„Šéfe, tyhle dva zombíky budem ještě chvíli držet na řetězu, protože bych nastávající chaos chtěl mít trochu pod kontrolou. Moji zvědové hlásí, že v Pekingu vládne solidní blázinec, který se snaží uklidnit komunistická armáda a současně se k Zakázanýmu městu blíží početná armáda v čele s Matkopíchačem a těma kastrátama,“ přišel Pong k Bláznovi.
„Ty vole, komunisti, na ty sem úplně zapomněl. Těch tady bude jak nasráno, co?“ pálil Kapitán brko.
„Šéfe, přemejšlím, že bych je nejdřív nechal vymlátit Matkopíchačem a pak bysme uklidili zbytek bordelu, kterej tady zůstane.“
„Pongu, to není špatnej nápad, mohla by být zábava,“ souhlasil Blázen.
„Kapitáne, připravila jsem několik přenosových dronů, které můžeme vypustit nad město. Překonali jsme ve sledovanosti všechny naše předchozí rekordy,“ přišla jako na zavolanou Urgha.
„Ty seš moje láska,“ uchopil ji Pong kolem těla, ohnul a pořádně políbil.

Po tom, kdy s velkou slávou Odboj otevřel první nouzový bar s alkoholem a drogami, Pong spustil náborové středisko, protože Pekingem běžela informace o příletu Kapitána Blázna, který chtěl zachránit svět a kdekdo u toho chtěl být.
V privátní části nově otevřeného podniku seděl Blázen se svojí skupinou a sledovali přímý přenos z bitvy mezi komunistickou armádou a zmrtvýchvstalými. Část Pekingu byla v plamenech a z blízkého a vzdáleného okolí k městu táhly jednotky čínských bolševiků.
„Šéfe, tohle ještě bude zajimavý, je jich fakt jako much. Kdyby šlo o běžný vyhlazení z oběžný dráhy, tak bysme to měli snadný, ale tady budeme muset postupovat aspoň s drobnou citlivostí.“
„Ty ses zbláznil, vždyť se s tím ani jedna strana nesere,“ zachechtal se Karlos.
„Ale lidem se to líbí, sleduje nás celej vesmír,“ prohlásila Urgha od počítačového terminálu.
„Budeme čekat dlouho? Jsem omámená pachem boje a krve,“ promluvila Stará dáma.
„Ještě chvíli vydrž, moje nadržená bojovnice,“ řekl Pong a sám měl co dělat, aby zůstal v klidu. Hrozně moc chtěl cítit strach nepřátel a šířit krutou smrt. Nejhůř na tom byli Mozeček s Mazlíčkem, které Kokot horko těžko držel na řetězech a vůbec tomu navíc nepomáhal dav čumilů z řad Odboje, jenž fascinovaně oba krvežíznivé zombíky pozoroval.

V bunkru pod budovou Ústředního výboru komunistické strany Číny vládl zmatek. V hlavní zasedací místnosti pod blikajícími a vypadávajícími obrazovkami hlasitě debatovalo několik členů vedení strany s nejvyššími generály a předsedou Ústřední vojenské komise komunistické strany, prvním tajemníkem sekretariátu komunistické strany a prezidentem komunistické Číny v jedné osobě.
„Soudruhu prezidente, musíte se zachránit, aby Čína a Strana nepřišla o vůdce.“
„Nic takového soudruzi nepřipadá v úvahu. Nehodlám odevzdat Peking do rukou těch… těch, já pořád nevím jak je nazývat, těch povstalých z mrtvých,“ důrazně řekl prezident.
„Co tedy hodláte udělat? Většina zbylých jednotek se snaží bojovat, ale vázne nám koordinace. Ruší naše komunikační signály a poslové jsou pomalí,“ promluvil nějaký nervozní generál.
„Soudruzi, v minulosti mnoho udatných soudruhů provedlo vojenské operace, které zpočátku vypadaly neuskutečnitelně. Osobně povedu armádu v čele do boje a od vás předpokládám, že dobrovolně zůstanete po mém boku. Jedině tak dodáme sílu všem našim vojákům, aby přemohli nepřítele.“
Tleskání a výkřiky byly prezidentovi jasnou odpovědí, že se armáda stále tváří být mu oddanou.
„Soudruzi, jsem velmi rád, že jste pořád s komunistickou stranou. Protože naše země je v největším ohrožení za posledních mnoho let, použijeme v nejhorším případě metodu spálené země, kterou úspěšně využívali sovětští komunisté ve starých dobrých rudých dobách,“ pokračoval prezident.
„Co tím myslíte?“ zarazilo se armádní vedení jako jeden muž.
„Nejvyšší oběť, spálíme nepřátele atomovými zbraněmi,“ řekl prezident zcela vážně.
„Soudruhu prezident, ale ve městě jsou statisíce civilistů,“ řekl kdosi.
„Položit život za Stranu a vlast je ta největší oběť, kterou může občan provést. Soudruzi, chce někdo z vás zradit komunistické ideály?“ rozhlížel se nejvyšší Čínský vůdce po svých generálech.
Všichni raději mlčeli, protože jim došlo, že šance na přežití mají mizivé.
„Soudruzi, děkuji vám všem za projevenou odvahu. Nyní máte k dispozici půl hodiny osobního volna, abyste se mohli rozloučit s rodinami. Pokud bude tedy funkční spojení. Potom celá posádka bunkru odejde k hlavnímu východu. Teď rozchod,“ ukončil prezident poradu a odešel do soukromé ubikace, kde ho čekala poslední práce.

