Zajatci po sobě zírali a vypadali dost zoufale. Pong je měl konečně tam, kde je chtěl mít.
„Už ste snad pochopili, který věci fakt slyšet nechci, takže ještě jednou. Pomůžete nám odejít z bojiště a budete žít. Pak se můžete znovu pustit do vzájemnýho vraždění. Rozumíme si?“
Muži se opět po sobě podívali, ale než stačili cokoliv říci, vstoupila Urgha a promluvila.
„Pongu, je tady chlap, který o sobě tvrdí, že je podplukovník Kwan a důrazně se dožaduje vstupu.“
„Hm, ať Prd zůstane venku a ty s ním pojď dovnitř,“ odpověděl.
„Dobře, jsou s ním ještě dva muži,“ dodala.
„Ti budou tvoje starost, běž už, ať zbytečně na sebe nepoutáme pozornost,“ řekl Pong, když venku slyšel hlasy, které se hádaly.

Do stanu vstoupil šikmooký špinavý muž s houpajícími skalpy kolem krku. Staré dobré skalpy. V ruce držel dvoustranou sekeru a za pasem měl mačetu s velkým revolverem. Za ním následovali dva drbani v rozedraných hadrech, propadlých lící a vyjetých očí, které rychle zhasly, protože meč Urghy vykonal své. Prošel trupy jako nůž sádlem. Byla neskutečně rychlá. Kwan se otočil, pak zpět a okamžitě poznal zradu.
„Já jsem podplukovník Kwan a vypadá to, že jsem padl do pasti a budu muset zachránit zde přítomné zajaté generály, protože bych přišel o velitele. Ty si Číňan, žejo?“
Pong pochopil, že narazil na kolegu.
„Kurva, na Číňany narazím všude. Vypadá to, že jeden z nás bude muset zemřít,“ zasmál se Pong a cvrnkal prsty do zavěšených uší.
Kwan se taky zasmál, pohladil vlasy, které mu zakrývaly břicho, do jedné ruky vzal sekeru a do druhé mačetu.
„Výborně, na takovýho soupeře jako seš ty příliš často nenarazím.“
Pong vytáhl meče a začal tančit.

Dva bojovníci proti sobě provedli výpad, ostří jejich zbraní o sebe zajiskřilo a zazněly bojové vysokofrekvenční kung-fu výkřiky.
Pong se s ničím nepáral a útočil ze všech sil. Jeho výpady byly zdárně vykrývány a měl co dělat, aby odrážel těžkou sekeru.
Zhruba asi po deseti minutách nekompromisní bitky, během které z vybavení nadělali kůlničku na dříví, byli zajatci vmáčklí v jednom rohu a třásli sebou strachy, aby nedostali zásah. Měli co dělat, aby uhýbali zbraním, které jim občas prosvištěly kolem oči.
Bylo to tak hustý, že Kwanova sekera v polovině uťala Bláznovi zapáleného jointa v ústech, takže si musel zapálit znovu. Což ho dost nasralo, šáhnul Kokotovi do kabely a vytáhnul růžového robertka.
„Dárek od madam Kawasaki,“ řekl a zamířil dráždidlo směrem ke Kwanovi.
„Pongu, lehni!“ zařval a zmáčkl tlačítko spouštění. Robertek sebou zachvěl a v okamžiku, kdy Číňan padl k zemi z něj vyšlo skoro neviditelné vlnění, které narazilo do Kwana a zastavilo ho.
„Šéfe…? Co to kurva…?“ zvedal se Pong ze země a prohlížel svého soupeře, kterého jakoby něco zastavilo v místě, kde byl.
„Dočasná rušička času. Madam mi to dala pro případ, že by bylo potřeba nečekaně vytáhnout nějakou mimozemskou hračku, která by vyřešila problém, protože Pongu jednoduše řečeno, tahle bitka je problém. Uvědom si do píče, že sme uprostřed nepřátelskýho ležení a vy dva jste ještě na dlouho.“
„Šéfe, ale já sem myslel, že...“
„Pongu, nemysli, já myslel, že ho vyřídíš rychle, ale ne že tady budete okolo sebe deset minut šaškovat jak dva čůráci.“
„Šéfe…?“
„Za chvíli ho to uvolní a protože všechno slyšel, tak ho zabiješ, dřív než stihne zabít on tebe.“
„Šéfe, vy ste hustej, milerád,“ řekl Pong a začal se pomalu smát.

Zajatci kupodivu stále mlčeli, takže udělali malou přestávku, proběhlo pár lahváčů, kořalka, lajn a něco trávy bylo taky vyhuleno.
„Vidíte, jak to jde, když se chce,“ řekl Pong a nepřestával sledovat Kwana.
„Hele, na robertku něco bliká,“ řekl Urgha.
„Pongu, už se to vypne, tak ho ukonči, ať můžeme vypadnout,“ řekl Blázen.

