Vesmírní dýleři 2 - 5. Hlubina

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

„To sme fakt jedenáct kilometrů pod hladinou moře?“ optal se Blázen, když kráčeli po dlážděném chodníku, obklopeni zelení.
„Rovných dvanáct,“ odpověděl Mamut, který po užití marihuany vypadal velmi spokojeně.
„Dvanáct kilometrů? Jak jste to tady postavili a jak jste se takhle dokázali vyvinout?“ skočil do řeči Karlos a položil otázku, která trápila všechny.
„Velmi dlouhé vyprávění, ale zjednodušeně řečeno…,“ začal vyprávět Mamut.

Všechno to začalo v druhé polovině 21.století, kdy jedna z posledních vědeckých laboratoří prováděla pokusy zachovat některé živočišné druhy. Nádrže kdysi ropného tankeru byly plné mořské vody a živých pochytaných mořských tvorů. Posádku tvořila najatá skupina naprostých zoufalých trosek a systémových odpadlíků, které by nikdo jiný než vědecká komunita nezaměstnal. Tohle všechno by ničemu nevadilo, kdyby náhodou nepřišla lodi do cesty obří tropická bouře, která přepravní loď otočila dnem vzhůru a potopila přímo nad Mariánským příkopem. Posádka samozřejmě zahynula, ale živočichové v nádržích nehodu přežili a klesali s vrakem do největší hlubiny planety.
Trajekt klesal dlouho, velmi dlouho, ale devadesát minut byla hraniční mez, kterou žádný z mořských živočichů dýchající vzdušný kyslík nemohl zvládnout. Nikdo neměl přežít, ale stalo se. Úplnou náhodou v tu samou chvíli hluboko pod nimi praskla cisterna s kapalným kyslíkem a k hladině se hnala ohromná bublina, která plnou silou zasáhla klesající tanker a dopřála umírajícím tuleňům a dalším živočichům doušek čerstvého vzduchu. Pár minut poté loď dopadla na hromadu odpadu, jehož radioaktivní teplo ohřívalo okolní prostředí. Do vody uvolňované bubliny plynů dodával zavřeným organismům vzduch nutný k přežití. Jídlo zprostředkovalo pojídání slabších druhů a hlavně kanibalismus.

Už to vypadalo špatně a poslední tuleni propadali panice, když ale jedné noci, která se od dne v té hloubce nedala odlišit, nastala přímo komiksová situace. Poslední žijící tvorové dostali téměř zázračnou dávku silného záření, které je během noci proměnilo v inteligentní tvory, jenž najednou dokázali vyřešit záchranu holých život. Během několika týdnů postavili z okolního odpadu mohutný kulatý batyskaf, shromáždili veškeré dostupné nevybuchlé atomovky a usoudili, že na hladinu se nemá smysl vracet. Rozhodli proto klesat ještě hlouběji, protože už takhle byli slušně v prdeli.
Během cesty do hlubiny minuli utopený létající talíř, tak ho nechali na místě, rozhodnuti se pro něj vrátit později. Dostali se tak až na úplné dno skoro v jedenácti kilometrech a během klesání jejich mozková kapacita natolik zvětšila výkon, že byli schopni atomovky rozmístit podle přesných výpočtů tak, aby exploze směřovala požadovanými směry. Poté odpluli k nalezenému létajícímu talíři, do kterého se jim podařilo dostat, úspěšně opravili a nahodili poškozený motor spolu s ochranným silovým polem. Pak odpálili atomovky.
Museli počkat pár dnů, než se uklidnila voda a odpad znovu usadil. Pak vyrazili mimozemským plavidlem zpět ke dnu, kde na ně již čekala velká podmořská jeskyně plná vody.

Nastalo několik brutálních týdnů, během kterých první tulení osadníci postavili zvětšenou kopii mimozemského generátoru energie, sestavili první čerpadla a zdokonalili technologii silového pole tak, že dokázali pokrýt celý prostor jeskyně.
Následně probíhalo takový to domácí zútulnění, postavení domů, hospody a vytvoření umělého světla. Časem přibyly parky, lesy, mořské pláže a když se první mladé generaci tuleních vědců podařilo sestavit podle teoretických hypotéz z archivu létajícího talíře malý portál, otevřeli červí díru.
A jak otevřeli červí díru, upoutali pozornost Musků, kteří je kontaktovali a prověřili.

