Vesmírní dýleři 2 - 10. Zjevení

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Najednou se z druhé strany města ozval mohutný výbuch a nad střechy domů vyvalil černý kouř.
„Co to kurva bylo?“ řekl Blázen.
„Šéfe, to byla elektrárna,“ odpověděl Pong.
„Elektrárna? Tys těm trhanům postavil elektrárnu?“ podivil se Blázen.
„Šéfe a z čeho myslíte, že bych krmil fabriky a letiště bude taky potřebovat dost energie. Taky potřebujem nějaký gigawatty pro řídící věž a nějaký základní příslušenství jako celnice či elektronicky zabezpečený vězení. Ty idioti nemusí vědět, jak to všechno dohromady funguje, ale hlavně že to díky mě funguje,“ dlouze Pong vysvětlil důvody k postavení energetické centrály.
„Pongu, není doufám jaderná? Že ne?“ ujišťoval se s obavou v hlasu Kapitán.
„Šéfe, ani hovno, stará dobrá uhelná. Krásný způsob jak zaměstnat domorodce. Topí pod kotly jak mourovatí,“ usmál se Pong, „ale teď musíme jet.“

Nasedli do zlatého kočáru a Pong zlatým bičíkem jemně plácl zapřažené dívky přes záda, až jim v pod kůží zůstávaly šrámy vyplněné zlatými šupinkami.
Přes město projeli rychle, protože blikající diamantová diskokoule na střeše kočáru varovala dostatečně včas všechny stojící v cestě. Pracující věřící uskakovali a automaticky padali čely k zemi, když je míjel zlatý vůz bohů.

Zastavili u hořící elektrárny a dav se rozestoupil. Pong vylezl na střechu a velmi důrazným hlasem promluvil.
„Kurva, co se tady stalo?“
Chvíli bylo hrobové ticho, ale pak se dala do pohybu skupina lidí, která vystoupila do vyprázdněného kruhu, strhla nejdříve k zemi nějaké spoutané muže a pak se poklonili sami.
„Nejvyšší nejmocnější bože pod hvězdami a slunci, sami jsme chytli teroristy, kteří zničili zázračný stroj pro výrobu mocné síly. Tady jsou a čekají na potrestání,“ řekl jeden z nich.
„Tak kurva teroristy, říkáš,“ procházel Pong narovnaný podle pravítka kolem údajných teroristů. Udělal asi tři kolečka a pak jednoho chytl za hlavu, zaklonil ji a rybičkou odřízl od těla. Zabralo to necelé dvě minuty a scéna to byla věru nechutná. Všude vůkol stříkala krev a chlap řval do té doby, než mu Pong prořízl průdušnici. Někteří čerství věřící začali zvracet, protože něco takového ještě neviděli.
„Zmrdi, čeho ste vyhozením elektrárny chtěli docílit?“
„Vy nejste žádní bohové a chtěli sme dokázat, že jste jenom obyčejní podvodníci na vyšší technologický úrovni,“ řekl jeden z útočníků.
„A to ste vzali kurva kde?“ podivil se Pong.
„To je naše stará víra, tuto planetu kdysi navštívili cestovatelé vesmírem a nechali našim předkům informace, že nejsou sami a že existují vyspělejší civilizace. Žádný bůh neexistuje.“
„Lžeš podvodníku,“ opáčil Pong, zamračil se a sjel přísným pohledem lidi okolo. Nikdo ani nešpitl.
„Vidíš to, všichni souhlasí,“ řekl Pong a šel k veliteli chrámových ochránců pořádku.
„Proč jste mi o nich nic neřekli?“
„Ó mocný bože. Zasraný heretici, mysleli jsme, že už jsou dávno mrtví. Dávno jsme je vyhnali, nezabíjejte mě prosím za moji ubohost a zbytečný život,“ padl k zemi velitel.
„Dneska tě ubožáku ušetřím, ale večer přivedeš starou a svých pět dcer,“ řekl přísně Pong.
„Ale vždyť té nejmladší je jen osm let…,“ zkusil špitnout velitel, ale ihned raději zmlkl.
„Zmiz mi z očí, ksindle odporný,“ mávl rukou Pong a strachem pochcaný chlap se odplazil.
„Utřete někdo ty chcanky,“ přikázala Urgha svému ženskému doprovodu a jedna služebnice ihned vykonala rozkaz.
„Co já s váma udělám?“ přemýšlel Pong hlasitě a chodil kolem dokola s rybičkou v ruce.
„Já už vím, předhodím vás davu,“ zasmál se a znovu vylezl na kočár.
„Moji věrní následovníci, sami jste chytli podvodníky, lháře a teroristy, sami vykonejte trest, který zasluhují.“
Davem to zašumělo, chvíli se nerozhodně hýbal ze strany na stranu, ale pach krve nakonec vyhrál a masa věřících vrhla energii na klečící odpadlíky od pravé víry. Co potom nastalo, pochopí nejlépe jenom pamětník středověkých časů, kdy dav toužící po krvi byl běžnou součástí lidského života. Renegáti zmizeli pod kupou řvoucích lidí a jen chvílemi vyletující kusy oděvů, údů či vnitřních orgánů dávaly najevo, že vespod probíhá solidní řezničina holýma rukama.
„To je hodně hustý,“ konstatoval Pong, když na střeše kočáru dával s Urghou, Karlosem a svým Šéfem studený lahváče a láhev kořalky. Scénu pozorovali dokud masa krví zmagořených primitivů nedokončila jateční práci a neopustila krví zborcené místo, kde nezůstal ani ždibeček čehokoliv lidského.

