Což takhle dát si zelí??? No asi jo. Docela dlouho sem přemejšlel vo tom, že bych mohl udělat nějakej pohádkovej týdeníček. Jsem obklopen divným světem, do kterého jako bych vůbec nepatřil. Únik do světa pohádek je jednou z možností, jaxe mu úspěšně vyhnout. Z pohádky do pohádky..... Minulej tejden jsem napsal takovej krátkej příběh o trpaslíčkách. Před mnoha lety, možná už to bude víc než 10 let, jsem dal dohromady takovou knížečku, jenž vyšla v omezeném nákladu 5-ti kusů, jehož poslední exemplář jsem asi před rokem zapůjčil příteli Romanovi a do dneška sem ho neviděl. Myslím, že mě to ani trošku nesere, aspoň se tím uzavřelo něco, co mělo býti již dávno uzavřeno. Dost možná, že existuje ještě v nějakém souboru, jenž je uložen na staré disketě, kdesi v temnotách jednoho starého stolu. Možná, že ho jednou najdu a zkusím dostat na světlo digitální. Celá ta věc se menovala "Meine Beine". A něco podobného si můžete teďka přečíst....

TÝDENÍK VĚNOVANÝ VŠEM TRPASLÍČKŮM

Jak šli na procházku
Jednoho rána se probudili. Bylo to asi čtrnáct dní potom, co potkali prasátko jak čeká na Kolčavu. Bylo krásné slunečné ráno, no bodejť by ne, když bylo asi půl jedný po dvanáctý. Jak tak na sebe koukaj, z kocoviny červený očička, tak si říkaj, že by mohli jít na procházku. Vytáhli tedy invalidní vozíček, opatrně, aby neprobudili, přenesli svého zdravotně postiženého bratra z postele na vozík, vzali něco na chuť, a vyrazili.
Jdou po lesní cestě, napravo krásné smrky, nalevo krásné borovice. Kopají do šišek a tlačí vozíček.
"Pozor velryba na levoboku. Kormidlo tři stupně prudce doprava!".
"Cože to?" podívají se po sobě trpaslíčci.
"Říkám prudce doprava!! Jinak narazíme!"
"Cože, cože, cože???" rozhlížejí se rychle po okolí, ale preventivně prudce strhnou vozejk doprava. Málem sjedou do příkopu.
"Tak to bylo o fous," ozve se zase. Kamarádi se rozhlížejí. Na obloze zahlédnou siluetu draka. Celkem nic zvláštního. "No jasně," bleskne jim pod čepičkami a podívají se na svého bratra. A skutečně. Převaluje se, očividně má nějakej hustej sen. Mumlá si cosi pro sebe. Chvíli ho poslouchají.
"Spusťte čluny na vodu!"
"Ano kapitáne," ozve se z lesa.
"Připravte harpuny!"
"Máme, kapitáne!"
"Dobře. A teďka mě spusťtě do člunu."
"Rozkaz, kapitáne!"
Kapitáne? Kam s tou lodí?

Bráchové se po sobě vilně dívají, přičemž nakonec usoudí, že je nejvyšší čas vrátit se domů. A taxe i s kriplkárou otočej, roztáhnou plachty a díky jižnímu větru doplují až domů.

Moc brzké ráno
"Crrrrr." Zvoní budík.
"Svině," ozve se zpod jedné peřiny. "Ví vůbec kolik je hodin?"
"Huuuáááá. Kurwa, mě se ale nechce vstávat. Víš vůbec kolik je hodin?"
"No jasně. Půl sedmý."
"Herr Gott, tak jo." Vysoukají se z postele a hodí na sebe slušivé tepláčky. Ten větší si nasazuje menší čapku a ten menší zase větší. Vždycky to tak dělají.
"Hele, brácho, koukal si z vokna?"
"Ne, něco zajmavýho?"
"Chčije, jaxvině."
"Kurwa. Newyserem se na to?"
"Asi jo. Ale blbý je, že do tý práce zase nedorazíme."
"A dorazili sme tam někdy?"
"Ne."
"Tak proč takhle vstáváme, když do tý práce nechodíme?"
"Já nevím. Pudu spát."
"To je dobrej nápad. Pudu taky"
Tak se zase svlíkli. Přehodili přes sebe své noční košilky a ulehli do ještě vyhřátých postýlek.
"Dobrou."
"Dobrou."