„Nepovídejte, máte jejich pohon?“ zeptal se během vyprávění Kokot.
„Máme, Pan Jednooký byl dost nekompromisní během prověřování našich morálních kvalit. Ale přesvědčili sme ho nakonec. Byl sem hrozně mladej, ještě sem cucal umělý mlíko, ale pana Jednookého si pomatuju.“
„Znáte Nejvyššího?“ podivil se Blázen.
„Známe, už je Nejvyšší nějakej čásek, oslava jeho zvolení byl fakt krutej mejdan, takovou destrukci sem dlouho nezažil. Neměl to jednoduchý a pomáhali mu nějaký blázni…???“ zarazil Mamut tok vyprávění, protože mu cosi doteklo.
„Ty vole, to seš ty? No to mě poser hlavu a vykuř péro, teď mi to došlo. Že ste to vy? Slavný Kapitán Blázen a jeho posádka. To je neuvěřitelný! Předseda dostane infarkt!“ překotně vyhrkl Mamut a začal se dávit kouřem.
Blázen se rozesmál, přidal se Pong a smál se i Kokot, jehož knírek slizce konal vlnky do rytmu smíchu, tak jako nikdy v tomhle díle.
Jeden z doprovázejících tuleňů vytáhl telefon a vytočil číslo.
„Blaženo, vyvoň holky a schovej klonovaný děvky, dneska večer zůstanou zalezlý, protože ti přivedu návštěvu, ze který se posereš.“
„Bordel u Blaženy, nejlepší místo kam se dá v tomhle městě jít a není to žádnej oslizlej pajzl,“ řekl Mamut a nebyl daleko od zhroucení radostí a šokem současně.

Vlastně vynechali oficiální schůzku s Předsedou, protože Mamut mu zavolal a rázně vysvětlil, kdo jim propadl dírou z vody a že budou u Blaženy. Proběhlo několik dalších telefonátů a bylo jasný, že dneska se pěkně sjede veškerá místní smetánka.

Mamut nekecal, tolik zlata, drahokamů a vzácných prvků na jednom místě nikdy ještě neviděli. Bláznovi přecházely oči od těch všech odlesků a záblesků, až ho začala bolet hlava.
„Jako blejská se tady hezky, ale my sme zvyklý na klidný šerý privátní kóje s proskleným výhledem na dav obyčejných socek. Chápeš ty vole?“ drze zahlásil Kapitán.
„Všechno bude,“ odpověděl Mamut a vedl je chodbou kolem nějakých svalnatých tuleňů v tričkách, vyzbrojených harpunami.
„Slušná zbraň, ty vole, tahle harpuna,“ znalecky pokýval hlavou Pong. Tuleň mlčel.
„Ochranka, nemluví, mlčí a koná. Pongu, ty vole, o tvým umění se tady vyprávějí úplný báje. Večer ti můžou frajeři předvýst pár triků z jejich speciálního bojovýho umění,“ řekl Mamut a zastavili u dřevěných vyřezávaných dveří.

„Slavný Kapitán Blázen a jeho posádka. Je mi ctí vás uvítat v tomto báječném místě,“ otevřely se obě křídla současně a uprostřed stála mohutná tulenice ve zlatém rouše se zlatou hvězdou na čele. „Jmenuji se Blažena a toto jest můj podnik,“ dodala k uvítání.
„Šéfééé…,“ dojetím vyhrkl Pong, když viděl všechny ty seřazené holky, z nichž původní čistá genetika svítila do okolí.
„Dnes je večírek na můj účet, není se čeho obávat Mistře Pongu,“ odpověděla Blažena a naznačila holkám, že se mají okamžitě začít starat o hosty. Současně je dovedla k nejlepším místům s nejlepším výhledem na taneční parket a bar.
Pong s Karlosem okamžitě vytáhli krystaly štěstí a začali na stole rýsovat lajny, které okamžitě zaujaly přítomné hosty z řad nejvyšší smetánky.
„Mistře Pongu, můžu se přidat?“ zeptal se jeden z tučných tuleňů, „jsem místní velkoobchodník a nejprodávanější matroš je od společnosti Pong & Co. Nic lepšího sem neměl.“
„Od koho kupuješ, že sem vás u nás ještě neviděl,“ zeptal se Pong znatelně potěšen zájmem o svoji osobu.
„Od jednoho chlapa v Hurzově kolonii, dodává zboží madam Kawasaki.“
„Don Giovanni, stará buzna, toho znám,“ zasmál se Pong, sehnul páteř nad lajnou a dlouze nasál. Pak naznačil, že si může dát kdo chce.
„To sem vařil sám podle speciálního receptu, tenhle sajrajt není na prodej,“ dodal a s uspokojením sledoval, kterak se tuleni perou o jeho perník.

1 2 3 4 5 6 7