„Můj vůdce, mohu vás vyrušit?“ probudil opatrně Kokot Blázna, podřimujícího v houpacím křesle na verandě prvního chrámu.
„Co se děje?“ otevřel oči Kapitán a hmátl po rozkouřeném brku v popelníku.
„Kromě toho, že sem přivezl z Kapky další lahváče, chtěl bych vám říct, že do týdne budu s opravami hotov. Místní naleziště vzácných kovů mi umožnilo opravit škody, vyrobit nový vrata a zesílit trup. Kromě toho, Doktor už se nudí a sjíždí posledních pár týdnů LSD zase jen pro zábavu. Navíc nevím, jak se bude Pong tvářit, až zjistí, že mu Doktor zabavil terminál virtuální reality.“
„Ach Kokote,“ vzdychl Blázen, „zatím to udrž v tajnosti a já ho začnu připravovat k odletu. Beztak mu tady z toho začíná hrabat. Podívej se sám.“
Kokot pohlédl směrem, kterým Kapitán ukazoval a gigantická chodící Pongova socha z ryzího zlata nešla nepřehlédnout. Pomalu kráčela městem, zhlížela z výšky na věřící a kolem dokola házela zlatá prasátka.

„Kapitáne, zbývá ještě postavit nemocnici s porodnicí a město bude hotové, dva dny maximálně,“ oznámila Urgha.
„Výborně, Kokot bude také za pár dnů hotovej, takže konečně poletíme domů. Tahle hra na bohy a zabíjení času stavbou města mě už začíná trochu nudit,“ odpověděl Blázen.
„Chápu Kapitáne, já bych ještě stavěla, ale znamenalo by to použít už nějakou vyspělejší technologii, ale to Pong nechce. On to tady chce mít jako tenkrát za starých časů, kdy věřící byli poháněni bičem a mečem. Čímž se nám dost omezují možnosti dalšího rozvoje,“ řekla Urgha.
„Urgho, já myslím, že to stačilo. Co s těma lidma bude dál, až odletíme? Přemejšlela si nad tím?“ zeptal se Blázen.
„Kapitáne,“ zarazila se Urgha, „popravdě nepřemýšlela. Až teď, když jste položil tuto zákeřnou otázku.“
„No a co s nima uděláme?“
„Nevím, Kapitáne,“ sklopila hlavu.
Blázen chtěl něco říci, ale z myšlenek ho vytrhl Pong, který vběhl na verandu jako rychlá voda.
„Šéfe, Šéfe, chystám velkou akci k oslavě dokončení našeho božského díla. Nejdříve proběhne v chrámu velká mše, kterou zakončíme skupinovým příjmem novicek do mého řádu a pak bude mejdan, během kterého bude bude pití, perník s trochou jídla pro všechny úplně zadarmo.“
„Pongu,“ chvíli přemýšlel Blázen, „proč kurva zadarmo? Víš kolik jich kurva je?“
„Šéfe, musíme ukázat trochu milosrdenství a božské lásky. Navíc fabrika vychrlila první var, tak ať si zmrdi užijou, protože příště už budou za perník jenom platit,“ zasmál se trochu úchylně Pong.
„Pongu, ty vole, ty si debil. Dobře, uděláme mejdan a po jeho skončení se vypaříme pryč. Kokot bude za pár dnů hotov se všemi opravami. Rozumíš mi?“
„Šéfe, přišel okamžik, kterého jsem se bál od začátku, přiznám se,“ sklesle prohlásil Pong.
„Ty vole, za ty roky už to dobře znáš. Každá prdel jednou skončí. A teď padej chystat akci, ať je to večer velkolepý,“ ukončil Blázen rozhovor a napil se z lahváče.

1 2 3 4 5 6 7