Těžká pohoda

Jedna. Budoucnost (zhulená generace?)

Budoucnost? Jaká je naše budoucnost? Nevím. Nikdy nic dopředu nevím. Sice mám někdy takovej pocit, jako že už je to všechno daný, že všichni okolo mě věděj víc než vím já. Ale je to podle mě jen zdání. Nikdo z nás neví co bude zejtra. Máme jenom blbý kecy na základě vlastních zkušení a na základě blbejch keců lidí okolo vás. Jo, sou lidi, kterejm věřím víc (a nebo úplně nejvíc, a na tomhle základě je vybudovanej vztah, kterej je víc než přátelství. Nemyslím tím třeba pouhou lásku mezi mužem a ženou, ale třeba jen vztah dvou lidí, kteří spolu ztrávili podstatnou část svýho života a spojuje je spousta společnejch zážitků a skutečností), no a jsou lidi, kterejm úplně až tak nevěřím. Průser však je, že nikdy nevíte jestli právě tenhle člověk, kterýmu prostě nevěříte, nebude mít jednou krutou pravdu.

Budoucnost? Ta prostě není. Je dána sloučením mnoha a mnoha, někdy zcela nesouvisejících a zdánlivě nelogických, elementů vašeho života. Což, ale samozřejmě nemůže vyloučit, na první poslech zcela zcestnou a nelogickou, myšlenku, že Země a život na ní je jen kontrolovaným experimentem nějaké vyšší entity, která chce cosi vyzkoumat, popřípadně se jen baví pohledem na chování drobných a nicotních jedinců druhu, který sám sebe pojmenoval "Homo sapiens sapiens", snad "člověk moudrý"?? a sem tam jim pošle nějakou tu katastrofu, aby to neměli tak jednoduchý. Druhu, který sám sebe povýšil na pána tvorstva. K smíchu. Všichni sme jen děti, hrajeme si někdy na dospělý, ale dětem, těm našim dětem zavidíme jejich pohled na svět.

Hulim. A to dost. Hulej všichni okolo mě. Někdy si říkám, že je to docela slušnej blázinec. Sem součástí zhulený generace.

Myslim, že lidi vokolo mě hulej, aby aspoň trochu unikli tý šílený paranoidní realitě, ve který musej žít. Tu šílenou každodenní schízu, kterou navíc ani nechci. Ale musím se jí podřídit, pokud se chci tak nějak protlouct.

Veškerej chod týhle společnosti je postavenej na komunikaci lidí. Čím víc chcete ovládat lidi, čím víc lidí ovládáte, tím se dostanete o stupínek ve společnosti vejš. A nesmíte se nechat ovládat. Celej život se někam sápu. Po devíti mesících v děloze matky mě porodní stavy vyhodili na onen svět. Není to ani tak zrození, ale nýbrž počátek dlouhé, kruté a bolestivé smrti. První koho spatříte je doktor, kterej vás chytne za nohy, plácne přes záda a testuje esli žijete. Pokud ne, jste okamžitě odmítnuti společností, která vás ráda a s obřadem zakope zpátky do hlíny. Pokud máte tu smůlu a přežijete vlastní smrt, zapojíte se do společenstva. Nejdřív se seznamujete s rodičma. Pozorujete z tý svý kolíbky, všechny ty ksichty, který dělaj "ťu ťu ťu. ňu ňu ňu" a infantilně se smějou. Jste jejich živá hračka. Dokud sajete mlíko od matky, je to v pohodě. Jedinej prs v životě, kterej vás uspokojí nejen pohledem a dotykem, ale navíc se i nažerete. Prostě pohoda klídek. Pak někoho napadne, že by se moch pořídit kočárek a už poznáváte, že nejste sami se svejma rodičma. A už pěkně postupujete, nejdřív malejma krůčkama, pomalu se oťukáváte s ostatníma batolatama a rodiče se šťastně koukaj a sou spokojený. Samozřejmě, že coby batole sem byl taky děsně šťastnej. Akorát je blbý, že si to nepamatuju. Bylo to určitě krásný.

Pak jednoho dne přijde den, kdy zkončí bezstarostný dětství. Obvykle ve chvíli, kdy mátince zkončí mateřská dovolená a musí nastoupit do práce. Pokud si teda neusmyslí, pořídit vám bratříčka nebo sestřičku.

"Chtěl bys bratříčka nebo sestřičku?" Blbě postavená otázka. Pokud je položena ještě před tím, než ste se naučili mluvit, obvyklá odpověď bývá "Áťo" nebo "Pupu", prostě to jediný slovo, kterým ste jako malý děti komentovali okolní svět. "Áťo" se dalo aplikovat na vlak, auto, kolo, sousedku a všichni vám naprosto v pohodě rozuměli. Pokud už ste se naučili mluvit, a popřípřadně chodíte k logopédovi učit se ty posraný znaky jako ř,š,ď,ť,ň,l, kde si poprvý uvědomíte, že ten jazyk je ňákej divnej. Pokud ste drsný, tak se podaří doktorovi odolat a mluvit se pořádně nenaučíte. Za tu prdel to stojí, zvláště, když si z vás pozdějc dělaj vaše učitelky prdel. No, ale to odbíhám od myšlenky. Rodiče se teda ptaj na bratra či sestru. Je před vás postavenej první velkej problém, kterej je neřešitelnej. Nevíte co si zvolit, protože prostě nevíte. Tak řeknete "třeba bratříčka. A kdy přijde?"