„Ty vole, všichni sme mrtvý, tohle nemůžeme vyhrát a přežít,“ ulevil si čínský prezident, když za sebou zavřel dveře a rovnou zamířil k trezoru, ze kterého vyndal prastarou dřevěnou zdobenou krabici. Otevřel ji a vyndal několik velkých dýleráků s logem Pong & Co. Narýsoval pár velkých lajn a během balení narkonáčiní do batohu všechny postupně vyšňupal.
Když měl sbaleno, šel se naposledy vysrat do normálního civilizovaného záchodu, protože chtěl mít ještě několik posledních normálních vzpomínek. Pak se naposledy rozhlédl po pokoji a odešel.
U hlavního východu ven do nepřátelského prostředí na něj čekalo kompletní osazenstvo, jenž ho salutováním zdravilo, když procházel uličkou k ovládání železobetonových vrat.
Měl takový zvláštní pocit, že není jediný, kdo je vyjetý jako čínská železnice, ale rozhodl se to v tento okamžik ignorovat, protože dobře věděl, co může nastat, když se začne hádat sfetovaná parta v totálním průseru.
Zastavil u číselného panelu a začal pomalu zadávat prezidentský kód. Krátce poté, kdy jej potvrdil, zašuměl tlakem unikající vzduch a mechanismus začal pomalu otevírat vrata. Škvírou do bunkru pronikl pronikavý zápach kouře a smrti. Některým chudákům se podlomily nohy, jiní strachy doslova chcali a srali do kalhot.

Vrata cosi polovině otevírání zaseklo, protože jak brzo zjistili, zvenčí byla pěkná hromada zmasakrovaných lidí, kteří kdysi marně zkoušeli získat pomoc z bunkru. Prezident Číny jako první vstoupil do krvavého pekla následován svými soudruhy, které již teď devastovala panika.
Ulice v okolí budovy ústředního výboru byly plné mrtvol a komunikační jednotka marně pokoušela spojení s jednotlivými zbytky odporu. Velmi brzo zjistili, že největší koncentrace čínské komunistické armády bojuje v západní části Pekingu u bran Zakázaného města.
„Tam je soudruzi naše místo, pojďme našim soudruhům dodat síly a odvahy,“ ukázal prezident prstem na mapu zobrazenou přenosným počítačem.

Ozbrojenci Zakázaného císaře masakrovali u Zakázaného města komunistickou armádu, kterou navíc z oblohy bombardovalo několik Matkopíchačových záchranných modulů. Ulicemi tekly potoky krve, již nestíhala kanalizace ucpaná kusy lidských těl odvádět. Bojovníci sebe nikterak nešetřili, protože obě strany věděli, že nesmí prohrát. Využívali veškerých možných způsobů, kterými bylo možné protivníka rychle zbavit tíže života. V jednu chvíli se ulicemi začal valit žlutozelený dým, jehož charakteristický zápach prozradil, že kdosi otevřel nádrže s kapalným chlorem a velmi brzo všichni bez plynových masek začali vykašlávat krev s kusy plic. Celé části Nového Pekingu byly postupně proměňovány v zóny bez jakýchkoliv známek života.