O pár dní později, kdy pomalu ustávala radost ze zničení primitivů, se život mrtvých začal vracet do normálu. Pochytali všechny mrtvé otroky a zapojili je do průmyslové výroby. Stavba dalších bitevních kosmických plavidel byla zahájena. Avšak inženýři objevili malý nedostatek jejich existence.
„Vůdce, máme problém,“ přišel Otto do Hitlerovy luxusní kovové kanceláře.
„Jaký můžeme mít problém?“
„Vůdce, celé řadě našich vojáků během znásilňování upadlo péro a jsou z toho poněkud naštvaní. Znásilňování je jedna z jejich nejoblíbenějších činností a bez pohlavního orgánu to moc dobře nejde,“ opatrně zacvakala Ottova sušená tvář.
„Otto, i moje Eva si toho už všimla a jejich velitelé jim musí vysvětlit, že je to daň za nesmrtelnou budoucnost, ve které již rozmnožování nebude potřeba. Musí se soustředit na svoji druhou nejoblíbenější činnost a to zabíjení.“
„Vůdce, moudré rozhodnutí,“ řekl Otto a byl rád, že nepřišel o sušený krk.
„Jestli máš pocit, že se nudí, tak vydej rozkaz, aby generálové připravili další bleskový útok. Myslím, že všechny potěší, když nebudou muset myslet na šoustání,“ dodal vůdce a významně zacvakal zubama, až mu vypadla umělá čelist.

Rozkaz k dobývání všechny zombifikované nácky potěšil. Uznali, že jejich vůdce má pravdu a jediná radost, která jim tedy zůstala, je zabíjení civilistů a dobývání civilizací. Nová bezpohlavní rasa nemrtvých nacionálních měsíčních nacistů právě dokončila svůj vývoj a před dveřmi vesmíru stála hotová civilizace, připravená šířit smrtící plyn do všech jeho koutů.

Vesmír ještě o ničem takovém nevěděl, ale i to se mělo brzo změnit. Druhým cílem Hitlerovy armády zombifikovaných nácků byla planetární soustava s připojením k celogalaktické datové síti, což způsobilo, že přepadení proběhlo online před čočkami stovek tisíc kamer a snímacích zařízeních.
Vzhledem k rozsáhlosti vesmíru však tato zpráva zapadla mezi tisíci dalšími tragediemi, během nichž zahynuly miliony civilistů. Nehody a lokální války probíhaly neustále a mnoho lidí to nezajímalo. Tedy kromě několika aktivistů, kteří se věnovali sledování obskurních zpráv a šíření konspiračních teorií. V jejich životní bublině nastala obrovská panika, protože představa útoku nemrtvé nacistické armády u nich vyvolávala strach a vymýšleli všelijaké podivné plány, jak mohlo k vytvoření zombie dojít. Webové konspirační stránky se hemžily teoriemi od tajných genetických experimentů řízených tajnými orgány Velké rady, až po spiknutí židosatanistických kruhů placených Seresovou nadací.

V Centru pro výzkum a šíření alternativních teorií bylo živo a v zasedací místnosti vládl čilý ruch. Nejvyšší ředitel svolal poradu vedoucích všech jednotlivých úseků, protože byl rozhodnut vrazit do výpravy za zombifikovanými nácky docela velký balík peněz.
„Řediteli, jste si jistý, že se výprava zaplatí?“ zeptal se jeden z účetních.
„Rozhodně, i kdyby sme nic nenašli, jakože stejně nikdy nic nenajdem, tak určitě vyděláme na prodeji práv k seriálu. Děláte, jakobyste neznali, jak se to dělá. Deset dílů ve třech sériích a každý díl je zakončen napínavou scénou, jakože příště už něco významnýho najdeme. Lidi to žerou a zombifikovaný nácky budou žrát dvojnásobně,“ odpověděl přísně ředitel a zasedačka zmlkla. Všichni pochopili, že jejich chlebodárce má všechno spočítaný.
„Nechal jsem připravit Médeu a zítra vyrážíme za reportáží. Výpravu povedu já a někteří z vás během dneška dostanou pozvánky. Zatím můžete rozvíjet konspirační teorie, kdo to bude. Rozchod!“ řekl ředitel šokovaným vedoucím, zvedl se a odešel.