"No, až přiletí čáp." Se zamyslíte, že čápů už ste viděli hafo, ale že by někdy nosili v zobáku děti??? Ale neřešíte to. Proč taky. Dyk si ještě neuvědomujete, že vám všichni vokolo lžou. Třeba takový pohádky.

Pohádky sou hustá věc. Dětská fantazie je úžasná. Není problém si představit, že vaše postel je loďička, která lanem připoutána k parníku je vlečena oceánem. Když se vám zachce odpoutáte se a necháte se kolébat vlnami. Můžete je cítit, můžete slyšet křik ptáků. Teda pokud si představujete, že nejste daleko od břehu. Uprostřed oceánu slyšíte jen vítr a šplouchání vln.

Klidně uvěříte, že zvířátka uměj mluvit, takže vás nijak nezarazí, že Karkulka mluví s vlkem, že existuje had, jehož pozřením porozumíte řeči zvířat (přičemž si nevšimnete paradoxu, že v jedný pohádce holčička vlkoj rozumí v pohodě, a ve druhý se to týpek musí učit pomocí nějakýho hada co má halucinogení maso.), takže si v pohodě pokecáte s mravencema, co jim hoří mraveniště, a ještě jim navíc necháte něco chleba. Taková mluvící liška je taky zasraně v pohodě. Doprovází vás celou cestu, sem tam podá nějakou děsně chytrou radu, kterou když se jí řídíte dostanete se k vytouženému sexuálnímu objektu, obvykle představovaného krásnou blondýnou s lacinejma třpytkama ve vlasech, v bílým plášti a rouškou přes ksicht, aby jí do něj nebylo preventivně vidět. Takže obvykle je na výběr z několika variant. Ještě klika, že součastí cestovní brašny je kybernetická moucha, řízená dálkovým ovladačem implantovaným do ucha a s videovýstupem přímo do očního nervu. Tak si tak v klidu prohlídnete všechny pěkně zevnitř, protože muška je to zlatá a malá, pěkně od shora dolů, a tu která se vám líbí si koupíte. A jedete spokojeně domů.

Nebo ta hustá pohádka o princi Bajajovi. To je taky hustá věc, kdy se princ maskuje za hluchoněmce, navíc ještě na radu koně. Je to normální bílej kůň, krásnej, až teda na to, že mluví. Jenže milej princ neví, že když mu ve slabý chvilce prozradil, že ještě nešukal, že by taky už rád nějakou tu princeznu, to že kůň nejní vobyčejnej kůň, ale nýbrž sonda vesmírný civilizace, která čistě náhodou narazila na tuhle dimenzi, kde prinocové musej šukat jen princezny, a rozhodla se trochu zapojit do hry. Maj prdel z toho, že princovi připadá zcela normální mluvit s koněm, a tak se u toho děsně chlámaj, a speciálně přes interkom, předávaj princovi blbý rady. Jako, že má dělat hluchoněmýho pomocníka zahradníka a hradního šaška. Chlámaj se tomu, jak si z něj král dělá prdel. Dokud jiná vesmírná civilizace, která neví vo tý druhý s koněm, nevypustí na království draka. A teď co. Panika, vesmířani zpanikařej a po multidimenzionálním skenu a následném objevení konkurečních bytostí, jim vyhlásej válku. Jenže sou to inteligentní bytosti, který si nehodlaj zaneřádit svoje vesmíry nějakým subatomárním svinčíkem ze všelijakejch těch zbraní co hravě rozmetaj černou díru, tak se rozhodnou využít planety, přičemž vyzkoušejí netradiční zbraně. Nádrže v drakovi sou naplněny vysoce kvalitním napalmem, koupeným od obyvatel jistý třetí planety obíhající kolem hvězdy KX-765-DW. Na druhý straně je princ vybaven kvalitním štítem vyrobeným kdesi v hlubinách patnáctýho rozměru v šeru dávnověku a lejzrovým mečem vyrobeného podle jakéhosi signálu, později označeného jako "Sar Var", zachyceném někde u hvězdy označované jako Alfa-Centauri.

