Tentokrát už další podobné situace nenastaly a pokud mělo setkání s vojáky podezřívavý charakter, Pong problém nekompromisně vyřešil, aniž by kdokoliv stihl protestovat. Jeho nyní již dvojitý náhrdelník z uší mu klinkal na hrudi. Uniforma, kterou sebral nějaké mrtvole spolu s válečnickým krvavým líčením, budilo v míjejících vojácích hrůzu a úctu, takže si jich nikdo raději moc nevšímal.

Byli rádi, když vyšli z frontových zákopů. Poznali to jednoduše, zmizely čerstvé mrtvoly a vojenské kryty byly opravené.
„Myslím, že jsme z nejhoršího venku,“ řekl Pong a nenápadně se zařadili do proudu špinavých a raněných vojáků, kde někteří pomáhali druhým a pomalu nechávali válečná pole za zády. Mlčeli a šli s davem, dokud nedošli k osvětlenému zázemí, kde rozpoznávali stany lékařské pomoci, ubytovací stany a jiné válečné technologie. Dokud byli relativně ve tmě, nenápadně opustili proud vojáků a zamířili do křoví, kde schováni chvíli probírali následující kroky.
„Pongu, nemyslím, že je dobrej nápad všechny tady povraždit,“ řekl Blázen, když pozoroval nervozního Ponga, který mezi prstama jedné ruky propouštěl uši, jako když se modlí růženec.
„Šéfe, to je mi jasný, je tady příliš střelných zbraní, musíme být chytří a nenápadní. A já mám nápad.“
„Nenapínej,“ řekla Urgha.
„Budu se vydávat za člena tajných jednotek, který se vrací z tajnýho úkolu zajmout nepřátelské špehy. A těma špehama budete vy Šéfe a Kokot.“
„Proč já?“ zeptal se Kokot, který doposud převážně mlčel, protože byl v klidu a z principu neměl obavy.
„Protože vypadáš jako úchyl, ty vole,“ zasmál se Pong a čekal, co na to ostatní řeknou.
„Co já a Prd?“ zeptala se Urgha.
„Vy dva budete moji lidi,“ odpověděl Pong a opatrně svázal Bláznovi a Kokotovi ruce za zády.
„Šéfe, kdybych to moc utáhl, nebojte se říct.“
„Pongu v pohodě,“ vyndal Blázen ruku z provazů a zapálil joint.

Pong z příkopu nenápadně vytáhl několik odhozených zbraní, aby ještě více připomínal nepřátelského vojáka. Sjel zrakem své lidi a naznačil, že je připraven.
„Prde, půjdeš vzadu za Šéfem a Kokotem, já s Urghou budu vpředu. Hlavně se tvař hrozně drsně a přísně. Jasný, ty vole?“
„Pongu jasný,“ odpověděl Prd a Blázen odhodil vajgl do bláta.

Opatrně vylezli z křoví a zařadili po bok proudu z boje vracejících vojáků. Přišli k prvním hlídkám a Pong musel použít veškerých svých komunikačních schopností, aby prošli bezpečně dál. Většinou rozhovor probíhal stručně.
„Víte, kdo já jsem?“ začal Pong.
„Ne, ale odkud jste a kdo jste?“ byla obvyklá první otázka.
„Vidíte ty uši?“ pokračoval Pong.
„Ano.“
„To jsou uši nepřátel, které nás poslouchaly, já jsem ze speciální jednotky a měl jsem speciální úkol, který zde vedu. Jasný?“
Po této větě je vždy hlídky propustili a dovolili jít dál.

Prošli okolo lékařských stanů, ze kterých se ozýval nelidský řev a kvičení chirurgických pil amputující pahýly končetin, viděli na lehátkách raněné muže, natahující ruce pro doušek vody a viděli i hromady mrtvých těl a kusy údů. Do toho všeho chaos proudících mužů všemi směry. Najednou se vynořil z davu nějaký mladý a čistý voják.
„Konečně jsem vás našel, všichni už vás netrpělivě očekávají,“ přiběhl k Pongovi a nevěřícně zíral.
„Cože?“
„Podplukovníku Kwane, vypadáte ještě drsněji, než vás líčili. Musíte být nebezpečný soupeř. To sou uši našich nepřátel?“
Pong se neznatelně zarazil, ale stejně jako ostatním mu došlo, že jde nejspíš o drobný omyl, kterého by byla škoda nevyužít.
„Ano, jsem to já a mám nepřátelský špehy,“ odpověděl Pong a hrdě dmul hruď. „Podplukovníku, pojďte za mnou,“ řekl mladík v uniformě.

