Mozeček stáhl ruku k obličeji a prohlížel úlovek. Všiml si, že tvorečkovi narostly malé přední pařátky, hlava se začala protahovat a zadní nožičky s ostruhami již unesly celé tělo. Nic takového v životě ještě neviděl. Ozval se však hlad, který potlačil jakékoliv jiné potřeby, promíchal ještě jednou obsah mozkovny a pomalu začal vysávat obsah. Chuť kaše byla zcela jiná než všechny chutě, které znal z minula. Moc jich tedy nebylo, ale rozhodně tahle byla nejlepší. Vysrkl poslední kapičky lahodné pochoutky, odhodil mrtvé tělo a protáhl se. Hlad zmizel a cítil, že tato strava byla velmi výživná a plná energie. Odpočíval a začal zase přemýšlet, tedy přemýšlet v rámci svých mrtvých schopností.

Vrátily se obavy z opuštění. Uběhla už dosti dlouhá doba a on byl stále sám.
„Kde je můj přítel?“ ptal se v duchu sám sebe. Nedokázal si však odpovědět. V místnosti za sklem byla stále tma a nikdo v ní nečekal. Několik hodin ležel opuštěn pouze se svými myšlenkami, než se urodila jedna zvláštní, odvážná a snad i neuskutečnitelná. Vytvoří si svého vlastního přítele. Usilovně přemýšlel, ale jediná možnost, která ho napadla, bylo uživit mrtvé tělo netvora, který se ho pokusil zabít a sežrat. Zvedl ho ze země a položil na laboratorní stůl. Pokud si pamatoval dobře z vyprávění Kokotových, musel nejdříve vykuchat vnitřnosti, vypustit veškerou krev, rozříznout mozkovnu a uložit mozek do speciální konzervační kapaliny, která by měla být někde ve skříních z dob, kdy ho Kokot oživoval. Ještě bude potřebovat žaludek. Připevnil tělo zvířete popruhy ke stolu a rozřízl břicho. Vyvalil se smradlavý zápach a vytekla srážející se krev, která vypalovala do stolu díry.

Kapka krve kápla na vyschlou dlaň a propálila díru jako vrata. Přestože jako mrtvý nic necítil, uvědomil si, že není úplně nejlepší zničit vlastní ruce, rozhlédl se a zamířil k jedné ze skříní. Nějaký zbytek vnitřního hlasu mu radil, že by tam mohly být uloženy pracovní rukavice. Otevřel dveře skříně a prohledával jednu poličku za druhou. Hlas se nemýlil a skutečně ve spodní části našel krabici s rukavicemi. Vytáhl ji, přenesl ke stolu, nasadil pár a pokračoval v práci. Vyvrhl orgány, kotoučovou pilkou otevřel vrchní část mozku a opatrně očistil vnitřek mozkovny od zbytků kaše z původního mozku.

Mozeček byl mozek a velmi rychle, tedy rychle v rámci svých možností a schopností, si uvědomil, že bude potřeboval náhradní mozek. Bez mozku sem mu nepodaří tvora oživit. Začal přemýšlet a přemýšlel velmi usilovně. Během přemýšlení pracoval na těle zvířete. Když jej zbavil veškerých částí podléhajících rychlému rozkladu, přenesl mršinu do laboratorní trouby a nastavil pomalé vysoušení.
Znova se usadil do meditačního sedu, zkřížil nohy do pozice lotosového květu a začal přemýšlet, seč mu síly stačily. Čas utíkal tradiční rychlostí mrtvých myšlenek, ale nakonec se mu v hlavě rozsvítilo.
„Možký! Možký, možký,“ vykřikla vyschlá ústa. Mozečka totiž napadlo jedno velmi ujeté řešení. Vzpomněl si na brouky, kteří mu tak nechutnali a uvědomil si, že by mohl použít mozek jednoho z nich. Zavýskl, popadl kleště a zvedl se. Přešel k akváriu s brouky, odsunul vrchní kryt a kleštěmi vytáhl největší exemplář, který se mu podařilo odchytit. Mohutný jazyk broukův olízl Mozečkův obličej. Mozeček se oklepal a vrátil zpět k laboratornímu stolu, držíc brouka v kleštích dalek od těla. Přiložil ho na pracovní plochu, přidržel kleštěmi a skalpelem odřízl broukovu hlavu. Bezhlavá část těla se zachvěla smrtelnou křečí a ztuhla. Mozeček ji odhodil do drtiče odpadu a nasměroval veškerou pozornost k hlavě.

Opatrně vypreparoval jazyk, který ho velmi fascinoval a nůžkami rozstřihl chitinovou kutikulu a zpřístupnil mozek brouka. Mozek byl malý, ale to mu nevadilo. Opatrně jej vyjmul a položil na stůl. Chvíli přemýšlel, jestli by nebylo lepší dát malou svačinku, ale rozhodl se pokračovat v plánu a přinesl konzervační mozkovou kapalinu, kterou odlil do malé nádobky, do které posléze uložil k odpočinku jazyk a mozek.