Vzhledem k tomu, že nešťastní obyvatelé planety naprosto nic netuší o spiknutí dvou civilizací, který si zcela čistě náhodou vybrali právě jejich realitu a planetu. Tak vysílaj proti drakovi svý nejlepší prince, aby ho zabili, jen kvůli tomu, že ňákej blbec přišel s myšlenkou, že jen nevinná princezna může draka uspokojit. Jenže, s takovým napalmem je problém. Cákne na vás tak jeden, dva hektolitry a už máte zádrhel s teplotou okolního prostředí. Tak nějak se udělá pekelně horko. S klesajícím množstvím princů se konečně pan král nechá přesvědčit, že vyslat Bajaju na draka ničemu neuškodí, maximálně zahyne jako ti před tím. Jenže Bajaja vyzbrojen kvalitními zbraněmi, k jejichž předání došlo v umělé prostoře maskované za jeskyni a za přísných bezpečnostních opatřeních, nadopován drogami, aby necítil bolest, naspýdovanej nějakejma houbama z Marsu, se vrhne na draka a díky obdivnému pohledu krásné dívky, připoutané skoro nahé (bederní rouška je pěkný svinstvo) k nějakýmu kůlu, bez pardonu přeřízne drakovi hlavní přívodní vedení napalmu k tryskám. Přičemž ještě stihne od panenky získat kus bederní roušky, kterým se pokusí převázat spálený maso na stehnech. Po několika zběsilejch překážkách, který sou mu kladený ze stran zcela zblblého krále, jako například, že nebohá panna si musí svýho budoucího milence a manžela vybrat pomocí nějakejch přiblblejch soutěží, typu hod jabkem mezi lidi, se nakonec nemluvící, za zahradníka převlečenej princ, dostane k vytouženému cíli.

Prostě se nově zrozenýmu človíčkovi lže už ouplně od začátku. Jenže si to ještě chudáček malej dost dobře neuvědomuje. Všechno vypadá tak skutečný a reálný, takže když se rozbije nějaký autíčko, ideálně ještě sousedovic harantovi, a na otázku "Kdo to udělal?" odpoví "Já ne.", dostane se mu, když už ne pár facek, odpovědi "Nelži." Celej ten průser se zkomplikuje ještě ve chvíli, kdy někoho z rodičů napadne, že by mohli dát svý dítě do mateřský školky. Hnedka se nebohej tvoreček dostane mezi zcela nové a navíc i cizí děti, nikoho nezná a adaptuj se debílku. Už mu společnost diktuje svoje plány, už si ho pomalu začíná masírovat, tak aby z něj byl hodnej a slušnej občánek.

"Děti, běžte si po obědě lehnout."

"Copák tobě se nechce spinkat? Hrát si budeš až se prospíš..."

A nebo. "Tobě nechutná krupicová kaše? Ale di ty. Když ji sníš jako první, budeš králem." Ať žije honba za prvním výraznějším postavením v dětský společnosti. Problém nastává v okamžiku, kdy se dítě snaží sečmůže, žere jako blázen, ale přinejlepším pak končí jako druhý. Co to je, bejt druhej??? To si říká vo počátek traumatu, který se může projevit až někdy v budoucnosti.

Takže jaká je teda budoucnost? Fakt nevím. Jaká je naše realita? Nevím, protože každej z nás má tu svoji. Ale vím, že každej z nás je dítě. Každej z nás hledá toho svýho prince nebo princeznu (a nemusí to bejt ta s korunkou na hlavě, a nemusí to bejt ani ženská, abysme si rozuměli), každej z nás se podívá na nějakej ten fantastickej film, protože si zase může zasnít s hrdinou, kterej lítá vesmírem a zachraňuje dcery kosmickejch císařů, proto se spousta lidí dívá na zcela přiblblý argentický telenovely, protože v tom nacházej něco, co sami nemaj, a aspoň po tom touží.

Nevím proč bych se měl stydět za to, že závidím dětem, že na dětskej věk vzpomínám a snažím si jej udržet v jak největším rozsahu to jde. Nevím, proč bych měl zapomenout na dětství. Vždyť je to právě možná ta správná budoucnost. To šílený množství informací, nad kterýma můžete rozzářit oči. Myslím, že z dětskýho věku do něčeho, co se nazývá "dospělostí" jsem vkročil dost pozdě. Nejdřív sem toho litoval, ale teď už ne. Mám něco, co spousta lidí nemá. Čtete rádi pohádky??? Povětšinou je děti nepsali. Proč byl napsanej Medvídek Pů? Proč byla napsána Alenka v říši divů? Proč psal H.CH. Andersen krutý a těžký pohádky? Přemejšleli ste někdy nad tím, že při těch správnejch pohádkách jste se báli? Jak strašně sem se bál, když sem četl pohádky Elišky Krásnohorský, já se někdy bál je dočíst až do konce, ale i Kytice je krutá věc. A přesto sou to všechno pohádky, kde i při těch největších ukrutenstvích, který tak těžce připomínaj realitu, věci končí díky zcela iracionalní záležitosti, jako je třeba živá voda, povětšinou dobře. Nebo jen Medvídek Pů odejde do svého domečku. Nebo knížky Julese Verna. Už jen notoricky známých Dvacet tisíc mil pod mořem, je fantazijní čtení. Ale i další díla tohodle chlapíka, podle mě s dětskou fantazií, dětskou schopností bejt fascinovanej jakoukoliv novou informací, třeba jen o objevu elektriky, a hnedka ji rozvinout tak, že Robur Dobyvatel lítá oblohou nebo kapitán Nemo pluje v hlubinách oceánu a pak umírá u Tajuplnýho ostrova.

