Vesmírní dýleři - 24. Konec počátku konce

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

„Snad si můžeme konečně popovídat,“ posadil se Kapitán a ubalil brko. Druhému Kapitánu dal palici a trochu tabáku, ať si balí sám, protože viděl, že by se jinak ubalil k smrti.
Oba Blázni kouřili jointy, popíjeli pivo a druhý se rozvyprávěl.
„Já a Pong jsme z jiný reality. Bylo by to na hrozně dlouhej a nudnej brakovej román, kdybych vám měl odvyprávět všechny naše storky, ale stručně řečeno, abychom zachránili náš svět před absolutní zkázou, museli jsme se přenést sem do této reality na tuto planetu, kde jsme měli na tomto místě vyčkat příchodu svých druhých ‚já‘.“
„Aha,“ udiveně řekl Kapitán.
„A co tady máte udělat, že ste museli opustit vaší realitu?“ zeptal se Pong, který si očividně se svojí kopií z jiné reality telepaticky rozuměl.
„V pravý čas vám musíme pomoci a přitom zemřít,“ odpověděl druhý Blázen a druhý Pong souhlasně pokýval hlavou, až mu z nosu vypadával perník.
„To je nějaká hovadina, ne?“ podivil se ještě víc Blázen.
„Kdo je u vás Nejvyšší představený?“ zeptal se Jednooký.
„Vy, pane Jednooký,“ odpověděl druhý Blázen.
„Pak je vše jasné,“ Jednooký spokojeně zamručel.
„Co je kurva jasný?“ vyštěkl Blázen.
„Temný kolegium?“ zeptal se ještě jednou pan Jednooký.
„Kvůli těm zmrdům jsme tady,“ řekl druhý Blázen.
„Je to jasný,“ otočil se Jednooký k Bláznovi.
„Blázne, je to jasný. Reality jsou již propojené a pokud Temné kolegium nepřijde k rozumu, bude muset být zničeno.“
„Já teda doufám, že bude rozhodně zničeno. Kvůli tomu tady snad jsme, ne?“ promluvil Pong a napil se kořalky. Netrvalo dlouho a rozjela se menší seznamovací kalbička, během které došlo k vyprávění historek z různých realit, chlubení se hrdinskými činy, tedy hlavně Pongovými a hlavně se konzumovalo všemožné jídlo, pití a drogy ve velké míře. Moc toho do rána nenaspali a když pak stáli ve vycházejícím slunci nad rudou planinou, tak jim došlo, že vystřízlivět budou muset bojem. Aktivovali paprskomety a vydali se světlu vstříc.

Výprava posílená o dva nové členy se probíjela vpřed a zanechávala za sebou spáleniště s krvavými fleky, způsobených zkázonosnými meči Pongovými.
Dva Kapitáni Blázni kouřili jointy a chránili si vzájemně záda. Všichni si zabíjení strašlivých netvorů užívali, protože nasadili stabilní tempo a byli jak perfektně seřízené parní lokomotivy, které se valily kupředu a drtily vše před pod koly na prach a sračky.

Takhle to šlo v podstatě celé dopoledne, než se mlčky dostali na druhý konec planiny. Celou dobu spolu nepromluvili ani hlásku, jelikož stačily pohledy z očí do očí, aby pochopili vzájemných požadavků.
„Šéfe, vidíte, že telepatie funguje,“ zasmál se Pong a na chvíli zastavil, aby si prohlédl místo, kam došli.
Stáli na velké kamenné desce, před velkou kamennou zdí s velkou branou. Nestvůry zmizely a nastalo ticho.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Blázen.
„Musíme je propálit, Kokote vyndej ten krám, jak jsme ti říkal, že se bude taky hodit,“ řekl Jednooký.
Kokot položil na zem příruční zavazadlo, otevřel jej jak nejvíce mohl a vytáhl velkou trubku, tyče, nějaký krabice a dráty. Chvíli s Jednookým skládali jednotlivé předměty dohromady, až se jim podařilo složit opravdu velké dělo.
„Taky paprskomet, ale trochu výkonnější, než ty stříkačky, který máte v rukou,“ řekl Jednooký a tlačil před sebou válečný aparát blíž k bráně.

