„Ne tak úplně. Já bych se k nim dostal, ale když už jsi se zeptal, odpovím ti. Já mám oči uměle vyrobené, biomechanické, umožňují mi vidět v různých vlnových spektrech, ale kdyby přišlo na věc, připojím i přírodní. Ty, které jste našli a předpokládám jste si všimli, že se dívají, jsou studijní exempláře. Posbíral je zde na planetě profesor Masox, on byl trošku střelec, rád lovil a byly připraveny k převozu do Ústavu za účelem výzkumu možnosti transplantací některým rasám, které odmítaly z různých důvodů umělé mechanické náhražky. Jelikož oči tady zůstaly, tak je využívám pro opravy mého mrtvého živého přítele. Stává se mu někdy, když usne a převaluje se, mimochodem může spát, kdyby se někdo chtěl blbě zeptat, že mu vypadnou a on si je rozmačká, jak sebou hází. Já pak musím jít do skladu, vzít nové oči a voperovat mu je. Toliko k očím.
Ty moje spálené dvouhlavými sviněmi mi hradila univerzita, respektive ústav. Musím říci, že jsem se tenkrát docela hodně naučil o cizích živočiších a rasách. Ne, že bych neměl teoretické zkušenosti, ale praxe je něco jiného. Neocenitelná zkušenost. Funkci správce laboratoří jsem vykonával pár desítek let, než jsem povýšil a byl přeložen na univerzitní ředitelství. To byla změna, zkurvená změna.
Začal jsem zase uklízet. Jenže uklízel jsem jen kanceláře, chodby a společné prostory. Žádní rozverní studenti, žádné mikroskopické černé díry či podobné legrácky, nýbrž samá suchařina a intriky. A ředitelské patro, to byl magořinec ze všech magořinců největší. Pamatuji jednoho ředitele, který se zatloukal nejen před vlastními zaměstnanci, ale i před obchodními partnery, kteří dojednávali obchody s vědeckými objevy. Pamatuji si také jednoho ředitele, který privatizoval toalety, takže všichni museli při vstupu na toaletu zaplatit poplatek. Finty s předraženými stavbami byly na denním pořádku. To byste se posrali. Promiňte, já si odplivnu.“

Kokot se natáhl pro kyblík a odplivl velkou hustou černou slinu. Kapitán Blázen dokouřil svého jointa a začal balit další. Frank ucucával čaj, luštil sudoku a jedním okem pozoroval zombie. Urgha laškovala s Pongem, Karlos s Jackem si podávali láhev a mocně upíjeli.

„Nezdržuj a pokračuj,“ zahučel Blázen.
„Moment, můj vůdce, jen zkontroluji stehy a pevnost svého šití. Naučil jsem se po těch letech být pečlivý, přeci jen přešívat práci se mi nechce, i když jsou to pěkné chvíle. Můžeme se k sobě tulit a pocítit trošku toho lidského chladu. Víte, byli jsme tady dlouho sami a známe se velmi dobře, řekl bych skoro intimně. I když snad pochopíte, že na projevy lásky dojít nemohlo, ne že bych nemohl a on nechtěl, ale uvnitř se velmi špatně šije.“

Pong s Urghou zvedli hlavy a přestali laškovat.
„To jako myslíš vážně?“ zděšeně se zeptal Pong.
„Náš vztah je ryze platonický, založený na přátelství. Jsme pokrevní bratři,“ odpověděl zcela vážně Kokot.

Kdyby upadl špendlík, byl by slyšet. Takové nastalo ticho, ve kterém Kokot pokračoval.
„Po pár letech jsem povýšil. Nevím jestli měly vliv informace, které jsem získal, ale povýšil jsem. Přeci jen narazit během úklidu toalet na pana rektora, jenž souloží s ministryní školství se vám nepodaří často a oni se mi chtěli za mlčení nějak revanšovat. Stal jsem správcem skladu a jelikož můj mozek má velkou kapacitu, umožnilo jim to propustit patnáct skladníků. Myslím, že byli tenkrát hodně naštvaní. Vymazali před svým odchodem celou databázi, takže já strávil asi patnáct let katalogizací skladů. Přestal jsem se potkávat s ostatními kolegy a přišel tím o společenské vazby. Mám takové podezření, že jsem se stal inventární součástí, dostal jsem své katalogové číslo a brali mě jako samozřejmost.
Odneste to Kokotovi. Přineste to od Kokota. Běžte se zeptat Kokota, jestli to má ve skladu. Řekněte Kokotovi, ať to objedná a přiveze. Takhle to šlo pořád dokola, než jednoho dne přišel poslíček a řekl mi, že jsem převeden na detašované pracoviště Ústavu výzkumu primitivních civilizací. Zajásal jsem radostí, protože to znamenalo vrátit se na známou půdu do známého prostředí.
Jenže radost byla předčasná, protože detašované pracoviště bylo v zapadlém koutu vesmíru, kdesi na okraji galaxie a planeta byla tak nudná. Příšerně nudná. Místní populace se ještě zabíjela primitivními zbraněmi a věřila na nadpřirozené jevy. Dokážete si představit, že profesor Masox musel být ve svém živlu. Velmi rád lovil a sbíral trofeje pro vědecké účely. Tři pozemské týdny na cestě v nákladním prostoru mezihvězdného tankeru, ve tmě a sám obklopen bednami zásob. Když jsme přiletěli, zjistil jsem druhou nepříjemnou věc a to tu, že detašované pracoviště se nachází hluboko pod hladinou vody blízko severního pólu, odkud výzkumníci vyplouvali za pozorováními podmořskými čluny, jeden jste myslím viděli.“