Vždyť i v schizofrenních knížkách P.K.Dicka se párkrát mihne motiv Medvídka Pů, a to se to čtení odehrává v rovinách a realitách těžce pochopitelných a uchopitelných. Kdy hrdina neví jestli je živý nebo mrtvý, kde se nachází a která realita je skutečná.

Myslím, že čím dýl zůstaneme dětmi, tím později si budeme uvědomovat, že stárnem. Možná třeba, až se dostanu do věku, kdy si uvědomím, že sem dospěl a že bych se měl chovat takzvaně dospěle, mý tělo vypoví spolupráci a odumře. S tím, že pozůstalí budou rádi, že už to mám za sebou, že ta stařecká demence je šílená věc a pak odejdou do svých domovů a budou si hrát se svými plyšovými zvířátky.

Dvě. Život je sajgon

Život je sajgon. Nebo námrd, nebo hustej. Použijte si slovo jaký chcete, použijte to slovo, který používáte pro popsání něčeho nepopsatelnýho.

Hustá je ženská, kterou milujete a nevíte jak jí uchopit, je nepopsatelná, plná drobných detailů, které se neustále mění a vy si připadáte jako haker, jako haker připojený do sítě přímo vstupem do mozku, takže veškeré virtuální prostředí se mu promítá přímo do jeho vědomí, haker který stojí před ochranou vnitřní sítě, jenž se mu před očima neustále mění. Mění svý tvary, mění svý barvy a on neví kde zaútočit. Přitom miluje objekt svýho zájmu a současně má strach do něj hmátnout, aby něco nepoškodil. Taková je hustá ženská.

Námrd je, když šlápnete do psího hovna. Do jedinýho psího hovna na ulici, kterou nějakej magor uklidil a jinak všechny okolní ulice sou hovnama přímo zasraný. To je námrd.

Sajgon je, když jedete tramvají na Lahváč. Ta najednou zastaví a dovnitř vleze chlap a řekne "Pod tramvaj před náma vlítnul chlap, asi to bude chvíli trvat, sanitka už je na cestě." A jestli prej chceme, ať si přejdem na Strašnickou, že tam můžem pokračovat dál. A tak přeběhnete, sednete na tramvaj, která vás hodí na Želivskýho, tam přesednete na další, která je Na nákladový nadraží Žižkov (nebo tak ňák a ještě se zasmějete paradoxům), kde přeběhnete křižovatku a čekáte na něco co jede směr Lahvový nádraží a vona přijede ta samá šestadváca, do který ste nasedli v Hostivaři a ze který se vyběhli, když zastavila kvůli tomu chlapovi. No a tak si sednete na úplně to samý místo, kde ste seděli před tím a tváříte se jako, kdybyste tam byli celou dobu a ten chlap co na vás blbě čumá, má jen paranoiu z toho, že něčemu nerozumí. To je sajgon.

M R D K A !!! TEN VLAK Z HLAVAKU MA ZPOZDENI! To je SMSka od kámoše, kterej vůbec nespěchal na tramvaj, která jede kamsi do Vršovic na nádraží, vyšel dřív, aby stíhal, aby nedobíhal, jako když sme jeli posledně. Kdy sme do nádraží vbíhali, když vlak právě přijížděl. Se psem v náručí. Nebo když sme jeli před tímhle, kdy ta zasraná tramvaj chytla červenou vlnu na křižovatkách, takže celá doba jízdy se protáhla na dvacet minut, takže sme nestíhali o pět minut. Prostě všechny ty situace, kdy si říkáte, aby měl ten vlak aspoň deset minut sekeru, všechny ty situace, kdy sedíte a jen tak z prdele řešíte, jestli nezavolat do Českejch drah, že tam maj bombu a za pět minut zavolat znova, že to neplatí, že má vlak zpoždění a ještě na Hlavním nejsme. No tak taková SMSka přijde v okamžiku, kdy vůbec zpoždění nepotřebujete. To je M R D K A!!!

Tři. Úvaha

Když řekne holka klukovi, že je "divnej, ale milej", neznamená to podle mě, že je divnej, ale prostě jinak řečeno, že kluk je strašně hodnej. Jenže to nejsou dobře volená slova a při nezkušenosti obou stran, to může dopadnout tragicky. I když to nejní třeba míněno špatně.

Štyři. Já, feťák

Jsem feťák. Jsem člověk jako vy. Jsem závislý. Jsem závislý tak jako jste závislí vy. Zamyslete se nad tím, na čem jste závislí.

Na drogách? Já taky.

Na sexu? Já taky.

Na lásce? Já taky.

Na životě? Já taky.

