Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 6. Zmrtvýchvstání

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Matkopíchač otevřel oči. Ležel na kamenném loži v jeskyni osvětlené hořícími loučemi. U stolu spatřil několik malých a velkých sedících postav.
„Kde to doprdele sem?“ řekl trpasličím hlasem. „Ááá, Mocný už je vzhůru,“ zvedla se velká postava.
„To seš ty Ničiteli světů?“ zeptal se Matkopíchač.
„Jo sem, ještě je tu se mnou Klaun, Vohnout, Šoustal, Pičín a Kokot. Zbytek sem ještě nenašel,“ odpověděl Ničitel.
„A kde to sem? Mám takovej divnej pocit, pokud si dobře pamatuju, že bych měl bejt mrtvej,“ prohlížel si tělo trpaslík.
„Velký Matkopíchači, však taky mrtvý sme,“ přišel Pičín.
„A kde teda sem?“ znovu se zeptala hlava Temného kolegia.
„No, to je takový složitější. Někdo by možná řekl, že jsme v pekle, ale pravdou je, že se nacházíme v paláci místního vládce Nergala, kterej má pěkně úchylnou starou,“ pomalu vysvětloval Pičín trpasličím hlasem.
„No a? S nima vyjebem a odejdem, ne?“
„Matkopíchači, to nebude tak jednoduchý,“ vstoupil do rozhovoru Vohnout.
„Co nebude tak jednoduchý?“ nechápal Matkopíchač.
„Protože si poslední, koho z nás ještě neměl, takže za chvíli pro tebe přijde,“ pokračoval Vohnout.
„No a? Co se stane?“
„Matkopíchači, budeš muset bejt hodně statečnej. My už to máme za sebou.“
„Vohnoute, co máte za sebou?“ rozčílil se Matkopíchač, ale v tu samou chvíli cvakl zámek a kdosi otevřel dveře.
Vstoupil hrůzostrašný muž s rudýma očima, šupinami pokrytým tělem a dvěma rohy na hlavě.
„Tak pojď, trpajzlíku. Já sem Nergal a je čas se blíž seznámit,“ řekl a nějaká záhadná síla zabránila Matkopíchačovi klást odpor.
„Všechno bude v pořádku,“ byla poslední slova, která slyšel, když odcházel doprovázen dvěma strážci v maskách kozla.

Přišli do velké haly bohatě zdobené v pekelném stylu, až srdce každého satanisty zaplesalo radostí. Sochy démonů stály podél stěn pomalovaných krvavými obrazy, vzduchem hýbaly větráky z kostí. Kamennou dlažbu pokrývaly krvavě rudé koberce a kůže všelijakých tvorů.
Nergal dovedl Matkopíchače k velkému loži s nebesy, ve kterém se lascivně rozvalovala nahá šupinatá démonka s velkýma kozama.
„Seznam se s mojí starou. Ereškigal je pěkně ujetá a má chutě, který nedokážu uspokojit.“
„Nergale, nešlo by zkusit nějakou oboustranně výhodnou smlouvu, ze který bych vyšel se zdravou prdelí a ty bys byl taky spokojenej?“ zkusil promluvit Matkopíchač.
„Nemáš mi co nabídnout, protože ta vaše partička kokotů byla docela vyhlášená, tak si chci s každým z vás pěkně užít. A to nepočítám, že je na cestě eunuch Ho, Zakázaný císař a celá jejich armáda. Tak co bys mi jako mohl nabídnout? Nežvaň, svlíkni se a skoč pěkně do postele. Tohle bude bolet,“ řekl temným hlasem Nergal a démonicky začal řvát. Ereškigal zasvítily oči a vrhla se po Matkopíchačovi. Následující dění skutečně nechtějte vidět.

