Vesmírní dýleři 2 - 1. Masakr ruční pilou

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Skupina asi pětadvaceti útočníků spustila střelbu a rozeběhla se s křikem proti domu. Stříleli o stošest, ale nepřícházela žádná odezva. Měli strach se přiblížit blízko domu, protože už věděli, jakou silou granáty disponují. Zrovna v okamžiku, kdy se již chtěli bezradně otočit, spustila hlasitá střelba a z domu začaly vylétat kulky proložené trasovacími střelami.
Ti, kteří již byli pootočení, nestihli zareagovat a padli s prostřelenými hlavami k zemi. Zbytek zalehl tam, kde zrovna byl a zkoušel opětovat palbu. Pravdou však bylo, že hlavně protitankový kulomet si nebral servítek a likvidoval úkryty, za kterými byli úchylní vražední vesničani poschováváni.
„Doprdele, to snad není možný, kde to všechno vzali?“ neskrýval svůj údiv a vztek Buran88.
„Já sem to říkal,“ špitl někdo.
„Doprdele, nikdo mi nebude nic říkat,“ nasral se Buran88 ještě víc, chytil rukojeť své dvouruční přítelkyně, máchl pilou vzduchem a ostří si zcela nekompromisně vzalo hlavu prudiče.
Nastalo ticho, protože všichni pochopili, že legrace skončila.
„Helejte, kde je vlastně dědek? Viděl někdo našeho dědka?“ opatrně promluvil jiný hlas.

„Co se tady děje?“ řekl stařecký hlas a s ním zazněl skřípot kolečkového křesla.
„Kdo ty seš doprdele zač?“ otočil se Kuchař.
„Já jsem Dědek, ale kdo ste kurva vy?“ odpověděl vousatý stařec s velmi buranským ksichtem pokrytým nechutným strništěm, které obsahovalo spoustu bordelu.
„My jsme na misi. Ty si buran?“ řekl Mariňák.
„Jsem a dokonce ten největší. Jak ste se dozvěděli o naší akci?“ zamručel Dědek.
„Na Internetu,“ odpověděl Mariňák a dlouze si důchodce prohlížel, protože mu instinkt říkal, že to bude pořádně proradnej zmrd. Podíval se po svém spolubojovníkovi, jenž mu mimosmyslovou armádní řečí potvrdil, že má stejný názor ohledně dotyčného starého vozíčkáře.
„Já jsem těm debilům říkal, ať se domluví postaru, jako za mejch mladejch let, kdy existoval jenom telegraf a telefonní budky na rohu ulice. Né, voni idioti musí jet tyhle moderní technologie, vždyť je vůbec neumí používat. Nám dřív stačila jen stará dobrá pila a zbytek se domluvil pěkně potají, na opuštěných místech, během nádherných rituálů, kdy se pálili černoši na křížích a znásilňovaly Číňanky. Kde ty časy jsou…,“ snil Dědek, až ho musel ze snění dostat Mariňák dobře mířeným úderem pažbou pušky do hlavy.
„To už by asi stačilo! Co s ním uděláme?“
„Hm, já nevím,“ prohlížel omdlelého starce Kuchař, „ale myslím, že bysme ho mohli použít jako rukojmí. Přece jen nejsme v úplně férový válce, tak bysme se mohli na nějaký pravidla vysrat, nemyslíš?“
Mariňák se na chvíli zamyslel.
„Něco by na to mohlo být,“ odpověděl.

„Co se to se mnou děje? Kde to jsme?“ vylezla odněkud najednou potácející Lola.
„Doprdele, jak ta se sem kurva dostala?“ zanadával Kuchař a šel dívce naproti.
„Kuchaři, kde jsou ostatní?“ mekotala zmatená Lola.
„Nejspíš asi mrtví, ocitli jsme se v pekle, zlato,“ snažil se ji Kuchař uklidnit, ale moc dobře mu to nešlo.
„Děvenko, uklidni se, jinak taky umřeš,“ řekl Mariňák a díval se ven. Zvedl hlavu, protože ho něco zaujalo.
„Asi jsou na střeše, jdu nahoru,“ řekl a odešel.
„Budu hlídat tady,“ odpověděl Kuchař a posadil Lolu na židli.

„Hele Lolo, teď to není čas vysvětlovat, ale vlezli sme do pasti zákeřných buranů, kteří přes Internet lákají oběti, aby je mohli zabít.“
Lola se po něm dívala a nevypadala, že by něčemu z toho rozuměla.
„Holka, ty ses nám asi zbláznila,“ řekl Kuchař, když viděl její skelný zrak. Usoudil, že teď s ní nic nenadělá, tak se vrátil k pozorovaní okolí.