Nenávidíte život tak jako já, tak že byste ho nejradši ukončili? Nejste jedinní. Já taky. Probouzíte se ráno s pocitem, že nevíte co se včera stalo, probouzíte se s bolestí na srdci, probouzíte se unaveni z nového dne? Jsem šťastnej, jsem smutnej, nevím co je pravda a co není, nevím v které realitě se pohybuji. Nevím, neznám, strašná slova. Jak pravidelně si uvědomuji, jak málo vím. Chtěl bych vědět víc, ale nedokážuto všechno do sebe pohltit. Vzniká z toho strašněj rachot, kudy z něj ven? Chci být šťastný. Ale nemám co říct. Jsem feťák a smažím si svůj život přímo do žíly. A navíc sem si Dagmar Havlovou vycpal boty.

Pjet. Partie dámy

Život je partie dámy. Posouváte si ty svý figurky z masa a kostí po šachovnici života. Snažím se dostat svýho panáčka na co nejlepší pozici, ze který bych mohl zaútočit. Musím řešit na několik tahů dopředu. Co se stane, když udělám tohle nebo támhleto? Nikdy dopředu nevíte co se stane.

7:00 - František se probudil. Podíval se do kalendáře, aby si ověřil, že je skutečně úterý. Bolela ho hlava, jenom proto, že včera bylo pondělí. Každý pondělí chodí do jednoho zastrčenýho baru. Už ho to ani nebaví, neví vlastně proč to dělá. Pokaždý se opije tak, že se musí nechat odvézt taxíkem. Ale byla to pravidelnost v jeho životě.

Tak jak byl, nahý a páchnoucí kouřem, vylezl z postele, mechanicky šel do kuchyně, zapnul varnou konvici na pravidelnej úterní čaj s mátou, pak to vzal přes šatník, kde srovnal pravidelnej ranní úterní bordel, na záchod, kde vysral pravidelný - po pivu páchnoucí - hovno, aby skončil v koupelně a napustil si pravidelnou úterní vanu s pěnou vůní cypřiše. Přesně patnáct minut se v ní válel.

7:16 - František se dal do čištění zubů. Tato operace mu zabírá přesných šest minut a dvacet tři sekund.

7:25 - František došel do šatníku a vybírá si pravidelný úterní oblečení. Dnes má naplánovaný jednání s klientem. Docela ho to rozčílilo, protože na jednání má vždy pravidelně vyhražený středy. Jenže jeho šéf byl tentokrát neústupný, a tak se musel podřídit. Nedalo se nic dělat a vlastně se ani nesnažil cokoliv dělat. Připadlo mu to zbytečný a navíc to narušovalo jeho rovnováhu. Neměl rád změny a nasraně si místo černé košile oblékl bílou.

7:46 - František je po snídani a chystá se k odchodu. Na okamžik si pouští televizi, protože ví, že přesně v 7:48:25 se losují první čtyři čísla loterie. Jsou to jeho šťastný pro následující týden. Je to jeho soukromá úchylka, provozuje ji už léta a dostala se mu do krve tak, že i jeho bývalá manželka si z něj dělala legraci. 1456 svítí na obrazovce. František za sebou zamyká a jde k výtahu.

7:49 - František čeká na výtah. Výtah ho neskutečně rozčiluje. Je nepravidelnej. Lidi, kteří jím jezděj ho rozčilují už tím, že jezděj nepravidelně. Přemejšlel, ostatně jako každé úterý, jaký by to asi bylo úžasný, kdyby byli všichni pravidělní. A tyto myšlenky nahlas říkal Karlovi, který vedle něj stál, ostatně jako každý týden, a taktéž čekal na výtah. A byl strašně vytočenej, protože Františkovy blbý řeči nesnášel, ale jako každý úterý mu je odkejval. V duchu pořádně nadával, proč se ten podělanej František aspoň jedno úterý neopozdí, a strašně si přál prožít jedno úterý bez těch jeho řečí.

Výtah konečně přijel. Oba dva mlčky nastoupili a každý se díval někam do dáli.

7:57 - František došel na autobusovou zastávku. Dneska to bylo, tedy díky výtahu, skoro přesně. Ostatně jako pokaždé.

7:58 - František stojí jako vždy na místě, ze kterého jako první nastoupí předními dveřmi a může si tak vybrat místo k sezení. Prohlídne si celý autobus a sedne si hnedka za řidiče. Ten ho zná, jezdí pravidelně a vždy se na Františka usměje.

Jízda autobusem trvá přesně 35 minut. Fratišek je spokojený, protože tentokrát jedou samí známí lidé. Někdy se totiž stane, že nastoupí někdo cizí. Nemá rád cizí lidi. Dnes je vše v pořádku a proto se prohlíží v řidičově zpětném zrcátku. Upoutá ho na chvíli drobný detail. Vždycky měl pocit, že jeho vlasy jsou kaštanový barvy a ne bílé. Uvědomil si, že to nějak nesedí k tý jeho košili.

8:45 - František se usadil do svého pohodlného křesla a pustil počítač. Přemýšlel nad dnešní cestou. Byl spokojený, jen snad kdyby zase nepotkal Karla. Ten člověk ho pokaždý něčím znervózní. Ale nemohl za boha přijít na to čím. Raději tedy vstal, než aby se zabejval zbytečnejma myšlenkama a šel si uvařit své první pracovní kafe.