Prodírali se davem, až došli k velkému stanu s hlídkou u vchodu.
„Přivedl jsem podplukovníka Kwana, již je netrpělivě očekáván,“ proběhl krátký rozhovor, strážci zasalutovali a pustili je dovnitř.
„A ty vole vopíchanej, to mě poser,“ pousmál se Pong, když viděl, že jsou ve společnosti tří generálů a několika vysokých hodnostářů.
Trapné ticho vládlo jenom velmi krátce, protože jeden z generálů rozčileně začal křičet.
„Kde je hlídka, tohle není podplukovník Kwan. Strááážeee!!!“
Do velitelského stanu vtrhla hlídka od vchodu, ale než se stihla rozkoukat a zjistit o co jde, ztratili hlavu a mrtvá těla padla k zemi.
„Pánové, teď budete ticho. Chápu, že jste překvapeni, protože my sme taky nepočítali, že dojde k takovému zábavnému omylu. Takže, jestli chcete ještě chvíli žít, doporučil bych vám, abyste se nepokoušeli o jakýkoliv zbytečný výpad, protože se vám nemůže povést. Přesně to sem vohnoute říkal…,“ vypustila Pongova ruka vrhací kung-fu nůž, který se zabodl přesně do krku jednoho z podřízených a pistole s kovovým zvukem padla na stůl.
„Já sem říkal, aby nikdo nic nezkoušel,“ chechtal se Pong a obešel stůl. Vytáhl ze svého hábitu stahovací proužky a každému svázal ruce za zády. Pak přešel k Urghze a Prdovi.
„Hoďte na sebe uniformy těch dvou mrtvejch a postavte se ven. Nikdo nesmí dovnitř a pokud bude muset, jeden z vás ho doprovodí.“
Urgha s Prdem po sobě hodili pohledem a udělali, jak Pong rozkázal.
„Šéfe, no a vy si ubalte brko, já si taky potřebuju odpočinout a mezitím pokecáme tady s těma chlapíkama,“ řekl Bláznovi, který právě zapaloval čerstvě ubalený joint.

Blázen, Pong a Kokot seděli u stolu a každý věnovat pozornost svým zájmům. Blázen pozoroval mlčící generály s podřízenými, Kokot začal vyměňovat olej a neopomněl poznamenat, že špína bojiště mu zalezla do převodů. Pong narýsoval několik dlouhých lajn a vytáhl své kovové jídelní hůlky. Kapitán se pousmál.
Když si Číňan protáhl rypák první lajnou, podíval se takovým tím vyjetým pohledem válečníka a promluvil.
„Jste našimi zajatci.“
„Ste se posrali.“ odpověděl jeden z podřízených.
„To už nechci nikdy slyšet,“ zamručel Pong a vrazil odporujícímu pěkně hluboko do oka jednu z jídelních hůlek. Hlava s překvapeným výrazem padla na stůl a hůlka projela hlavou skrz na skrz.
„Nikdy se odsud nedostanete,“ řekl další.
„To taky nechci nikdy slyšet,“ zasmál se opět Pong, jakoby tuto odpověď čekal. Stejným způsobem použil druhou hůlku.
„Teď už mi zbývá pár vidliček. Ještě někdo má blbý kecy?“
Tři generálové a čtyři podřízení zakroutili hlavami a někteří se počali pěkně potit.
„Fajn, tak teď se snad dostaneme k meritu věci,“ řekl Pong a nasál druhou lajnu.

„Takže už asi všichni chápeme, že došlo k jistým chybám v komunikaci, ale to si tady vyřešte sami se svým poslíčkem, který nás nepoznal. My sme chtěli jenom v klidu projít a vrátit se zpět na hotel. Mě se tento způsob dovolené velmi libí a rád bych se zúčastnil masovějšího zabíjení, ale tady můj Šéf má rád klid a pohodu, takže ho musím dopravit do bezpečí. Chápete?“
Chvilku bylo ticho, než promluvil jeden z generálů.
„Chápeme, to ste měli říct rovnou, že ste na dovolený. My bysme vaše mrtvý těla poslali domů expresní poštou…,“ ale tady se zarazil, protože mu došlo, co říkal ten divnej chlap s meči a jídelními hůlkami před pár minutami. Ihned po této myšlence ucítil v levém oku prudkou bolest a pravým okem krátký okamžik viděl zkracující rukojeť vidličky.
„Co sem kurva říkal,“ řekl suše Pong a natáhl třetí lajnu.