Vesmírní dýleři 2 - 8. Přání sraní

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

První pohledy věnoval zraněné noze. Odplazil se ze znečištěného písku k čisté vodě, ve které omyl zraněný úd a z kusu provázku zhotovil škrtidlo, kterým zastavil krvácení.
„Jestli tohle přežiju, nikdy už do pouště nevyrazím,“ proběhlo mu hlavou a přivolal koně, nabral zásobu vody a namáhavě se vyškrábal do sedla. Pobídl zvíře, které začalo cválat a jezdec zamířil po vlastních stopách zpět domů.
Měl celkem štěstí, že ho cestou nepřekvapila smrt v podobě vykrvácení, žízně či písečné bouře, ale po třech dnech v sedle kůň vyčerpáním padl k zemi na hranici písku a zeleně. Protože zranění a bolestivé odřeniny v tříslech neumožňovaly běžnou chůzi, rozhodl se plazit tak dlouho, dokud nenarazí na stopy civilizace. Nechtěl zemřít takto blbě, když už úspěšně překonal poušť a přežil. A protože štěstí je nebetyčná svině, tak ho dovedlo k prašné cestě, po které zrovna jel povoz tažený oslem.
„Doprdele, člověče, co tady děláte?“ zastavil před ním vousatý stařec a zraněný nebožák padl do bezvědomí.

Otevřel víčka a pomalu začal zaostřovat zrak. Spatřil nad sebou několik ženských obličejů.
„Už je vzhůru,“ promluvila jedny ústa.
„Kde je můj manžel,“ ozvala se další žena.
Konečně obraz nabral ostrých rysů. Uvědomil si, že leží u šerifa doma a sklání se nad ním paní šerifová s paní hokynářovou.
„Mrtví, všichni jsou mrtví,“ s doširoka otevřenýma očima mumlal k ženám.
„Co se stalo?“
„Počkali na nás v oáze u napajedla a jenom já sem přežil.“
„Jak se ti to podařilo?“ zeptal se další hlas.
„Nechali mě přežít, abych se vrátil a vzkázal, že po nich nemáme jít, jinam si smrt hovnem přijde pro nás všechny. Panebože, to byl děsivej zážitek,“ upadl zpět do bezvědomí.

„Co budeme dělat?“ řekl zase jiný hlas.
„Potřebujeme pomoc,“ odpověděla paní šerifová.
„Kde ji seženeme?“ zeptala se paní hokynářová.
„Buďme realistky, naši chlapi nám moc nepomůžou. Musíme sehnat profesionály,“ řekla paní šerifová.
„A kde je chceš sehnat?“ vyptávala se dál paní hokynářová.
„Dáme dohromady veškeré cennosti a půjdu hledat pomoc do města,“ navrhla paní šerifová.
„Nemáme skoro žádný peníze, všechny nám ukradli!“ vykřikl jakýsi hlas.
„Vždyť říkám, všechny cennosti, prstýnky a náušnice, příbory, šperky, prostě všechno hodnotný. A chci to mít do večera tady na stole,“ s důrazem v hlase pronesla paní šerifová postávajícím postavám, mezi kterými to zaševelilo. Ale nepadl žádný odpor a v tichosti odešly.

Paní šerifová ráno zavázala uzlík naplněný převážně různými osobními předměty typu „památka po babičce“. Opásala se dvěma plasmovými kolty, vyšla ven před dům, kde už stálo shromážděné celé městečko a tiše vyčkávalo.
„Nebojte se, vrátím se brzo s pomocí a získáme zpět vše, jenž nám právem náleží,“ řekla sousedům, nasedla na koně a vycválala do vycházejícího slunce.

Po obchodní stezce putovala s přestávkami pět dnů, než krátce po západu slunce dorazila na vysoký kopec, ze kterého měla výhled na město, které do okolí svítilo silnými elektrickými lampami. No město, spíše středně velká mezihvězdná obchodní stanice čtvrté cenové kategorie, které vznikaly právě kvůli tomu, aby se v nich daly sehnat věci a lidé, které jinde neseženete.
Sestoupila do údolí a po dlážděné cestě osvětlené lampami pokračovala k velké civilizaci vzhledem k místnímu osídlení.
Stavby všelijakých tvarů a všelijaké kvality lemovaly ulice, jenž byly plné různých tvorů, které paní šerifová nikdy před tím neviděla. Nenápadně si posunula balíček se šperky hlouběji mezi kozy, protože měla pocit, že tady určitě příliš bezpečno nebude.

