Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 7. Virtuální realita

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

„Ale hovno, seš to fakt ty,“ vstal od stolu s hromadou trávy a elektronických součástek muž vizáže eskymáka.
„Sem to skutečně já a nebudu chodit kolem horký kaše, drahý Chane. Potřebujeme pomoc, mám tu několik paměťových karet, který musím rozebrat do posledního bitu a tranzistoru. Chci vědět co v nich je, kdo je vyrobil a kde ho najdu,“ vyhrkla Lin.
„No nechceš toho po mě málo. Jen tak se po letech ukážeš, zrovna když náhodou probíhaj policejní manévry,“ zapálil Chan brko.
„Já vím, ale znáš mě a zlobit se na mě nemůžeš,“ usmála se Lin a připravila několik dlouhých lajn. Chan se zhluba nadechl.
„No jo, co mám s tebou dělat, podíváme se teda na ty tvoje data,“ řekl a sklonil se na jednou čárou.

Chanova laboratoř bylo místo božího stvoření.
„Panejo, vy ste vybavený. Máte doufám silnou demilitarizovanou zónu, protože ten, kdo ty karty připravil, byl génius a nevím, co v nich může všechno být,“ pokynula Lin významně hlavou.
„To uvidíme. S tebou tvořím nejlepší tým na světě,“ zasmál se Chan a padl do starého otočného křesla.
„Podej mi ty věci,“ natáhl ruku a Lin mu dala karty, které vytáhla v pokoji. Chan je vzal a zasunul do čtecích zařízení.
„Na první pohled vypadají úplně normálně, tak se připojíme a zjistíme co v nich je. Máš svůj terminál?“
„Mám, zapni to,“ odpověděla Lin a loupla okem po Kapitánce.
„Dávej pozor, asi budeme chvíli poněkud mimo.“
„Neboj lásko, víš, že jsme sehraný tým,“ lascivně zamrkala a políbila přítelkyni na čelo.

Terminál falešného světa zablikal a vyvrhl Lin s Chanem na malé louce kdesi v lese. Jedinou stavbou byla bouda pro ovce.
„Neboj se, to je taková sranda, pojď dovnitř,“ zasmál se Chan a vstoupil do dřevěné boudy.
Uvnitř bylo luxusní vybavení a několik krabic přesně v počtu paměťových karet.
„Musíme se tím vším prohrabat,“ řekl a sedl si k prvnímu boxu. Postupně vyndaval fotografie, hračky a různé osobní věci.

„Nacházím samý osobní data. Čertví, komu veškerá technika původně patřila,“ řekla asi po dvou hodinách Lin, když procházela poslední složku se systémovými soubory.
„Já nevím, prošli sme to úplně všechno a pokud tady něco je, tak to je schovaný v systémový části. Dej mi chvíli, vytáhnu celej systém do izolovanýho prostředí a pustíme na něj můj odvšivovač,“ pověděl Chan a odněkud vyndal virtuální děravou krabici s opravdu velikánskou vší.
„Moje Máňa, pracuju na ní už pár let a fakt sem ji vychytal. Je naprostý originál,“ řekl Chan, zapnul veš a vypustil ji do krabice s nápisem „Systém“.
„Můžu vidět její kód?“ zeptala se Lin.
„To víš, že můžeš, přesměruju ti konzoli, “ zasmál se Chan a nechal zobrazit komunikační terminál. Lin se ponořila do práce.

„Chane, ty seš skutečný génius,“ zvedla po nějaké době Lin hlavu od terminálu.
„Já vím, našla si něco?“
„Jo, dvě chyby, který sem ti opravila,“ odpověděla s úsměvem.
„Ty seš potvora,“ začal se chechtat, „ale to sem nemyslel. Měl sem na mysli nějaký stopy po tom tvým neznámým hackerovi.“
„Milý Chane, cosi bych měla, malý redirektor, ale abych zjistila odkud k němu bylo přistupováno, musím ho připojit k síti a připravit volavku.“
„Od toho jsem tady,“ nabídl Chan svoje služby.
„Ó ne starý příteli, volavku mi vždycky dělá přítelkyně. Kapitánka je vytrénovaná a lepší volavku prostě nenajdeš.“
„Když myslíš,“ pověděl Chan a odpojil se od virtuální reality.

„Zlatíčko moje, tobě to ale trvalo,“ objala Kapitánka Lin a nějaký čas věnovaly cicmání.
„Měla jsem hodně práce a myslím, že přišel tvůj čas volavky,“ řekla po skončení líbacího rituálu.
„Konečně, už sem se začínala hrozně nudit. Policajti každopádně zmizeli z ulic a je klid.“
„Výborně, tak se připoj a já nachystám past,“ řekla Lin a opět zmizela zpět ve virtuální realitě.

Kapitánka se ocitla v pěkném virtuálním pokoji pro volavky. Pozorovala z okna vlnící moře a displej terminálu zobrazoval spořič obrazovky.
„Srdíčko moje,“ promluvila Lin odněkud, „spouštím past, tak buď připravená.“
„Já jsem vždycky připravená, lásko moje. A až budeme s tímhle problémem hotové, pořádně si to rozdáme,“ odpověděla Kapitánka a zapálila virtuální brko.

Lin šáhla do virtuální kabelky a vytáhla hrnec s nápisem ‚Med‘. S pomocí Chana uložila hrnec do separované krabice, ve které bylo virtualizované prostředí sledovaného systému.
„Tak to můžeme spustit,“ prohlédla Lin naposledy displeje a aktivovala datový tok do extranetu. Monitorovací aplikace začaly chrlit gigabajty informací, které Chanovy počítače zpracovávaly rychlostí světla.

Kapitánka seděla v křesle a sledovala film. Nebo dělala, že sleduje film, protože drobné nuance v realitě samozřejmě zaregistrovala a ve výpisu přímo v oční zornici viděla, že nějaký systém skenuje její dům pro hosty.
Zachovávala klid, protože nechtěla zvědavého návštěvníka vyplašit, takže odesílala Lin pouze pasivně získané informace.

„Chane, tečou sem hrozně podivná data,“ řekla velmi vážně Lin.
„Co tím chceš říct?“ nechápal Chan.
„Chci tím říct, že soupeř, proti kterýmu stojíme, je na výši, ale opravdu na velmi vysoký výši, protože algoritmy, který právě zachytávám, jsou opravdu geniálně originální,“ odpověděla Lin a do virtuální konzole rychle posílala sady příkazů.
Zanedlouho si povšimla, že jejich virtuální realita vykazuje změny.

Chan, Kapitánka a Lin ve stejný okamžik automaticky pozvedli ruce a chytli jimi vlastní hlavy.
„Teď to bude bolet,“ řekl neznámý elektronický hlas a všichni tři skončili zkroucení příšernou bolestí. Během zvedání z podlahy jim přímo před očima vyrostla jednoduchá zelená tvář ve stylu ascii artu, doplněná blikajícími pohyblivými nápisy v designu word artu. Mohli jste vidět smajlíky, hashtagy a jiné společenské nesmyslnosti.
„Říkám si Loutkovodič a sovy nejsou tím, čím se zdají být. Jak už asi chápete, mohl jsem vás bez milosti zabít. Však musíme sdílet jedno místo a než k tomu dojte, tak před tím narazíte na muže ve smějícím se pytli a bez chemikálií vám on ukáže cestu, na jejímž konci společně změníme svět,“ řekl obličej a rozpadl se na drobný binární čaj.

1 2 3 4 5 6 7 8