za svobodou
To bylo onoho dne, kdy jim přišla podpora v nezaměstnanosti. Všichni měli radost, zvláště invalidní trpaslíček, protože si konečně může koupit nového bažanta. Proto se vydají to řádně oslavit.
A tak jdou. Dorazej do města, kde zrovna probíhá mobilizace. Jsou šťastní, protože se jich mobilizace netýká. Když bylo posledně sčítání obyvatel, napadlo je, že se konečně přihlásí ke správný barvě kůže. (No ve skutečnoti to bylo úplně jinak, protože byli děsně ožralí, když jim sčítací komisař přinesl domů formuláře. A jak tak byli v ráži, invalidu škodolibě napadlo, že už je na čase, aby se pořádně vybarvili. Proto napsali do kolonky Národnost "Trpaslík". A asi po třech týdnech jim přišel papír, že jsou zbaveni branné povinosti, qůli výšce. Takže tak to ve skutečnosti bylo a ne jinak.)
Najednou uslyší volání. "Jéé, vy volové! Co tady děláte?" ozývá se z druhé strany chodníku.
"Nazdáár Káárléé," volají sborově naši milí kamarádi. "Kááám dééééš?"
"No to mě nebudete volové věřit, dal sem se na vojnu. A káám déétééé výýý???" volá Karel. Karel je taky trpaslík, ale nikdo mu to nevěří, protože měří bratru metr vosumdesát pjet a půl. Občas u Pepína (což je jeho oblíbená hospůdka) dostane přes držku, protože některým rváčům říká, že sou pjekný srabi, kdyč tlučou menšího. Naposledy byl zmlácen od Frantíka, kterej měří metr třicet a všichni se mu smějou, že je trpaslík (pozn. autora - včetně Karla, samozřejmě), což strašně nesnáší.
"Nó, my dem za svobodou," zvolají naň sborově trpajzlíčci.
"Tak já du takýý," dí Kája a přeběhne silnici.
"Kamže de?" začíná šumět mezi branci. "Za svobodou? No to bysme měli jít taky, u toho bysme němeli chybět." rozhoduje se dav a začne se plazit za přáteli. Asi tak dvacet minut se naprosto nic neděje. Přátelé rozebírají banalní zážitky ze života, jako kdo zase umřel, koho čeká reinkarnace a proč přestali dělat fialový ponožky, když byly tak hezké. Nakonec vejdou do hospůdky "U Svobody".
Lidi se zastavěj, podívaj se jeden na druhýho, což trvalo dost dlouho, jelikož lidí tam bylo asi tak jeden a půl tisíce, a když si uvědomíte, že se musíte na každýho podívat, tak vám musí dojít, že to trvá sakra dlouho, než obejdete všechny lidi. Uplynulo teda asi dvě a půl hodiny, kdy dav vyčerpaně uznal, že je to v prdeli a vrátil se zpět na náměstí, odkud původně přišel.