V rohu zasedačky stál Ron a nikým nerušen po skončení sezení zmizel. Byl totiž vedoucí archivu a většina zaměstnanců ho brala jenom jako takový neužitečný doplněk, který je dobrý akorát k tomu, aby do regálů ukládal krabice s dokumenty a důkazy. Nebrali ho příliš vážně, protože kdy kdo bral vážně správce archivu?
Ronovi tahle situace vyhovovala, protože dolů do suterénu chodilo jen málo lidí a měl tedy čas bádat, protože archiv byla studnice nepřeberných informací. On byl jediný, kdo měl fyzicky přehled, kde co leží a věděl to ředitel, vědělo to i představenstvo společnosti, která celý konspirační ústav platila. Proto odcházel do své podzemní kanceláře klidný, jelikož věděl, že až usedne k počítači, pozvánka k této výpravě bude čekat ve virtuální poštovní schránce.
Ron totiž psal tajnou zprávu. Ředitel a někteří členové představenstva byli nadšenými fanoušky Kapitána Blázna a hltali veškeré příběhy, které mediálně zveřejňovala Urgha, coby správkyně oficiálního profilu na společenské síti. Jako profesionálové však velmi brzo zjistili, že před „objevením“ Bláznovy posádky, nejsou o jednotlivých členech skupiny skoro žádné záznamy a není úplně jasné, odkud se vynořili a kde přesně se nachází na Zemi jejich centrála nazývaná Základna. Proto pověřili Rona, znajíc jeho schopností, aby se ponořil do hlubin archivu a začal pátrat.
Velmi brzo dal úspěšně dohromady docela solidní časovou linii, která byla od zmizení Martena celkem dobře zmapovaná, ale palčivě Rona trápila otázka počátku. V těch nemnoha dokumentech však našel několik drobných poznámek o zničení nacistické kolonie na odvrácené straně Měsíce. Respektive nejdřív ho zaujalo, že se k události nepřihlásila žádná organizace ze Země a několik svědků, které se mu podařilo najít, tvrdilo, že u nacistů spatřili Kapitána Blázna s nějakou cizí posádkou, která připomínala postavičky z komiksu.
Ron tomu všemu nechtěl dávat větší konspirační význam, takže si veškerá zjištění zatím nechal pro sebe, jelikož Bláznova přítomnost na odvrácené straně mohla mít mnohem více nepravděpodobných důvodů, než bylo záměrné zničení celé nacistické základny.
Zamyšlen došel do své kanceláře a odemkl spořič obrazovky. Pustil do popředí poštovního klienta, ve kterém již čekala pozvánka. Radostí výskl a začal přemýšlet, co všechno si sebou musí vzít.

Ron dostal na palubě Médei malou kajutu právě pro jednoho člověka. Byl rád, že na něj mysleli, protože k práci potřeboval klid. Jednou z povinností archiváře je vést lodní deník, čehož využíval často jako výmluvu k tomu, aby se nemusel účastnit neoficiálních akcí a palubní zábavy. Ostatně nikomu stejně moc nechyběl a nikdo příliš nepřemýšlel nad jeho přítomností.

Ihned po přistání na odvrácené straně Měsíce v místě bývalé nacistické kolonie, kterou Ředitel označil jako první místo, kde začnou v pátrání po původu zombifikovaných nácků, rovnou začali s natáčením prvního dílu dokumentárního seriálu.
Část vedoucích se převlékla do bílých plášťů a popadli několik blikajících, svítících či pípajících filmových rekvizit, jenž měly připomínat vědecké přístroje. Další část vzala kamery a běhala za herci, kteří zastavovali u všelijakých předmětů a dělali, že je pečlivě zkoumají. Někdy zvedli z podlahy ohořelou lidskou kost a s velice vážnými výrazy v obličejích jí otáčeli.
Občas do záběru vstoupil Ředitel a komentoval dění nebo vedl rozhovory.
„Co z této kosti usuzujete?“ zeptal se kupříkladu jednoho pseudovědce.
„Je lidského původu a byla vystavena žáru,“ odpověděl herec v plášti.
„Mohla by patřit nacistům?“ zvědavě pokračoval ředitel.
„Na základě zběžného pohledu by mohla být nacistického původu,“ zazněla opatrná odpověď.
„Ale mohla by i patřit někomu jinému. Každopádně, vážení diváci, máme před sebou zajímavou stopu. Budeme muset rozhodně pokračovat v dalším pátrání.“