Vlastně vůbec nevěděla, kam by se měla obrátit, tak začala hledat kancelář místního šerifa. Procházela bulvárem, míjela výlohy obchodů a výkladní skříně pohostinských zařízení, ze kterých občas propadli za hlasitého řinčení skla vyhození hosté či chumle rváčů. Paní šerifová viděla hodně rvaček, ale v jejím městě byl jen jeden salón a všechny obyvatele znala. Zastavila u pojízdného stánku na rohu ulice, za kterým šedivák s velkýma očima prodával hot-dogy.
„Prosila bych jeden párek v rohlíku a fialovou limonádu,“ poprosila prazvláštního prodavače, jenž ji sjel pronikavým zrakem od hlavy až k patě.
„Zaplatit paní máte čím?“ zeptal se.
„Mám,“ vytáhla drobnou minci ze žlutého kovu a podala obchodníkovi, který do ní kousl a schoval.
„Za ní byste mohla mít hromadu parků v rohlíku, víte to?“
„Vím, ale potřebovala bych pomoc.“
„A jakou?“ zeptal se zvědavě šedivák.
„Potřebovala bych poradit, kde najdu stanici šerifa, chci nahlásit vykradení banky a požádat o pomoc,“ odpověděla paní šerifová a sledovala prodavače, který svými malými ústy začal produkovat opravdu hodně hlasitý chechot.
„Co je vám tak k smíchu?“ zeptala se a zakousla zuby do párku, který byl opravdu skvělý.
„Ale nic, jen se směju, jak jsem dobře vydělal. Šerif je přes ulici přímo támhle a rohlíku se nebojte, je bezlepkový.“
„Cože?“ podivila se paní šerifová a podívala směrem, kterým ukazoval šedivák. Spatřila ošuntělou stanici s blikajícím logem ochránců pořádku.
„Nejsem si však příliš jist, že se tam domůžete čehokoliv. Ti pánové tu nemají příliš dobrou pověst.“
„Jak to myslíte?“
„Tak jak to říkám, milá paní. Další prosím,“ ukončil šedivák rozhovor, protože za paní šerifovou se vytvořila fronta, která čekala na obsloužení.
„Stejně to zkusím, děkuji za jídlo,“ odpověděla a zamířila přes rušnou silnici k budově místního šerifa.

Otevřela špinavé dveře, vešla do ještě špinavější místnosti s lavicemi, pomalu otáčejícím větrákem a špinavou přepážkou, za kterou byl vidět stín. Zaklepala na sklo a čekala, než úředník dokončí jakousi práci.
„Co chcete, ženská?“
„Přicházím z malého města ze severovýchodu a potřebuji pomoc. Sedm maskovaných banditů přepadlo naši banku a ukradlo naše úspory.“
„Co my s tím?“ nechápavě vytřeštil oči zaměstnanec kanceláře šerifa.
„Jak co vy s tím? Sepíšeme protokol a přidělíte mi několik trénovaných lovců zločinců.“
„Máte čím zaplatit?“
„Mám.“
„Bude to hodně drahý,“ řekl chlap a začal se nějak zvláštně usmívat.
„Nevadí, mám nějaké cennosti.“
„Výborně!“ vykřikl chlap a zmáčkl nenápadně pod stolem skryté tlačítko. Z dveří vedle přepážky vyšlo několik uniformovaných ozbrojenců s obušky a řetězy v rukou.
„Co to…?“ vykřikla paní šerifová, když byla obstoupena kolem dokola a nějaké ruce měly snahu, aby ji z ruky vyškubly balíček se šperky.
„Tak to teda ne!“ vykřikla znovu a její rychlá pěst zasáhla nejbližší obličej, který se zavlnil a s celým tělem padl k zemi. Dalšího kopla do koulí, čímž využila krátkého momentu uklidnění situace a vyběhla ven. Získala malý náskok a utíkala bulvárem. Za ní vyběhlo několik strážců zákona, kteří nekompromisně sráželi k zemi kolemjdoucí a zcela bezmyšlenkovitě stříleli za utíkající paní šerifovou. Zahnula do úzké uličky a až pozdě si uvědomila, že udělala chybu.
Doběhla na konec a otočila se. V tu samou chvíli vchod zatarasilo pět takzvaných strážců zákona a hlasitě se smáli.
„Dej nám všechno zlato, který máš a možná tě necháme žít,“ řekl jeden z nich a pomalu se přibližovali. Pomalu přesunula ruce ke zbraním u pasu a v mysli očekávala boj na život a smrt.

„Kurva, co se to tady děje?“ zničehonic najednou zakřičel neznámý hlas.
Všichni otočili hlavy k východu slepé uličky, kde stál šikmooký muž s dlouhou bradkou a sledoval dění.
„Do toho se panáčku nemontuj, to není tvoje starost, to je naše starost,“ odpověděl jeden z uniformovaných útočníků.
„Jak kurva není moje starost? Vidím pět chlapů a jednu ženskou, která očividně vypadá, že má problém,“ řekl šikmooký.
„To nejsou tvoje problémy,“ odvětil policajt, „a bude lepší, když odsud zmizíš.“
„Šéfe, mám tu malý problém,“ řekl šikmooký a vytáhl meč.
„Jaký problém?“ objevil se v zorném poli chlap, který kouřil velmi pachově výraznou cigaretu.
„Šéfe, nějaký maníci ohrožují ženu v nesnázích.“
„Hm,“ díval se ten, který byl označen jako Šéf.
„Já jsem Kapitán Blázen a tato žena je moje známá. Jestli máte problém, pojďte si ho vyřídit se mnou.“
„Nemontuj se do toho nebo zemřete,“ zazněla odpověď.
„Pongu, to se mi nelíbí, zneškodni je, ale nezabíjej. Vypadaj jako strážci nepořádku.“
„Šéfe rozkaz,“ odpovědě Pong a udělal pár kroků vpřed.

1 2 3 4 5 6 7