„Takhle si se sem dostal,“ polohlasně řekl Blázen.
„Kokote, je člun provozuschopný?“ zeptal se Jack.
„Ano je, stačí ho dotlačit na molo a spustit do vody,“ odpověděl robot.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to tady neopustil a neodplul hledat pomoc nebo aspoň náhradní díly?“ pokračoval v otázkách Jack.
„Nemohl, dostal bych se k tomu, kdyby si mě pořád nepřerušoval hloupými otázkami,“ odsekl Kokot a hovořil dále.

„Řekli mi, že můj úkol bude provést katalogizaci místního skladu a připravit seznam pro doplnění zásob. Měl to být úkol na jeden cyklus střídání vědců, za půl roku měla přiletět loď s novou vědeckou skupinou, nabrat ty, kteří budou vystřídáni a mě se seznamem. Dal jsem se tedy do práce a jak jste si ráčili všimnout, skladiště je zatraceně malé. Během čtrnácti dnů jsem byl s prací hotov a pak jsem věnoval studiu zdejšího prostředí. Mohl jsem opouštět základnu a zkoumat místní primitivní civilizace. U řeky Nil jsem to měl rád. Přátelští lidé, příjemné klima a ta nafta. Nejlepší olej mého života, prýštil v poušti z písku a byl sbírán k různým účelům. Naučil jsem domorodce na oplátku vytvářet velké sochy a stavět pyramidy. Byl jsem pro ně Bůh a rádi mi sloužili.
Idylka jednoho krásného dne skončila. Přišla mi depeše ze stanice, že se mám vrátit, protože nákladní loď dorazila na oběžnou dráhu. Musel jsem se rozloučit se svým mazlíčkem, mým malým lékařským experimentem, kdy jsem na přišil hlavičku mrtvého děťátka k tělu malého lvíčete. Nemohl jsem si ho vzít zpět sebou, tak jsem jej zanechal v chrámu, který jsem nechal vybudovat na svoji počest, aby se o něj kněží postarali.
Po návratu na pracoviště jsem zjistil, že všichni balí a připravují se na odjezd. Snažil jsem se zjistit, která bije a začal balit taky. Dva dny jsem věnoval balení veškerého vybavení základny, pomohl jsem odnosit osobní věci vědců, až jsem zůstal jen s velitelem. Dodnes vidím, jak děláme poslední obchůzku základny, jak uzavírá přístup z mola a vede mě k transportéru.
Vidím, kterak ho poslouchám a mozek mi odmítá přijmout podstatný fakt. Generální ředitelství se rozhodlo toto detašované pracoviště uzavřít a zrušit. Protože jsem již měl inventární číslo a někdo v účetním oddělení si všiml, že mají výdaje na ubytování a olej nespárovaný se zaměstnancem a nikoho nenapadlo se podívat do inventáře, tak se tedy stalo, že jsem nedostal povolení k opuštění této zapadlé vědecké stanice. Byl jsem inventář a pro veškerý inventář měla přiletět do dvou let nákladní loď. Nedokázal jsem pochopit, kde se stala chyba, ale příkaz byl jasný. Zůstat zde a čekat, až mě přiletí vyzvednout spolu s ostatním nákladem.“

„Moment, chceš říci, že jsi zde zůstal díky nějaký chybě v účetnictví?“ podivil se Blázen.
„Můj vůdce, asi by se tak dalo říci, ale skutečně nevím,“ odpověděl robot.
„Robote, funguje ten transportér? Dalo by se dostat na druhej konec?“ zvedl hlavu Karlos od svých kokainových lajn.
„Myslím, že hungský transportní paprsek znáte. To vím z vašeho vysílání. Princip je obdobný, akorát je potřeba větší energie, aby vás byl schopen vyslat až na Titan. Viděl jsem pěkný film, jmenoval se 'Moucha' a velmi mě pobavilo, že jeho transportní komory vypadaly podobně. Samozřejmě, že funguje, spojení pořád má. Nevím však, jaká je situace na druhé straně, jestli je funkční podpora života, protože od té doby, kdy mě tu zanechali, jsem se tam nebyl podívat, jelikož jsem nemohl.“