„Můj vůdce, zavřel by za sebou a nečekal na nás. Ještě štěstí, že jsem ho předběhl a zabránil mu v zablokování dveří,“ vítal Kokot udýchaného Blázna a nervózně nasranýho Ponga.
„To je kurva zasraně dobře, protože v tý oranžový mlze něco je a není to z našeho světa. Je čas si znovu promluvit s Medvědem.“
„Pongu, co tím myslíš?“ zeptal se dýchavičně Kapitán.
„Šéfe, zalezte dovnitř, smrdí tady démonský hovno,“ řekl stručně Pong a pozoroval přibližující oranžový dým, ve kterém se pohybovaly temné stíny. Dveře zavřel pro zvýšení dramatičnosti v poslední chvíli a okamžitě zaměřil svoji pozornost k rozklepanému Medvědovi.
„Tak, teď mi povíš zmrde všechno co víš a to rychle, protože začínám bejt fakt nasranej,“ vytáhl vykosťovací nůž a z očí svítila smrt.
„Já, já, já se z vás poseru,“ zamručel Medvěd.
„To se ty vole dozajista posereš,“ odpověděl Pong a lehce píchl nožem do místa nad medvědím ocasem.
„Cos mi to… Úúúúhh,“ ulevil si Medvěd a jeskyní prosákl neskutečný rigól.
„A teď to sežer, snad kurva nechceš, abysme to dobrovolně čuchali,“ nadzvedl Pong nůž a velmi zle se díval Medvědovi do očí. Ten raději neodporoval a s výrazným odporem v obličeji sežral vlastní trus.
„Můj vůdce, to bylo velmi nechutné,“ řekl Kokot a otevřel zavazadlo, ze kterého vytáhl bednu s vypínačem a několika otvory. Zapnul přístroj, jenž začal tiše vrnět a nasávat vzduch.
„Co to…?“ nechápal chvíli Blázen účel krabice, ale jakmile zavoněla lesní vůně, pochopil.
„Můj vůdce, přenosná čistička vzduchu,“ zavrněl Kokot knírkem a vypadalo to, že se usmál.
„Ty k tomu nic neříkej, raději si otři ty hovna z držky a začni konečně zpívat,“ promluvil Pong a pozoroval Medvěda.

„Já sem vám říkal, že tady straší a říkal sem to hodně brzo. Né, vy debilové ste mi nevěřili a mysleli ste si, že sem nějakej čůrák,“ začal mluvit Medvěd Krill.
„Ty vole, my sme viděli už takovejch divnejch věcí a tak víme, že žádný strašidla neexistujou. Tohle čemu čelíme je stará dobrá démonická mlha plná zasranejch démonů,“ řekl Pong přísně.
„Já vůbec netuším jestli je mezi strašidlem a démonem rozdíl, ale ta mlha je fakt nebezpečná. Koho pohltí, ten zmizí a nezůstane ani zub.“
„Strašidla neexistují, démon tě může postrašit, ale není strašidlo. Démoni jsou velmi reálné bytosti a většinou dost zlý bytosti. Studiem démonologie sem v klášteře zabil spoustu času.“
„Dobrá, nebudu se hádat,“ zkroušeně pověděl Medvěd, „ale pravdou je, že se mlha objeví vždycky, když přiletí účastníci kurzů. Většina přežije, některý zabije příroda, ale za většinu ztrát může právě tahle divná mlha. Čím víc lidí na planetě, tím větší pravděpodobnost, že někdo zmizí.“
Pong se zamyslel.
„Šéfe, teď už chápu proč vám Madam Kawasaki dala tenhle dárek. On je to totiž velmi neobyčejný dárek a krom toho značně nebezpečný. Návštěva tohoto místa bude výjimečnou událostí jen pro ty nejodvážnější muže vesmíru,“ otočil se Pong ke Kapitánovi.
„Ty vole, myslíš, jo?“ řekl Blázen a vychutnával brko.
„Sem si tím jist, má nás ráda.“
„Má pravdu, ona má udělenou výjimku od Velký rady a může sem posílat klienty. Z chlastu a komerčkáků rada financuje vlastní bojové jednotky. Výhodný obchod pro všechny,“ pokračoval Medvěd.
„No, sem rád, že se mi potvrdilo, že nejde o nějakej zlej úmysl. Víš k tý mlze ještě něco?“ zeptal se Pong a zmírnil tón hlasu. Medvěd Krill ucítil úlevu a přestal se bát o život.
„Nic, jen to, že vychází ze zón a nikdy sem se k žádný nepřiblížil,“ odpověděl.
„Dobře, ale to neznamená, že by ses měl přestat bát o svůj zasranej život,“ pověděl Pong a nešlo poznat, zda-li si dělá prdel nebo to myslí vážně.