9:45 - František si konečně dočetl příchozí poštu. Nic zvláštního v ní nebylo. Kromě výpisů z účtů, které přicházejí pravidelně každé druhé úterý v měsíci. Docela ho potěšily, alespoň nějaká změna.

Podíval se na hodinky a uvědomil si, že za 14 minut má jednání, které ho tak rozmrzelo. Vytáhl ze šuplíku papíry, aby se aspoň podíval co se bude vůbec řešit. Hm. Pomyslel si. Tak přeci jen chtějí ty propisovačky zdražit. Jeho úkolem bylo vyjednat novou cenu, tak aby byla výhodná pro obě strany. Zběžně prolétl očima obsah dokumentace a usoudil, že je to v pohodě.

9:58 - František se cestou do zasedací místnosti stavil na toaletě. Močový měchýř se již docela ozýval a on chtěl být v pohodě. Došel k mušli, rozepnul si poklopec a vytáhl svůj úd. Začal močit. Na jeho penisu ho cosi upoutalo. Něco jakoby stříbrného, lesknoucího se. Jako by ho měl procvaklej. Chvíi na to nevěřícně koukal, sklepnul zbytky moči, aby neměl na rozkroku kalhot flek, zapnul poklopec, umyl si ruce, podíval do zrcadla, zhluboka se nadechl a vyrazil dveřmi ven na chodbu.

10:01 - František vešel do jednačky a již od dveří se omlouval, že je pozdě. Za stolem seděli dva pánové. Jeden byl očividně asiat. Druhý vypadal na španěla.

Po představení se ze španěla vyklubal nějaký pan Hovorný ze Strašnic, překladatel a z asiata pan Ho, vietnamský obchodník s propisovacími tužkami. František neměl cizince rád, protože mu připadali nenormální. Ale tyhle pocity si nechával pro sebe. Šlo tentokrát o peníze.

Po dvou hodinách celkem přátelského rozhovoru se František a pan Ho dohodli na ceně 14 dolarů a 50 centů za balíko po to kusech. Slušná cena pro obě strany. S umělohmotnými úsměvy na obličejích si podali ruce, vyměnili několik fádních vět o šťastné cestě domů a příjemného večera a rozešli se.

12:05 - František se podíval na hodinky a celý šťastný si uvědomil, že stihne pravidelný úterní oběd s Pepou.

Pepa byl jejich firemní odborník přes výpočetní techniku a navíc měl toho člověka docela rád. Moc toho nenamluvil a vždy dokázal tak dobře poradit, když měl nějaký problém se svým počítačem. Jediný co nedokázal pochopit, proč mu všichni jeho kamarádi říkali "Špeku", když byl hubenej jak lunt. Vyrazil rovnou k němu.

Pepa seděl zrovna před počítačem a cosi řešil. Byl pravidelný kuřák marihuany, což tedy skoro nikdo ve firmě nevěděl až na pár lidí, se kterejma chodil kouřit na střechu domu, kde sídlili. Byl tam úžasnej pohled na město. Dávalo mu to možnost soustředit se nad různejma výpočetníma problémama. Pořád se motal okolo počítačů.

Uslyšel bouchnout dveře a cuknul s sebou. Zrovna totiž tahal ze sítě nějakou muziku, protože neměl chuť řešit nějaký problémy s poštou ředitele. Když uviděl Františka, uklidnil se a vzpomněl si, že tenhle člověk se pravidelně stavuje každý úterý na půl jedničku na oběd. Tyhle obědy si dával rád, protože miloval nenormální lidi. A František byl z jeho pohledu největší magor pod Sluncem. Tak šíleně pravidelnej.

František mezitím došel k Pepovi. Viděl na monitoru se zobrazovat nějaký textový zprávy. Vůbec tomu nerozuměl a tak usoudil, že Pepa asi řeší nějakej důležitej a zapeklitej problém. "Čau, půjdeš na oběd?" zeptal se.

Pepa akorát zvedl prst, jakože minutku, a vstal ze židle.

12:25 - František stojí před Pepou a dává si z jídelního lístku guláš s knedlíkama. Pepa si vybírá svý oblíbený rizoto. Sednou si ke stolu u okna a František spouští svůj obvyklý monolog a při tom žvýká jedno sousto za druhým.

Dnešní monolog je trochu jiný, stěžuje si jak mu na dnešek šéf zadal schůzku s panem Ho kvůli ceně propisovaček. Pepu to zaujalo, protože obvykle poslouchal tesknění nad nějakým Karlem, kterého František potkával u výtahu, kterej je prej nějakej divnej.

13:15 - František si utře koutek úst papírovým ubrouskem a odsune obřadně prázdnou skleničku od pomerančového džusu. Pánové jsou konečně po jídle a mávnutím ruky se rozloučí. Pepa se vrací ke svým počítačům a František do své útulné kanceláře. Připraví si první odpolední kafe a pročítá si formuláře, které mu přišli elektronicko poštou během dopoledního jednání a oběda. Zaujalo ho jedno upozornění na nezaplacený nedoplatek za používání garáže. Do 14tého mělo být zaplaceno 56 korun za půjčení vany pod auto, aby z něj vykapávající olej nedopadal přímo na podlahu garáže.