Pong poslechl, obcházel stále ještě stojící postavu a uvědomil si, že Kwana Šéf zastavil v běhu. Takže se rozhodl využít fyzikálních zákonů, vytáhl jeden ze svých nožů a napřáhl přímo proti Kwanově hlavě. Časové zajetí ho začalo uvolňovat, ale nedokázal udělat nic proti tomu, aby si nenaběhl.
Kwanovi pomalu projížděl nůž okem přímo do lebky a v jeho mozku dobíhaly poslední myšlenky na téma, že takový výjeb se svým osudem je poněkud nezasloužený.
Pong se smál.

„Konečně jsme hotovi a je načase vypadnout,“ řekl Blázen a odhodil na podlahu vajgl.
„Takže pánové, protože jste byli hodní a drželi huby, tak vám za odměnu dovolím schovat mrtvoly vašich spolubojovníků. Kokote, vyndej z kabely dvě lopaty, aby mohli vykopat hlubokou díru,“ řekl Pong.
Kokot šáhnul do svého zavazadla a vytáhl dvě polní lopatky, které podal dvěma zajatcům. Ti se jich chopili, odsunuli stůl a začali kopat jámu.
Opět se vypilo několik lahváčů, zkonzumovalo něco drog, než byli vojáci hotovi, mrtvoly uklizeny, díra zakrytá kobercem a stůl vrácen na místo. Pong zavolal Prda a vysvětlil mu zbytek svého jednoduše geniálního plánu.
„Ty vole, budeme se tvářit, jakože jsme tady s těma borcema na inspekci. Já půjdu s generály vepředu, ty budeš s Urghou zezadu jistit, aby někoho z nich nenapadlo křičet o pomoc nebo vůbec na nás nějak upozorňovat. Chápeš?“
„Ano, Šéfe, ano!“ zasalutoval Prd, usmál se a sebral Bláznovi brko.
„Všechno jasný, budete huby držet dál a přitom se ještě snažte tvářit úplně normálně jako spokojení papaláši. Generálové jdou se mnou, zbytek se drží za námi.“

Za tmy vyšli ven do vojenského tábora, kde ještě nikdo nezaregistroval malých změn, které proběhly uvnitř stanu. Pong ještě pověsil na dveře ceduli, která oznamovala, že velitelé jsou na inspekční cestě a zamířili k vozovému parku.
Nikdo je nezastavil, ba právě naopak, jak procházeli tábořištěm, zastavovali míjející vojáci a mocně salutovali. Generálové odpovídali na pozdravy a krátce naznačovali salutování.
V jednu chvíli se dokonce stalo, že k Pongovi přiběhla skupinka vojínů a všichni žádali podpis do památníčku od slavného podplukovníka Kwana. Pong se smál nejen v duchu a sázel jeden podpis za druhým. Odpověděl na pár otázek, typu „kde jste se vycvičil?“ nebo „opravdu se nikoho nebojíte?“ a byl velmi spokojený.

Samozřejmě, kdyby všechno šlo podle plánu, nemusel by vzniknout tento zbytečný román, ale věci se začaly podělávat v okamžiku, kdy konečně úspěšně dorazili k vozovému parku. Přiběhl k nim nějaký voják a začal Ponga sáhodlouze prohlížet.
„Táborem se rozkřiklo, že přijel podplukovník Kwan a rozdává podpisy. Já znám Kwana, já jsem s Kwanem bojoval a Kwan nikdy nerozdává podpisy a nesbírá uši, ale skalpy. Generálové, je všechno v pořádku?“
Blázen se nadechl, ale Pong okamžitě začal mluvit.
„Máš pravdu, já jsem Pong,“ a neuvěřitelně rychle svým nožem zbavil dotěrného vojáka života, který se jen stihl podivit délce vlastních střev.
„Musíme ho někam uklidit, než přijdou další,“ zamručel Pong a šel naproti třem stínům, které se znenadání vynořili krátce poté, kdy dokončil svoji práci.
Kapitán Blázen s ostatními pozoroval probíhající debatu, pak spatřili záblesk meče a postavám odpadly stíny hlav.
„Šéfe, musíme rychle pryč, hrozí nám nebezpečí odhalení,“ přišel Pong a čistil svůj meč o cíp oblečení.
„Máme tady generálskou limuzínu, kterou můžeme odjet,“ opatrně promluvil mladý voják, který je původně objevil v táboře.
„Výborně,“ zasmál se Blázen a odpálil brko.
„Ty vole, Šéfe,“ zamručel Pong, „doveď nás k ní,“ řekl vojákovi.