„Kokote, máme vůbec nějaký možnosti?“ zeptal se opatrně Blázen, když Starý přítel odešel.
„Můj vůdce, předpokládám, že ano, ale musím se jít podívat do tajného a nejtajnějšího skladu.“
„Takže ty možnosti musíš nejdřív vymyslet?“
„Můj vůdce, já něco vymyslím,“ řekl Kokot uklidňujícím hlasem. Nebo si aspoň myslel, že by mohl Kapitána uklidnit, ale nebylo tomu tak.
Blázen zatím nedával svoje obavy najevo, ale izolace od vnějšího prostředí ho znervózňovala.

Velitel čínské operace Chen právě probíral telekonferencí varianty dalšího postupu.
„Soudruzi, potřebujeme přijít s nějakým řešením. Ostřelováním atomovkami ničeho nedosáhneme a Kapitán Blázen se nám směje do ksichtu. Nějaké nápady?“
Po krátkém tichu promluvil jeden z důstojníků.
„Majore Chene, mohli bychom zkusit průnik skrz jejich transportér.“
„To by šlo?“
„Majore Chene, teoreticky ano. Nechal jsem provést několik skenů a možná máme shodu s některými velmi starými dokumenty.“
„To znamená co?“ pořád nechápal Chen.
„Majore Chene, pověřil jsem vědecké oddělení, aby zkusilo zkonstruovat transportní modul a teoreticky máme možnost dostat dovnitř vojáky.“
„Šanci k úspěchu máme jakou?“
„Majore Chene, malé, ale pořád větší, než zkoušet úspěch s atomovkami.“
„Dobře,“ zamyslel se Chen, „ať se připraví speciální jednotka.“

Ve vědeckém oddělení při Pekingské univerzitě to vřelo. Několik generálů horečně diskutovalo a vědečtí vedoucí potili litry vody.
„Skutečně budeme riskovat životy 25 nejlepších vojáků? Vyzkoušeli jste vůbec to zařízení?“ ptal se jeden z generálů.
„Provedli jsme několik testů a simulací, které naznačují, že průchod na Základnu je možný. Finální rozhodnutí je však na armádě,“ odpověděl ředitel výzkumného ústavu.
„Ehm,“ odfrkli si generálové, „riskneme to tedy?“
„Ústřední výbor nás nechá popravit, pokud to nezkusíme. Víte, jak moc je Kapitán Blázen sere?“ řekl generál s největším počtem rudých hvězdiček.
„Soudruzi, spusťte akci,“ rozkázal vrchní generál a setřel pot z čela.

V laboratoři vládl ruch. 25 vojáků v plné výbavě se chystalo vstoupit do zařízení, které je buďto zabije nebo přenese na Základnu Kapitána Blázna.
„Soudruzi, protože nebudeme mít zpětnou odezvu, jelikož cesta je jednosměrná, vstupujeme do neznáma a nevíme, co nás na druhé straně čeká. Doufám, že velké vítězství,“ promluvil velitel výsadku a pak se otočil k vědcům.
„Zapněte ten krám,“ přikázal.
Kovová komora transportního modulu začala hučet.
„Do toho nesmyslu budeme vstupovat od nejnižší šarže po nejvyšší, to znamená, že jdu jako poslední. Vojíni, do řady,“ řekl velitel a odešel k ovládacímu panelu.
První muž vešel do komory a dveře se za ním zavřeli. Objevil se záblesk a voják byl pryč.
„Další,“ rozkázal generál a pozoroval vědce, který se značně potil.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se ho.
„Soudruhu generále, všechno je v nejlepším pořádku, jenom musím poštelovat parametry. Trochu skáčou do červených čísel, ale nic tragického,“ odpověděl muž v bílém plášti.
„Dobře, další,“ řekl generál, který tušil, že v pořádku experiment asi úplně nebude.