13:47 - František konzultuje s hodinkami, jestli by to stíhal na poštu a zpátky do 15:00, na kdy měl schůzku přímo s panem ředitelem osobně. Spokojeně usoudil, že času má více než dost a tak dopil zbytek kávy v hrníčku a vstal.

13:55 - František stojí na zastávce a čeká na autobus, který staví pošty. Jízda trvá přesně deset minut a tak nevidí důvod to nestihnout. Ve 13:57 přijíždí očekávaný autobus, František překonává strach z cizích lidí a vstupuje do jámy lvové. Nesnáší tyhle nečekaný jízdy. Lidé okolo ho vyloženě rozčilují. Vadí mu, jak jsou namačkáni vedle sebe, jeden vedle druhýho, jak se dotýkají a navíc ho děsně štve, že si nemohl sednout. Deset minut v autobuse vyloženě prožívá s pocitem, že se co nevidět pozvrací.

14:14 - František přišel na poštu a zjišťuje, že je strašná fronta. V duchu zanadává na lidi, co že se snad všichni pomátli, že musej dneska všichni na poštu, když on potřebuje zaplatit 56 korun nedoplatek.

14:29 - František se přiblížil k přepážce asi na metr. Začíná být docela nervózní, protože si uvědomuje, že jestli to půjde tímhle tempem, bude stíhat jakž takž. Navíc začíná trpět pocitem, že všichni před ním platí také nedoplatky za používání olejových van pod auty. František popošel dva kroky. Opravdu všichni před ním platí 56 korun za vany. Děsí se, jelikož cítí, že začíná přemýšlet.

14:35 - František konečně přichází na řadu. Za přepážkou sedí nějaká paní s očividně skelným zrakem. Je vidět, že se jí cosi honí hlavou, a že tomu moc nerozumí.

"Dobrý den, mám zaplatit 56 korun nedoplatek za používání olejové vany pod autem," řekne František a s úsměvem podává paní skrz otvor ve skle vytištěnou poukázku a přesných 56 korun. Paní jen mechanicky vezme podávané mince a papír, zcela netečně jej orazítkuje a vrátí jej Františkovi. Ten popojde a vkládá si jej do peněženky. Za ním příchází další člověk. "Dobrý den, mám zaplatit 56 korun...", zbytek už raději neslyší a pospíchá zpět na autobusovou zastávku.

14:40 - František vidí, jak mu jeho autobus odjíždí přímo před nosem. Naštvaně přichází k jízdním řádům a zjišťuje, kdy jede další. Ve 14:53. Navíc začíná pršet. František se schovává pod střechu čekárny. Bohužel není jediný koho to napadlo. Přístřešek je plný lidí, kteří se na něj tlačí a někteří navíc kouří. Chce se mu opět zvracet. Možná toho včera vypil víc než obvykle, ale tomu se mu nechce moc uvěřit. A tak zase tiše trpí a přemýšlí nad tím, že kdyby měl při ruce pistoli, tak každýho člověka pod touhle střechou zastřelí rovnou do hlavy. Je mu to příjemná představa, dělá mu dobře, ale zároveň je dost nechutná a tak raději sleduje hodiny co jsou přes ulici na sloupu. Miluje hodiny pro jejich naprostou pravidelnost. Hodiny ho nikdy nezklamou. Je 14:52 a František jde na místo, kde tuší dveře příjíždějícího autobusu. Třeba si aspoň sedne.

14:53 - František je spokojený. Autobus se blíží skoro přesně na sekundu. Nebo spíš uznává, že deset sekund zpoždění není až tak zlých. Bus se přiblížil a brzdí. Najednou se s Františkem zatočil svět a veškerý prostor jako by se zhroutil sám do sebe a zůstal uvízlý v jednom bílém bodě.

14:56 - Františkova duše si konečně s hrůzou ve vyhaslých očích připustila, poté co z analyzovala nastalou situaci, celý ten film, který se jí z ničehonic prohnal na sítnici očí a nohy trčící zpod autobusu, že je již tři minuty skutečně mrtvá.

Šest. Nevím

Nevím nevím nevím, nevím nevim nevím nevim nevim. Nevim nevim nevim nevím nevím, nevim nevím nevím nevim nevim. Nevim.

"Nevím nevim nevim nevím nevím nevím?", nevim nevim.

"NEVÍM!!!!!", nevim.

Nevim? Nevim nevim nevim. Nevím nevim nevím nevim nevím nevim nevim.

Sedum. Nojz

Nojz. Chtěl jsem teďka psát o tom jaký sou vánoce hroznej nojz. Jsou hroznej nojz. Život je totiž nojz. Nejen vánoce. Ale i život.

