V Mozečkově mozečku se nějakým zázrakem rozsvítilo a došlo mu, že problém bude asi v jeho večeři.
„Možký, možký,“ radostně zahuhňal a začal poskakovat.
„Ty seš debil, vole,“ zasmál se Jack, ale hluboko v mozku mu začala klíčit myšlenka, že se něco trošku posralo.
„Zůstaneš prostě v labu a nepustím tě ven,“ dodal Jack a šel zabezpečit dveře přechodové komory. Pak se posadil k počítači a začal zkoumat mapu základny. Potřeboval se ujistit, že laboratoř je zcela oddělená a jediná cesta dovnitř je dveřmi.
Jack se ještě jednou podíval oknem do laboratoře, zamával a odešel. Mozeček osaměl a stále ještě necítil hlad. Uvědomil si, že je to poněkud zvláštní, protože hlad by měl mít neustále. Rozhodl se tedy ještě jednou podívat, jestli by se nedala něčím žravost povzbudit. Před očima se mu objevily zbylé tři válce. Tentokrát se ale rozhodl připravit na krmení lépe.
Vytáhl ze záhybu svoje oblíbené brčko, které používal pro sání mozků a zamyslel se. Přešel k laboratornímu stolu a zkoumal v rámci svých možností položené nástroje. Za ty stovky let, které prožil po boku Kokota, něco málo okoukal a pár fíglů mu ve vyschlém mozku zůstalo. Některé lesklé kovové nástroje se mu nebývale líbily a vybral tedy pěkné silné kleště s posilovačem stisku. Pozvedl je před obličej a zkušeně prohlížel. O pitvách a anatomii taky něco věděl. Kdyby nebyl mrtvý, dalo by se říci, že jeho seschlý obličej vykouzlil úsměv.

Odešel od stolu a zamířil k válcům. Zastavil u prvního a dlouze se díval. Nepřemýšlel, měl jasno, jen se díval a prohlížel si tvora stočeného na dně válce. Pak rychle nadzdvihl víko a strčil do kapaliny kleště, kterými tvora pevně zmáčkl a vytáhl ven. Tvor se probral a začal se bránit, omotával ocas kolem kleští a trhal sebou. Mozeček nebyl slaboch a bránícího kraba udržel. Natočil si jej ústním otvorem k obličeji a pečlivě prohlížel. Za chvíli našel mezi předními nohami slabé místo ve skeletu.
Vrátil se zpět ke stolu, smetl nepořádek na zem a přiložil tvora na pracovní plochu břichem vzhůru. Čelisti kleští držely tvora, aby sebou neházel, volnou rukou vzal malé kleštičky a odštípl jednu z noh. Ven se vyvalila červená kapalina, která začala leptat kleště a stůl. Mozeček se nelekl a natáhl ruku pro jiné nářadí. Našel kleště, které vypadaly, že by mohly kyselé vnitřní prostředí kraba vydržet a uštípl další nohu. Kleště zůstaly skoro nepoškozeny.
Zbavil kraba nohou, ocas nechal být, otočil ho a vytáhl své brčko, které zarazil do místa, které si vytipoval. Krab vydal chrčivý zvuk, ale to už Mozeček vrtěním brčka měnil obsah krabího mozku na kaši. Tvor se přestal hýbat a labužnicky vysál chutnou kaši. Hlad zmizel, aby se po chvíli ozval.
„V pořádku, všechno je v pořádku, mám normální hlad,“ proběhlo mu mozkem a otočil svoji pozornost k dalšímu válci. Zbylí dva tvorové už nějakým způsobem věděli, co se stalo a přisáli se ke stěnám. Mozeček však už znal jejich slabé místo, tak se příliš nezdržoval nějakým váháním, rychlým pohybem kleštěmi vytáhl druhého živočicha, kterého tentokrát přiložil rovnou k podlaze břichem dolů, aby nemusel odlamovat nohy a do známého místa zarazil svoje brčko. Zamíchal, protřepal a když se tvor přestal hýbat, zvedl jej z podlahy a s chutí vysál kašovitý obsah mozkovny.
Zbývající tvor v posledním válci začal panikařit. Rychle sebou pohyboval a snažil se převrhnout válec, který byl z nerozbitného laboratorního skla a naštěstí pevně uchycený. Mozeček byl spokojený sám se sebou, protože cítil slastné vrnění v žaludku. Došel k poslednímu obědu, díval se na něj a užíval si tvorův strach. Byl mrtvý a smrti se nebál.
Vytáhl budoucí jídlo kleštěmi z válce, přimáčkl k podlaze a znovu použil jídelní brčko. Mumifikovaným jazykem si olízl obličej a rozkoší zamlaskal.
„Možký, možký,“ řekl nahlas sám sobě. Pohladil si spokojeně žaludek a pocítil jak se jeho obsah převaluje. Rozhodl se jít podívat k skleněné stěně, jestli se něco nezměnilo.
Poplašná světla neblikala a ochranná mlha z kontrolní místnosti byla odsáta. Nikdo tam nebyl, i když si přál, aby před sklem stál Kokot. Posmutněl, otočil se a šel bloumat po laboratoři.