„Šéfové, asi jsme ještě neskončili. Podívejte,“ ukázal Pong rukou do planiny, kde se opět začal zvedat oblak rudého prachu.
„Bylo jasný, že se stáhli dočasně,“ špitla Urgha a dívala se naznačeným směrem.
Jednooký s Kokotem spustili paprskometové dělo, které začalo střílet dávky energie proti bráně a ta se pomalu rozpalovala do ruda.
„Snad baterky vydrží, nevím jestli by dokázal solární panel dodat dostatek energie,“ mumlal Kokot a prohlížel data na displeji ovládacího panelu děla.
„Vydrží, ale abychom vydrželi my. Chvíli bude trvat, než vypálíme díru,“ odpověděl Jednooký a s jistou nervozitou v oku pozoroval známý oblak, který se rychle přibližoval.

Pong si musel vzít slovo.
„Šéfe, teď všechno půjde podle mýho. Vidím, že s tím dělem to půjde pomalu a nechápu, proč jste nevzali nějakou ultrabrutální mimozemskou technologii, kterou bysme udělali díru jako prase raz-dva. Takže sestavíme obranou pozici, schováme se za velký šutry a budeme pálit z těch mrdek o stošest. Plecháč určitě vzal nějaký přenosný silový pole, tak ho postaví před ten pomalej krám a budeme se modlit, že vydržíme, dokud se nepropálíme dovnitř. A je mi ještě divný, že se neobjevilo Temný kolegium. Něco mi říká, že o nás musí už dávno vědět.“
Nastalo dramatická pauza, protože Pong vyslovil pár zásadních otázek a všichni zaměřili svoje pohledy na Blázny, kteří kouřili jointy a dělali, že se jich to netýká.
Jednooký viděl, že musí něco udělat, tak se ujal slova.
„Do píče, vy mě fakt serete. Se nedokážete vyrovnat s tím, co se vám děje, si myslíte, že ste v nějakým geniálním příběhu, kde taháte z tašky jeden krám za druhým a všechno překonáváte za pomoci mimozemských technologií, který zvládnou naprosto všechno? Co se týče Temnýho kolegia, vědí o nás zcela jistě a čekají až k nim přijdeme.“
Ve skupině to zašumělo a Pong si dovolil ještě otázku.
„To sme se nemohli teleportoval přímo do jejich paláce a nebo se do něj aspoň prostřílet Kapkou?“
„Mohli, nemohli, tohle je debata o hovně. Mohli, jestli chceš znát odpověď, ale vsaď se, že by se s náma nebavili, ty vole. Já vím co dělám,“ zvýšil Jednooký hlas.
„Dobře, ty vole. Dej si lajnu, protože volný čas právě vypršel. Všichni za svý šustry,“ řekl Pong a zabil první stvůru, která se před ním vynořila z prachu rudé planiny. Hlava odpadla a čelisti mohutnými tesáky reflexivně cvakaly a drtily kameny.

Výprava se rozeběhla za velké kameny a spustila palbu z paprskometů. Silové pole chránící dělo odolávalo a brána žhnula žárem rozpáleného kovu.

Uběhlo několik hodin a situace se stávala nepřehlednou, protože netvorů neubývalo, naopak jich bylo víc a víc.
„Šéfové, já nevím jestli to zvládneme. Energie máme dost, ale aby nás jednoduše nepřečíslili!“ křičel Pong k Bláznům.
„Kokote, jak si na tom?“ otočil se Kapitán k robotovi.
„Můj vůdce, brána je rozpálená a začíná se neznatelně hýbat,“ odpověděl Kokot a Blázen si nebyl jistý, jestli náhodou v jeho hlasu neslyšel nejistotu a lež.

Blázen se podíval zpět k Pongovi a nic neříkal.
„Šéfové, chápu, je to v prdeli, ale musíme se bránit, seč nám síly stačí. Kurva, to je zabijačka jako prase!“ zahulákal Pong, jednou rukou střílel a druhou dorážel zraněný zrůdy.

1 2 3 4 5 6 7 8