Čůrák, Análník a Sráč byli mezitím chyceni a se zbytkem kolegů z Kolegia seděli u stolu. Probírali poslední novinky od úmrtí a snažili zklidnit myšlenky, protože ve vzduchu bylo cítit skutečně hutné napětí.
Najednou zarachotily dveře a dva strážní vhodili do místnosti zkrvaveného Matkopíchače.
„Ó mocný…,“ přiběhl pomoci Análník, ale strážci ho popadli a odvlekli pryč.
„Velký Matkopíchači, jste v pořádku?“ přiskočil Pičín.
„Vypadám snad v pořádku? To bylo strašný, ještě teď mě bolej vnitřnosti. Snad nebudu chcát a srát krev dlouho.“
„Myslím, že se na to dá zvyknout,“ špitl Kokot.
„Já si na něco takovýho zvykat nechci, vždyť tohle je peklo a musíme se odsud nějak dostat. Máte už nějakej plán?“ řekl tak důrazně, jak jen to trpasličím hlasem šlo.
„No, my sme zatím...“ začali šeptat trpaslíci.
„Hovno vymysleli, je mi to jasný,“ zamručel Matkopíchač.
„Matkopíchači, jestli bych mohl, tak já jsem se trochu zamyslel,“ ozval se z koutu Ničitel světů.
„Když si přemýšlel naposledy, tak si všechno posral a chcípnul,“ odsekl Matkopíchač, ale v duchu byl rád, že aspoň někdo má nápad.
„To je pravda, ale jsme tady s Klaunem nejdýl a máme už nějakej přehled o místních zvyklostech,“ řekl Ničitel.
„A co ste zjistili?“
„Veliký Matkopíchači…,“ začal Ničitel, „za prvý dokážeme otevřít dveře, protože Klaun má kus drátu. Za druhý se nacházíme ve fakt velkým areálu, kterej je plnej šílenejch překvapení na každým rohu. Po tom, co sem se tady objevil, jim trvalo necelej pozemskej den, než mě chytili. Tady fakt nenajdem přítele.“
„Velmi blbý zprávy. A je nějaký ‚za třetí‘?“ zeptal se Matkopíchač a toužebně očekával, že ano.
„No, bylo by tu jisté ‚za třetí‘, ale není vůbec jistý, jak dopadne,“ opatrně pověděl Ničitel.
„O co by šlo?“ napjatě zamručel Matkopíchač a všichni netrpělivě naslouchali.
„Bylo by to hrozně jednoduchý. Stráže chodí na kontrolu zhruba každých dvacet minut, takže až projdou, vyháčkujem zámek a utečem.“
„A dál?“ ozval se nějaký hlas.
„Dál…? Dál poběžíme ze všech sil a uvidíme kam doběhnem, než nás zase chytnou,“ řekl suše Ničitel. Chvíli bylo ticho, než ho přerušil někdo z trpaslíků.
„To je dost blbej nápad.“
„Blbější sem neslyšel, my sme se měli vzdát Jednookýmu, když nám nabízel čestnou kapitulaci,“ promluvil nějaký rezignovaný hlas.
„Tak zmrdi, nechci slyšet žádný demotivující kecy, chci výkony. My sme kurva ještě furt kolééégium,“ zakřičel trpasličím hlasem Matkopíchač a zvedl ruce.
„Ser na to, při naší velikosti a s našima hlasama vypadáme jak čůráci,“ zastavil ho pravděpodobně Vohnout.
„Dobře,“ zastavil Matkopíchač komíhání těla, „ale v příštím časovým okně zdrháme, ať se děje co se děje.“
Nastalo opět ticho, které přerušila hlídka procházející kolem dveří. Někdo z hlídačů držel v ruce nůž a táhl špičku po zdi.

„Teď nebo nikdy,“ zavelel Ničitel a Klaun přiskočil k dveřím, vytáhl z prdele drát a začal se hrabat v zámku. Netrvalo dlouho a mechanismus cvakl.
„Můžeme, vzduch je čistej,“ vyhlédl Klaun ze dveří. Vyšel ven a Ničitel s Kolegiem ho následovali.
Chodba vyrubaná ve skále byla osvětlená hořícími loučemi, zdobená rudou barvou a vymalovaná mnohými krvavými výjevy. Mučení, smrt, démoni a neznámí bozi. Nic z toho nedávalo uprchlíkům smysl, ale beztak stejně neměli čas kochat se krásami a běželi, seč jim síly stačily.

Čas od času Klaun s Ničitelem zastavili a zkoumali cestu před sebou. Míjeli hodně dveří, hodně odboček a několik hal s několika postavami, které jim nevěnovaly pozornost.
„Stát,“ zavelel Ničitel.
„Co se děje?“ strachoval se Matkopíchač.
„Nic, cítím průvan. Když půjdeme proti větru, mohli bysme narazit na nějaký venkovní prostory. Někdo proti?“
„Ničiteli, nikdo, Veď nás dál,“ řekl trpasličí hlas.
„Je mi jasný, že ste na mě teďka všichni závislý. Je to docela fajn pocit, protože ste se mnou docela dlouho pěkně vymrdávali, šmejdi trpasličí,“ ulevil si Ničitel a nikdo neodpověděl.
„Fajn, to sem si myslel, kokoti,“ zachechtal se opravdu temným hlasem.

1 2 3 4 5 6 7