„Můj vůdce, počkáme dokud mlha nezmizí a pak budeme pokračovat dál nebo se vrátíme na pobřeží?“ promluvil Kokot.
„Já ti nevím, Kawasaki nás chtěla potěšit, tak bysme asi měli zjistit o co tady jde, nemyslíš? Navíc by byl Pong pěkně nasranej, kdybysme odtud zbaběle utekli,“ odpověděl Blázen, otevřel lahváče a odpálil brko.
„Šéfe, to bych byl,“ zasmál se Pong a začal drtit krystal.

„Jak dlouho tu musíme zůstat?“ zeptal se po pár hodinách Blázen, kterého to sice v jakuze s termální vodou, lahváčem v ruce jedné a jointem v druhé bavilo, ale neměl příliš rád podzemní prostory.
„Až přestane hučet vítr, pak můžeme vyrazit dál,“ zamručel Medvěd, který už měl umytou prdel a vyprané oblečení.
„Seš si tím jistej?“ řekl Pong.
„Jo sem, měl sem tu kdysi pár jedinců, kteří byli zvědaví a čas od času ty dveře pootevřeli,“ začal Krill vysvětlovat.
„A..?“ ozvaly se hlasy.
„A experimentálně sem zjistil, že dokud hučí vítr, nemá smysl otevírat. Skoro všichni tenkrát zařvali a věřte mi, že fakt není pěknej pohled, když TO protáhne humanoidní tělo dvaceticentimetrovou škvírou.“
„Cože…?“
„Já nevím jak bych to pořádně popsal, ale ta mlha prostě do sebe vsaje celej živej organismus, od kostí, přes maso a vnitřnosti až po kůži, vlasy a zuby. Nic nezůstane kromě oblečení a výstroje.“
„To je hodně drsný,“ šokovaně pronesl Blázen.
„Je, ale když sem tady sám, tak je klid a bezpečí,“ souhlasil Medvěd.
„Jestli všechno chápu dobře, tak žádný průzkum zde ani nemohl proběhnout,“ promluvil Kokot.
„Přesně tak, několik vědeckých expedic zkoušelo mlhu zkoumat, ale všechny zmizely, tak byl průzkum zastaven a školí se tu jen přežití.“
„Medvěde a fakt si nikdy nenašel aspoň malej artefakt? Vždyť tady muselo něco zůstat,“ přemýšlel Blázen.
„Jestli tady tady něco zůstalo, tak je všechno pohlcený přírodou. Sem tam trosky staveb, ale žádný další pozůstatky sem nenašel.“
„Šéfe, čím dál tím záhadnější, žejo?“ usmál se Pong, až mu z nosu vypadával perník.
„To teda jo, ale s tebou se cejtím bezpečně,“ zalichotil mu Blázen.
„Šéfe, sem jenom váš.“

Uběhlo několik dlouhých a propařených dnů, než Kokot oznámil, že hučení větru skončilo.
„Můj vůdce, přišel náš čas. Zkusím opatrně otevřít.“
„Kokote, seš si jistej?“ nejistě řekl Blázen.
„Už je venku klid, teď máme k dispozici několik hodin, než se mlha vrátí,“ promluvil Medvěd a dveře otevřel sám. Vítr do jeskyně zanesl čerstvý vzduch a skupina vyšla ven.
„Až překročíme vrchol průsmyku, vstoupíme do míst, ve kterých sem nikdy nebyl,“ řekl Krill a v očích měl zvláštní napětí.
„Nikdy si nenašel odvahu?“ zeptal se Kapitán a zapálil nové brko.
„Ne, až teď s vámi mám pocit, že se možná dozvím, co se tady stalo. Zatracená Madam Kawasaki,“ odpověděl Medvěd a zíral do dáli.