Mariňák opatrně vyšel do prvního patra a spustil schůdky na půdu. Připravil zbraň a opatrně vystoupal vzhůru. Jakmile prostrčil hlavu otvorem, spustila střelba. Spadl na zem a vypadal chvíli mrtvý. Jenže nebyl, kulka mu ustřelila ucho, ale to bylo tak všechno. Sebral se z podlahy, něco naštvaně zamručel a vhodil na půdu světelný granát. Z půdního otvoru vylétl záblesk světla a zaznělo několik dutých ran, které prozradily pozice překvapených buranů. Vylezl rychle po schůdcích, odjistil pistole a oběma rukama postřílel ležící zmrdy. Nožem navíc probodl šmejda, který se s pilou v ruce dral vikýřem do půdy.
„Půdu neubráním,“ pomyslel si Mariňák, slezl dolů a pěnou utěsnil průlez. V duchu se pochválil a šel zkontrolovat Kuchaře.

Přišel právě včas, Dědek právě otevřel oči a v ruce držel blyštivou luxusní pilu z damascenské oceli. Nenápadně se přibližoval ke kývající Lole, na obličeji slizký úsměv s jedním kývajícím zubem a z koutku úst mu vytékala zelenohnědá kapalina.
Kuchař o ničem nevěděl, protože se věnoval střelbě z odstřelovací pušky a nevnímal dění za sebou.
„Hej, ty zmrde, co to děláš!?“ vykřikl Mariňák, přiskočil k Dědkovi a nekompromisně mu uťal ruku s pilou. Dědek začal řvát a Kuchař se otočil.
„Ty vole, hajzl se probral, no díky za pomoc.“
Mariňák přelepil Dědkovi ústa a podvázal mu ruku, aby brzo nevykrvácel. Lola si toho naprosto nevšímala a zůstávala ve svém světě.
„Kolik jich tam venku ještě je?“ zeptal se.
„Nevim Mariňáku, sice ubejvaj, ale pořád jich tam bude ještě hodně, maj velkou slezinu,“ odpověděl Kuchař.
„Hm, můžeme se bránit, máme čím, ale bude to mít nějakej smysl? Můžou si zavolat posily a my ne. Musíme něco vymyslet a zbavit se jich všech pokud možno najednou. Navrhl bych využít tady toho bezrukýho zmrda,“ přemýšlel Mariňák.
„To zní rozumně, takže potřebujem nějaký geniální plán, kterým zachráníme svoje prdele. Do prdele, už zase,“ řekl Kuchař a vystřelil, „ty vole, to už je asi třetí nebo čtvrtej debil se špinavým tričkem na tyči.“
„Cože?“ zarazil se Mariňák, ale myšlenku mu přerušil známý hlas.

„Už se vyserte na zabíjení vyjednavačů, chci si jen promluvit.“
„Co chceš, burane?“ reagoval Mariňák.
„Mám pro vás návrh. Vydáte nám Dědka a my vás pustíme.“
„Koho máme vydat?“ divil se Mariňák naoko.
„Určitě je s váma, je to můj pradědeček. Propusťte ho a budete žít.“
„Ty myslíš toho zmrda, kterej se nás pokusil zabít takovou směšnou pilkou na železo?“ zasmál se Mariňák, kývl na Kuchaře, aby přitlačil vozík a vytáhl šroubovák. Prudkým trhnutím odlepil Dědkovi izolepu z huby a šroubovákem píchl do krvavé rány. Dědek šíleně zařval a jeho řev ještě zesílil reproduktor. Buran88 začal zuřit.
„To ste si posrali život, Dědku zachráním tě, vydrž a společně je rozřežeme na malý zasraný kousíčky, který dáme sežrat prasatům!!!“
„Ani hovno, budeme vyjednávat?“ přelepil Mariňák Dědkovi kříčící ústa.
„Nasrat!“ přišla rychlá reakce. Páska z huby byla opět stržena a šroubovák vykonal svoji práci.
„Dobře, dobře! Nechte ho už bejt. Co byste teda chtěli?“
„Burane88, řekni mi kolik vás je,“ řekl Mariňák.
„Proč bys to chtěl vědět?“ nechápal Buran88 a pohlédl na kumpány, kteří se pochechtávali.
„Jednoduše, jen abych věděl, jakou férovku jedem. My sme dva.“
„Vy ste jenom dva?“ podivil se Buran88 a znovu podíval po parťácích.
„No a kolik si myslel, že nás je? Původně sem měl bejt sám, ty vole,“ zasmál se Mariňák.
„Tak to byste neměli bejt problém,“ odpověděl nejistě Buran88 a ostatní křupani dělali, jakože nic nechápou.
„No, ale sme kurva problém, tak už se vymáčkni, kolik vás kurva je,“ přiskočil k mikrofonu Kuchař.
„Třicet šest,“ odpověděl hlas a Kuchař se podíval po Mariňákovi.
„Je jich dost, musíme je všechny dostat na jedno místo.“
„Je tu nějaký neutrální místo, kde bysme se mohli všichni sejít a problém v klidu dořešit?“ řekl Mariňák do mikrofonu.

Buran88 se podíval po skupině buranů a odpověděl.
„Jo, je. Stará pila na fošny za stodolou.“
„Fajn, za půl hodiny se tam sejdeme a nic nezkoušejte nebo Dědek přijde k dalšímu úrazu.“

1 2 3 4 5 6 7