Jak okusili...
(pozn. autora: sice v původních trpaslíčkách nikdy neokusili, ale doba se mění... že? :-)) Jednoho rána pozdě odpoledne se opět probudili. Všimněte si laskavě, že takto činí každý den. Jak trapné?? Bylo to takhle na podzim, v půlce října, přesně 16.října léta páně v 16 hodin, 25 minut a třináct sekund. Řekli si, že už je čas sklidit to koření co jim doporučila babka kořenářka (mimoxodem taková zvláštní paní neurčitého stáří s červenejma dredama a kilem železa ve xichtě, která byla pověstná svojí láskou k houbám, což občas odůvodňovala tím, že se u ní v chaloupce na houbové nožce občas sjíždějí čarodějnice ze širokého okolí a projednávají různé důležité záležisti ohledně úrody na příští rok a ták, aby pak k ránu dojeli na svých létajících košťatech ke svým chaloupkám buď na konopných, žabích a všelijakých jiných nožičkách - mimochodem jedna z nich měla chaloupku na nohách ze stonožky, takže občas se točila několik dnů dokolečka na jednom místě, protože nedokáže tolik nohou současně korigovat) na zmírnění bolestí z proleženin jejich přítele a bratra invalidního trpaslíčka. Doporučila jim totiž, že úplně nejlepší je mast z této rostliny, přičemž prý nejlepší je samičí květenství nasušit a vykouřit v dýmce, prý je to moc dobré na nervy. No a tak učinili. Vyšli na zahrádku, sluníčko svítilo jako svině, na chodníku sral pes, "ó jak je ten den, krásný dnes" zazpívali společně. Hnedka u plotu se tyčili takové dvě zvláštní rostliny, celkem nic moc co do krásy, ale jim se děsně líbily. Zvláště je fascinovala jejich vůně, vždy když se během posledních tří tejdnů (tj. každej den) vraceli k ránu z pařby, když na obloze svítili hvězdy, když vzduch byl studený, bez jakékoliv vůně, když jste při nadechnutí cítili akorát ten chlad, rostlina vydávala zvláštní, sladce omamnou, vůni jíž byli tak přitahováni, že mnohdy třeba dvě hodiny chodili okolo kytiček a očichávali je. To se sousedi, jdoucí o půl šesté na vlak do práce, podivovali, když spatřovali trpaslíčky jak chodí okolo nějakejch kytek a furt s k nim čichaj, jak jejich bratr zoufale křičí, že nemůže blíž a jak ho pak vytahují, zvedají a dávají mu přivonět až k samotnému vršku rostliny, kde se jako diamanty na královské koruně blištěly krystalky něčeho, co jejich normální rostliny nikdy nedělaj.
A právě asi tak před tejdnem potkali bábu kořenářku a tak se jí při té příležitosti zaptali, jestli je to u těch kytek normální. Babka celá zbledla, když to slyšela (pronesla něco ve smyslu "kurwa, já kráva...), a řekla jim ať opatrně ostříhají několik lístků s krystalky a dají je někam do chodby do chladu usušit, tak zhruba na týden. Což teda udělali. No a dneska tomu je právě týden, tak se šli podívat co jim z těch lístků zůstalo, esli je třeba nesežraly myši. Kupodivu, v mističce zůstalo všechno co tam dali. Dlouho tedy neváhali, nacpali to dýmky po dědečkovi (přičem to smíchali s tabákem, protože měli pocit, že by sušina sama shořela rychle) a šli si sednout na zápráží. Sousedi z jejich čtvrti se právě vraceli ze svých zaměstnání, v obličejích skelné pohledy a s plnejma nákupníma taškama. Zapálili to tedy. Nejdřív si natáhl první trpaslíček. Pjekně do plic. Okamžitě předal fajfku svému bratrovi a i ten si potáhl. Potíž byla akorát s invalidou, protože si odmítal šluknout, jelikož tvrdil, že mu to pokazí plíce. Nakonec si i on dal práska.
Chvíli se nic nedělo a pak to.......
"Ééééhmmm... Tak mám ...."
"Copak máš?"
"Myslím, že nemám nohy."
"No moment, já tady nemám nohy. To si nemůžete vůči mne dovolit."
"Ale já je fakt necítím. Ehehe.... hehe..."
"Blbost, dyk vidím, že je máš, ale co takhle ten měsíc. Je nějak nízko."
"Ty vole, to není měsíc, to je lampa."
"Aha, ale stejně se mi to nějak nezdá. Přeci jen se na to pudu podívat."
"Dej si pozor na sebevražedný králíky."
"Jaký sebevražedný králici?"
"No zrovna teďka mi jeden explodoval před očima. Na vlastní ty, no jaxe tomu nadává, týýý.... Jó voči sem to viděl."
"To slyším poprvý, sebevražedný králíci.. Co to je zač?"
"Mohli byste mi laskavě otočit vozejkem, chtěl bych se taky dívat."
"To sou takový králíci, vypadaj jako normální králíci, ale občas explodujou trpaslíkovi přímo před očima."
"Ták otočí někdo tou kryplkárou??? Krucinál karel hergot himbajs showwix?"
"Kušuj"
"No to ani hovno, abych si k tobě nezaletěl."
"Já radši du. Zkusím se těm králíkům vyhnout."
Zhruba takhle tlachali asi hodinu, myslím, že nemá význam to dlouho rozvíjet. Prostě byli zhulený jaxvině a moc se jim to líbilo. Od onoho ondoň dne, vždy když někam šli, nezapoměli si sebou přibalit do šátečku pár lístků z té kouzelné rostliny.

HUSTEJ KOMIX

HUSTÁ ANKETA

Tak doufám, že sem někoho zase nezmát. Protože to by mě fcelku nakrklo. A tak:

radši hulím jako hrom,
protože kytek je tu milijón.

Marek Zet., tak nějak v pondělí večer na operačnímu systému Linux (bohužel zadarmo a zcela legálně). :-))

- Ták tohle je počítadlo náfštěvnosti. Protože mě zajímá:
1) Kolik lidí si to čte
2) A vodkaď. No, prostě, abych vědel, kde má kdo co howno na práci, že může surfowat po zbytečnejch webech (ideálně za prachy svého zaměstnavatele..) :))

No, ale jiná věc. Docela už dlouho přemejšlím, že se na psaní týdeníčku vyseru. Přeci jen, tohle je číslo 0x20 (pokud se dobře pomatuju) a je to moc. V nejlepším se má přestat. De vo to, že mě jaxi docházej nápady, docela už chápu jak náročný je dělat třeba TeleTele - protože vymejšlet na každej tejden něco fekálního dá fakt zabrat. Takže prostě a jednoduše, během 14ti dnů udělám ještě jedno číslo, to abych vás neošidil o konec hustýho komixu a paxe uvidí. Možná budu pokračovat, ale spíš se soustředím na web deníčku, jelikož mám několik nápadů, jak ho rozšířit. A hlavně, dělám přeci jen zhulenecký ftípky, zadarmo, bez nároku na honorář, aby se lidi bavili a nemuseli číst přiblblý články o kelímkách od jogobely či jakési pokrytecké akce proti warezu, že jo pane neznámý..... :(
Marek Zet. v 1005637793 (vy volowé, to je UNIXovej čas, tak buďte trochu hakeři a přeložte si ho...)