš vůdce bude potřebovat operátora přijímače signálu a můžeš rovnou zkusit zprovoznit vysílačku, určitě máte nějaké náhradní díly či vlastní vysílač,“ řekl rozkazovačným tónem Kokot a podíval se významně na Kapitána Blázna. Ten zrovna motal další joint.
„Franku, běž do velínu a zkus zprovoznit vysílačku. Myslím, že ji budeme potřebovat. Minimálně bysme měli monitorovat okolí, jestli se nám sem neserou Číňani,“ řekl Frankovi Blázen.
„Ook, rorozkaz Kakapitáne, uuž měmě tyty rorobotí nenesmysly nenebavily, vvždyť jeje toto bblázen. Uúplně sese zaza tyty roroky zzmamagořil,“ zvedl se Frank od stolu a odešel pryč.
„Zozombie jjde sesem. Uuhni tyty chochodící mrmrtvolo,“ bylo slyšet z chodby.

Do jídelny vešel Mozeček, opatrně se vyhnul Jackovi, který hodil čelíčko na stůl zmožen velkými dávkami alkoholu a postavil se za Kokota.
Doktor Řezník se přemístil z pravého rohu místnosti do rohu levého pod malý stolek s jakousi umělou květinou, kterou i s květináčem vzal do náručí a choval stejně jako rodič chová svého potomka. Pong loupal očima po Urghze, ale ta mu jasně dávala najevo, že žádnej sex nebude a ani obyčejný mrd nepřichází v úvahu. Pokud se Pong o cokoliv pokusí, dostane přes držku. Není nic horšího než čínskej nadrženej sfetovanej velmistr kung-fu.
Karlos s Bláznem upíjeli ze sklenice něco, jenž chutí připomínalo třtinový pivo a sledovali Kokota, který se plně věnoval Mozečkovi. Musel znovu zkontrolovat uzle gázy a opět ho čekalo přešití prstů. Kokot vyndal šicí náčiníčko, vybral jednu z mnoha jehel a připravil bílou niť.
Jemně vzal Mozečkovu ruku a začal opravovat škody, které způsobil Pong svým pozdravem. Kokot se zase dal do vyprávění.

„Jak už jsem říkal, s vlhkostí se musí opatrně. Když mi navlhne, musím ho odvést do energetické centrály, kde je nejlepší klima a nechat ho tam vyschnout. Jednou mi vlezl do sprchy a pustil na sebe vodu. Chtěl nebožák spáchat sebevraždu, protože zrovna v té době jsme procházeli menší krizí. Na poslední chvíli jsem ho našel a násilím mu zabránil, aby se rozpustil. Nikdy bych neřekl, že i zombie může mít city.
Ale abych se vrátil k vyprávění. Dvacáté a dvacáté první století bylo magické. Dvě války, tři jaderné války a poté následovalo sto let míru a rozmachu společnosti nejen technologicky, ale i lidsky. Civilizace dosáhla takového blahobytu, že se někteří lidé začali nudit a vymýšleli kraviny typu nepodmíněný základní příjem či hlásali lásku, mír a nenávist mezi všemi náboženstvími a lidmi světa. Dějiny vesmíru říkají, že nic takového nemůže existovat nekonečně dlouho. V historii se pár případů, kdy se vlády rozhodly rozdat svým lidem veškeré bohatství národa, stalo a důsledkem toho bylo, že v okamžiku, kdy již nebylo co rozdávat, najednou nikdo nechtěl nové hodnoty vyrábět. Civilizace se takříkajíc požrala sama a během dvou, tří generací se vrátila zpět do jeskyní a chatrčí. Myslím, že historii od dvacátého století asi znáte, protože podstatně ovlivnila dobu. Proto je svět, kde je a proto nyní sedíte tady, pár kilometrů pod hladinou moře a bavíte se s umělou bytostí a živou mumií.“
Kokot přestal vyprávět a vrátil jehlu a niť zpět do krabičky se šitím.
„Tak a jsi můj mrtvý příteli zase v pořádku.“
„Možký,“ zašišlal Mozeček a schoulil se k nohám svého ochránce a stvořitele.

„Asi na tom něco bude, ale mě historie nikdy příliš nezajímala. Já ji netvořil, ani nijak neovlivňoval. Jen jsem se vždycky snažil přežít a dobře odvést práci, kterou jsem dostal,“ řekl Blázen dívaje se na iracionální dvojici, jejíž existence byla proti jakékoliv logice.
„Můžeš mi Kokote vysvětlit, proč našemu kapitánovi říkáš 'Můj vůdce'? Uniká mi nějak smysl,“ otočil se k robotovi Karlos.
„Jo, to by mě taky zajímalo, plecháči,“ žoviálně se zeptal Blázen.

„Můj vůdce, chtěl bych mít velitele jako byl Vůdce. Chytl mě za srdce, když jsem poslouchal jeho projevy ve třicátých letech. Hitler byl gentleman. Ta jeho dikce, gesta, ta moc s jakou ovládal davy svých oddaných poddaných. S rozšířením televize jsem ho po válce naprosto fascinován sledoval v různých dějepisných dokumentech. Stejně jako on, nenávidím židy a černochy. Kdybys, můj vůdce, neměl symbol moci, zabil bych vás všechny až na tebe, protože nevypadáš jako žid ani jako černoch.“
„Šéfe, ja ho zabiju zmrda!“ vyskočil Pong na stůl.
„Klid, Pongu,“ zařval na něj Blázen a otočil se ke Kokotovi.
„Ne, Kokote, nejsem žid ani černoch a ty seš fakt kokot, předveď raději nějakej Hitlerův projev,“ smál se zhulenej Blázen a motal zase další brko.

Kokot vylezl na židli, narovnal se a spustil:
„Nacionální socialisté, nacionální socialistky, příslušníci strany! Končí se rok pro německé dějiny velmi závažný. Mohutnost událostí, kterým není rovno, jejich převratný význam pro budoucí vývoj lidstva, bude v plném rozsahu pochopitelný teprve pro pozdější generace. My však, kteří dějiny této doby prožíváme, se nemůžeme ubránit dojmu, že řízení Prozřetelnosti je mocnější nežli úmysl a vůle jednotlivých lidí. Bohové netrestají slepotou jenom lidi, odsouzené ke zkáze, nýbrž nutí také, aby lidé Prozřetelností povolaní usilovali o cíle, které často daleko předbíhají jejich původní vlastní přání.“

1 2 3 4 5 6 7 8