Ozvalo se cinknutí mikrovlnky, které signalizovalo ukončení procesu vysoušení. Mozeček přešel k troubě, nahlédl dovnitř kontrolním okénkem a se spokojeným mručením vyndal vyschlé tělo. Opatrně ho přenesl ke konzervační vaně s roztokem stabilizační látky, která se vstřebá do suchého těla, jenž pak zvláční a udrží pohromadě, aby se nerozpadlo v prach. Bohužel si nemohl vzpomenout, jak dlouho má být trup ponořen, tak se rozhodl, že kdo si počká, ten se dočká. Vrátil se zpět k meditaci.

Ponořen do svých myšlenek, vzpomínal jaký měl hrozný hlad, než se Kokotovi podařilo namíchat první poživatelné želé. Šílený hlad, který mu nenechal klid v duši. Pociťoval potřebu zabíjet a žrát, zdály se mu sny o pojídání mozků, představoval si, jak loví lidi a drtí jejich hlavy. Vzpomínal na zoufalství, kdy se vrhal na Kokotovy náhradní hlavy a drtil svými zuby elektronické součásti, až se mu úplně zničily, vzpomínal jak okusoval sám sebe a snažil se nakrmit svým vlastním mrtvým masem. Stovky let mrtvý živý Mozeček šílel hlady, než poprvé přinesl Kokot misku s jídlem, které se dalo jíst, chutnalo, ale hlavně dodávalo energii, kterou potřeboval k tomu, aby zůstal v klidu. Hlad. Hlad. Hlad. Dostal opět hlad, otevřel oči a šel si pro jednoho brouka. Vytáhl ho z akvária, zabil, vyřízl malý mozek a napíchl na své brčko. Sjel ho očima a pomalu vložil do úst. Začal žvýkat a uvědomil si, že vlastně nakonec nechutná až tak špatně. Neměl být prvně tak netrpělivý. Lahůdka jako prase a proto vytáhl ještě další dva brouky, také je usmrtil a vyndal mozky. Pomalu si vychutnával lahůdku a snažil se ovládnout touhu sežrat i ten zbytek. Rozhodl odolat pokušení a šel se podívat, jak jde konzervace trupu mláděte. Prohlédl probíhající práci a usoudil, že ještě chvíli nechá roztok pracovat. Posadil se a začal opět meditovat.

Otevřel oči a rozhlédl se. Byl stále sám a zase hladový. Rozhlédl se po laboratoři a ujistil se, že je vše při starém. Pomalu se zvedl, protáhl ruce a odešel k nádrži s roztokem, podívat se, jak pokračuje projekt. Vytáhl tělo z kapaliny, pečlivě ho prohlédl a usoudil, že konzervant prosákl celou strukturou. Došel k jednoduchému pocitu, že proces byl dokonán, položil mrtvolku na laboratorní stůl, natáhl pro uložený mozek, který se během času stihl ještě o něco zmenšit. Jazyk byl postižen stejně, ale i tak si zachoval něco ze své původní majestátní velikosti.
Vložil scvrknutý mozek zpět do mozkovny, opatrně připojil nervy k původní páteři a přišil jazyk do zubatých úst. Kompozice vypadala poněkud směšně. Velký jazyk a švy okolo celé hlavy. Zbývalo voperovat umělý žaludek, který sebral z poličky označené popiskem „Umělé žaludky“.

Mozeček prohlížel své velkolepé dílo. Skloněný nad stolem vydával spokojený mručivý zvuk. Věděl, že nastala poslední fáze návratu mláděte do života. Přesunul svoji pozornost k ovládacímu panelu elektrošoků. Nebyl si zcela jist silou elektrické energie, která bude potřeba k oživení, ale odhadl, že čím víc ampér tím lépe. Propojil pár drátů a připojil sondy k temenu a trupu subjektu. Zapnul energii a otočným potenciometrem nastavil počáteční napětí. Když se na displeji objevila požadovaná hodnota, stiskl tlačítko a mrtvým tělem projela dávka elektrické energie. Mrtvolka se zachvěla v křeči. Elektrokardiogram mlčel. Zvýšil tedy napětí, nabil kondenzátory a opět pustil do těla elektrošok. Záškuby těla trvaly tentokrát déle, ale EKG stále zobrazovalo rovnou linii. Zvýšil hodnoty na maximum a vypustil ďábelskou energii. Pokusný objekt se prohnul do oblouku, ve kterém chvíli vytrval a pak se vrátil do vodorovný polohy. EKG mlčelo a Mozeček se zamyslel.

Najednou se ozvalo pípnutí a linka EKG se vychýlila. Skoro by se dalo říci, že se lekl, jak ho nečekané pípnutí překvapilo. Nemělo by se ozvat, protože experiment neměl stejně jako Mozeček srdce. Nicméně nad tím nepřemýšlel a sledoval jak se linka vychyluje čím dál víc častěji a přístroj zrychluje tempo pípání. Najednou se pohnul jazyk. Mozeček radostí poskočil, protože pochopil, že se dílo podařilo. Nový domácí mazlíček se pohnul.