V transportní místnosti na Základně začal svítit modul, jenž otevřel dveře a vyplivl ven chuchvalec čehosi, co kdysi byly kosti, maso a orgány.
Toto transportér zopakoval ještě třikrát, než vypadla polovina těla s hlavou, která mrkala a cosi chrčela.
Až šestý voják prošel celý, tedy pokud odmyslíme, že mu chybělo ucho a několik prstů.
„No doprdele, co to kurva je,“ uklouzl po krvavé hromadě. Rychle se však zvedl a čekal na zbývajících devatenáct kolegů. Poslední vstoupil velitel jednotky.
„Soudruhu veliteli, přenos neproběhl úplně v pořádku. Prvních pět zemřelo,“ řekl zástupce.
„To se dalo čekat, vědátoři měli zpočátku nějaký problémy. Každopádně většina z nás žije a vypadá to, že jsme i na správným místě. Už jste se připojili k počítači a stáhli mapu?“
„Jsme připravení spustit akci,“ potvrdil zástupce.
„Perfektní. Soudruzi nyní se rozdělíme do skupin po pěti a vyčistíme tohle místo od všeho odpadu. Když uspějeme, povýšení nás rozhodně nemine,“ zahájil velitel operaci.
„Rozkaz, soudruhu veliteli,“ zasalutovalo čínské přepadové komando a vytvořilo čtyři skupiny.
Velitel pootevřel dveře do chodby a opatrně se rozhlédl. Nikoho neviděl, takže otevřel dokořán a vstoupili do prostoru suterénu. Zkontrolovali energetické centrum s laboratoří a ověřili, že v nich nikdo není. Vedle výtahové šachty otevřeli vstup do servisního vchodu a začali stoupat po žebříku k přízemí a pozorovatelně.

Netušili však, že Kokot po posledním pokusu o přepadení vybavil celou Základnu pohybovými senzory a nezapomněl ani na klimatizační potrubí se servisními průlezy. Už ve chvíli, kdy začala přepadová jednotka vylézat jeden po druhém z transportního zařízení, začal Pong organizovat obranu.

„Šéfe, jste s Kokotem, Jackem, Karlosem a Urghou furt v Pozorovatelně? Máme tady přepadení,“ oznámil Pong komunikátorem.
„Ty vole, jaký kurva přepadení? Jo sme tady,“ zamručel otráveně Blázen.
„Šéfe, zůstaňte tam, posílám pomoc a já se tady vypořádám se zbytkem šmejdů. Bude to brnkačka na krční páteře, nebojte se ničeho. Pong konec.“
„Kokote, co budeme dělat?“
„Můj vůdce, budeme věřit Pongovi. Pomoc již jede výtahem.“
„Kdo to kurva může bejt?“ přemýšlel v duchu Blázen, když zrovna výtah cinknutím oznámil zastavení. Dveře otevřely chřtán a do chodby vstoupila stará dáma se smrtící holí.
„Paňmámo, zrovna vy?“ překvapeně ji přivítal Karlos.
„Panáčku, máš něco proti?“ zasmála se chraplákem stará dáma a předvedla hůlkou několik velmi efektních triků.
„Pojďme si dát panáčka, než sem ti blbečci vyšplhají po žebříku,“ navrhla stará paní a zamířila rovnou k baru, kde již Urgha rozlévala sladké dámské pití s vysokým obsahem alkoholu.
„Na zdravíčko,“ pozdvihl Kapitán Blázen sklenku a řádně ťukli, až sklo zazvonilo.
„Můj vůdce, už jsou tady,“ ukázal Kokot na monitor, kde bylo vidět, že někdo odsunul kryt větrací šachty a do chodby vstoupil první ozbrojenec.

„Vypadá to, že víc než pět jich nebude. Těšila jsem se na víc blbečků,“ povzdechla stará dáma a šouravým krokem šla uvítat útočníky.
„Madam, pokud počítám dobře, v přízemí je dalších patnáct kousků připravených zemřít,“ řekl Kokot, který přepínal kamery a zjišťoval situaci. Stará paní ho ale již neposlouchala, respektive spíš nic neslyšela. Zastavila před dveřmi a počkala, až je automat otevře. Pak se všourala do chodby.