Jsem haker. Jsem haker, kterej má na háku život. Veškerý dění okolo nás je jen obrovskej pohyb dat mezi miliardami serverů. Serverem jsem já, serverem jseš ty, serverem je kočka, serverem je pes. I blbá měňavka je serverem vysílajícím a příjmajícím informace. Svět, jak fyzickej tak emoční, jen jen výměna informací mezi zcela samostatnejma subjektama, mezi jednotlivejma mašinama. Já jsem administrátor. Já jsem ten, kdo ovlivňuje tok informací, já jsem ten, kdo je má všechny stažený do jednoho jediného průchozího bodu, kterej mám naprosto pod kontrolou. Označuju si pakety, přesouvám je, mažu je, povoluji odchod, zakazuji příchod, přesměrovávám je. Můžu naprosto všechno.

Jsem chodící biologickej počítač. Snažím se bejt celej pod kontrolou. Chci mít sám sebe pod kontrolou, ale někdy to ujede a úplně zcela nečekaně se mi rozpadne kernel, dojde k jeho zhroucení a totálnímu vytečení. Je nutnej rebuild novýho mozku, kterej ňákej čásek trvá a v tom mezidobí naprosto vůbec nevíte co děláte, co se děje, a pak najednou CVAK, organismus se uvolní, onemocní, a vy máte konečně klid nahrát a zkusit spustit nový jádro.

Tohodle se mi dostálo právě dneska. Nabíhá mi novej ovladač mozku a já jsem s ním docela spokojenej. Připadám si jako novej člověk. Jen mě teďka čeká testování a zjišťování jestli někde nejsou nějaký chyby. Celej svět se motá okolo mýho JÁ, protože mý já je strůjcem celého vesmíru, kterej vidím, kterej se okolo mě točí. Všechny planety, všechny hvězdy, všechny fyzikální zákony, všechno je v mý hlavě. Všechno řídím, všechno koordinuje, někdy, všechno si vymejšlím. Jsem BŮH. A jako Bůh vím, že na všechno potřebuju lidi. A tak jsem si vymyslel planetu Zemi, místo kde žiji, stvořil jsem na ní lidi, zvířata, rostliny, kameny, živou i neživou přírodu. Stvořil jsem vztahy a já jsem mezi tím vším a nikdo neví, že jsem Bůh.

Zastávám pravidlo, že první joint je vždy nejlepší joint. Nejsnáze si uvědomíte rozdíl mezi zhuleno u a nezhulenou realitou. Jsou to jiný reality? Já nevím. Nemůžu říct, že by jedna byla lepší než druhá. Každá má svý pro a proti. Je to jen jeden ze světů, které jsem svým ovečkám nabídl k životu.

K životu potřebují mí poddaní drogy. Jedno jaký, ale potřebují závislosti. Jsem stvořitel, který stvořil svět tak aby fungoval na závislostech. Nikdo nemůže být nezávislý. Jedině Bůh. Jedině JÁ.

Ale je průser, když nejsem Bohem, ale nýbrž normálním člověkem, fungují i na me závislosti. Jsem férovej Bůh a svoji schránu jsem stvořil tak, aby byla úplně stejná jako těch ostatních. Jsem závislý na všech těch pocitech štěstí. Když nejsem šťastnej, jsem úplně v prdeli a to nejní dobrý. Stvořil jsem sám sebe přecitlivělého a strašně zranitelnýho. Ublíží mi cokoliv. Proč jsem se se nestvořil drsným a silným? Jsem zhulený Bůh.

Mám právo se povýšit na Boha? Mám. Jsem sám sobě Bohem, stejně jako jste VY, ti které jsem stvořil sobě Bohy. Jsem Bůh, jenž stvořil své ovečky k obrazu svému. Každá ovečka je Bohem. Jsem Bůh, kterého někdo stvořil, jenž je součástí jiného Boha. I ty máš svůj vesmír a svět, i ty si stvořil okolo sebe další Bohy.

Jsem součástí rekurzívního vesmíru. Pořád se noříme do další a další smyčky, jenž se vnořuje sama do sebe. Jsme počítačovej program, jehož prvotní funkce se jmenovala CreateNewSpace(1, clovek). Její volání vytvoří Boha a jeho vesmír. Celá ta funkce obsahuje řadu funkcí, které nejdříve vytvoří osobnost, inteligenci, schopnost vytvářet,tělo a podobně. Pak se spustí vytváření světa ve kterým se jako bůh pohybuju. Ve složitým algoritmu se volají funkce CreateNewSpace s prvním parametrem větším než jedna a s ruznejma parametrama jako clovek, pes, kastan, vrabec, kapr a tak. Jediná otázka je, kdo napsal celej ten program, kdo nastavil a pojmenoval konstanty, kdo to celý přeložil a spustil. To je mi záhadou.

Jsme biologické počítače a nevíme kdo nás spustil. Nojz.

Osm.

Nic.

??. ZÁVĚREM

Závěrem bych chtěl něco říct k budoucnosti. Co jsem myslel těmi pozůstalými a plyšovými zvířátky? No za prvý je to docela komická představa, a za druhý jsem se pokusil do díla vložit filozofickou myšlenku, že nejsme tím, čím se na první pohled zdáme být. Že i když jste prezidentem Galaxie, stejně krkáte a prdíte do peřin jako každej jinej.