Uběhl blíže nejasný časový úsek, když pocítil v žaludku cosi zvláštního. Najednou měl pocit, že se v něm něco pohybuje a není to potrava. Začalo mu být těžko a musel si sednout.
„Co se to se mnou děje?“ prolétla jeho hlavou krátká myšlenka.
Prohmatával žaludek a začínal být zmatený. Něco bylo špatně a muselo to ven. Rozhodl se, že nebude čekat na Kokota a otevře si žaludek sám. Zvětšil volnou plochu na pracovním stole, ulehl a přitáhl nad sebe osvětlovací rám s lesklou plochou, ve které se odráželo celé jeho tělo.
Rozhrnul oblečení, obnažil suchou hruď a břich, provedl dlouhý řez a roztáhl kůži, kterou po stranách hrudníku uchytil několika svorkami. V odrazné ploše viděl lesknoucí povrch žaludku zhotoveného z odolné kovové fólie, vzal přenosný laserový řezák a podle obrazu v odrazné ploše provedl v rámci možností rovný řez. Strčil ruku do otvoru a předmět, který vytáhl, ho velmi překvapil. Slizké mládě čehosi podivného, s velkou kostěnou hlavou se zubatou čelistí a hadovitým tělem, které se mu zakouslo hluboko do ruky. Naštěstí byl stále ještě mrtvý a bolest necítil.

Zatřásl paží a odhodil potvoru na zem. Nahmátl ruční svářečku, svařil žaludeční fólii, sešívačkou a několika svorkami spojil břišní kůži. Znova se oblékl a postavil. Do jedné ruky vzal brčko a do druhé kleště. Měl zase hlad a to pořádný.
Rozhlédl se po laboratoři a hledal, kam se podivný zubatý tvoreček schoval. Nikde ho neviděl, tak začal prohledávat skříňky a poličky. S rámusem vyházel obsahy některých skříněk a nespokojeně mručel.
„Možký, možký.“
Uvědomil si, že se musí spolehnout na jeden ze svých instinktů. Zastavil, udělal na podlaze nohou místo, usadil se do pozice lotosového květu, sepjal ruce a začal simulovat meditační dýchání. Zklidnil mysl a soustředil se na jedinou věc, kořist. Se zavřenýma očima poslouchal ticho v místnosti. Věděl, že se někde svině schovává a vyčkává. Šlo jen o to, kdo první udělá chybu. Mozeček věděl, že on to nebude a tak trpělivě čekal. Jako mrtvý měl času dost.

Uběhlo několik hodin a Mozeček stále naslouchal. Jeho instinkt mu říkal, že již brzo se něco stane. Čekal a čekal a čekal, až se dočkal. Malé vyschlé uši zaregistrovaly velmi pomalý pohyb ve vzduchotechnice. Uzavřený okruh oběhu vzduchu neměl spojení se zbytkem základny, takže cokoliv vlezlo do potrubí, tam také zůstalo. To sice Mozeček netušil, ale rozhodně mu nastalá situace pomohla k úspěchu. Přestal dýchat a naslouchal. Tvor se pohyboval plechovým hranatým potrubím jeho směrem. Mozečkovo chřípí zachytilo pach strachu a smrti zvířete, které má hlad. Znal ten zápach smrtícího hladu. Zůstal klidný a nechal oběť připlazit přímo nad sebe a pomalu prsty vytahoval svoji hůlku. Pohyb zvířete se zastavil, vyčkávalo. Mozeček se přestal hýbat a pomalu dýchal. Souboj nervů pokračoval.

Dalších pár hodin uteklo jako civilkář z armády a v potemnělé laboratoři seděl Mozeček, který stále vyčkával, až hlad jeho oběti dosáhne vrcholu. V rouře nad Mozečkovou hlavou stálo mládě a vypadalo velmi sklesle. V zabijáckém mozku tvora lítala sem a tam jediná myšlenka. Zabít a sežrat.
Nedalo se této myšlence již odolávati, hlad mládě udolal a donutil udělat šílenou věc. I když podvědomě tušilo, že podivný tvor není k jídlu, instinkt radil zabít a sežrat. Rozhodlo se konat. Zvedlo svoji hlavu jak nejvýše mohlo a vrhlo se směrem k čekajícímu Mozečkovi. Prorazilo hlavou plech klimatizační roury a letělo přímo na hlavu zombie. Ve světle se cosi zalesklo, suchá ruka zvedla a kovové brčko se tyčilo nad hlavou Mozečkovou jako malý hromosvod. Mláďátku se v mozku mihl pocit překvapení a pak už gravitace vykonala své. Kovové brčko prošlo ochranným krunýřem a projelo hluboko do tvořího mozku. Ostny na konci brčka se rozevřely a světlo v očích zhaslo.