Vesmírní dýleři 2 - 2. Dovolená

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Jeli čtyřkolkou zdevastovanou krajinou mezi zničenými domy, přesně dle instrukcí, které obdrželi v hotelu a jeli celkem dlouho, protože Pong byl ve svém živlu. Najednou okolo nich začaly vybuchovat granáty, takže zastavil a rozhlédl po okolí.
„Šéfe, asi sme sjeli z cesty, tady je to pěkně surový,“ posadil se do sedačky, natáhl dvě lajny a podíval po Bláznovi. Ten byl slušně opilý a zhulený, Urgha s Kokotem mlčeli. Najednou je zasáhla přímá rána a otřásla vozidlem.
„Všichni ven,“ zakřičel Pong a alkoholem zmožené postavy vypadly do bláta. Kulky svištěly, výbuchy vytvářely mohutné krátery a mezi tím vším umělý muž táhl tři těla k místu, kde tušil zákop. Kokot všechny zachránil na poslední chvíli, protože kanonáda, která následovala nadělala slušnou paseku.
Čekali až do večera, než se objevil zničehonic Prd.

„Jo, ty vole,“ opustil Pong omámené vzpomíny, „něco v tom smyslu si říkal. Vona je to vlastně moje vina, že sme skončili zrovna tady.“
„Přesně tak, mě vyslali z hotelu v okamžiku, kdy na mapě viděli, že jedete do válečný zóny. Ale chvíli mi trvalo než sem vás našel a teď sem zabloudil pro změnu já.“
„Fajn, takže jsme vyrovnáni a teď se odsud musíme dostat,“ zakončil rozhovor Kapitán Blázen, protože Kokot se hlásil o slovo.
„Můj vůdce, asi bychom měli hnout prdelemi, protože z nepřátelských zákopů právě vylézají nějaké postavy. Asi mají v plánu vzít nás ztečí.“
Pong vystrčil hlavu, potvrdil to samé a mozek válečníka mu jel na plné obrátky.
„Šéfe, plazením za mnou, pokusíme se jim vyhnout, tady budou jatka, kterých bych se sice rád zúčastnil, ale bez vás.“

Vyplazili se ze zákopů a přes hromady mrtvol plazením přesouvali z jednoho kráteru do druhého. Pong opatrně kontroloval situaci a pakliže byl někde před nimi nepřátelský voják nebo celá nepřátelská skupina, předvedl něco ze svého umění tichého zabijáka a meči zajistil klid.
Vojáci, většinou překvapení šikmookým ozbrojeným bojovníkem, nedokázali rychle zareagovat, takže je Pong zbavoval hlav dřív, než jim došlo, že pro ně boj právě skončil.

Leželi takhle v čertví kolikátém kráteru, když Pong vyjevil jednu svoji temnou myšlenku.
„Šéfe, myslím, že bloudíme, tohle bitevní pole je hrozně rozsáhlý. Na dohled jsou sice nějaký zákopy, ale vůbec netuším, jestli sou naše a nebo těch druhejch.“
„Ty vole, Pongu, dost blbá situace. Kokote, co říkají tvoje senzory?“
„Můj vůdce, moje senzory sou rušený, ale podle dostupných dat to bude spíš nepřítel.“
„Kokote, ty nemáš aktuální mapu?“
„Můj vůdce, mám, ale tady se všechno mění ze dne na den,“ odpověděl Kokot.
„To je teda pěkný,“ zamručel Blázen, zapálil brko a podíval po Urghze.
„Co si myslíš ty?“
„Kapitáne, já si nemyslím nic, kromě toho, že bysme měli vypadnout z těhlech jam smrti,“ odpověděla.
Blázen chvíli přemýšlel a pak rozhodl, že půjdou do zákopů.

Vylezli z díry a pomalým plazením přibližovali k lidské stavbě. Pong musel malými kung-fu kleštěmi přeštípat ostnatý drát a když přelezli hromadu mrtvol, spadli konečně do starého poničeného zákopu.
„Tady asi dlouho nikdo nebyl,“ řekl Pong, když se ujistil, že v jeho dosahu je bezpečno. Blázen zapálil brko a oddechoval.
„Není čas na malou pauzu? Brko, pivko a něco malýho k jídlu?“ zeptal se.
„Jo, čas na malou lajnu,“ zasmál se Pong a vytáhl náčiní. Kokot ze své kabely vytáhl pár lahváčů, malý stolek a ubrus.

„Co tady děláte?“ objevil se zničehonic špinavý voják a mířil poloautomatickou puškou.
„Pojď si dát pivo nebo tě zabiju,“ odpověděl stručně Pong.
„Já žádný pivo nechci, všichni ruce vzhůru,“ řekl voják přísně, pozvedl zbraň a zamířil na Blázna.
„Tak zemřeš,“ stroze řekl Pong, prudce vymrštil ruku a z rukávu vylétla ocelová šipka, která se vojákovi zabodla přesně mezi oči. Jeho oči zaměřily pohled na konec šipky, ze kterého vyskočila malá černá vlaječka s lebkou a skříženými hnáty.
„Ach ty tvoje roztomilý vtípky,“ usmála se Urgha a upila pivka.
„Já umím být vtipnej, ty má válečná děvko,“ odpověděl s úsměvem Pong a natáhl pořádnou lajnu.

Slunce pomalu zapadalo a válečná vřava utichala, dokud nenastalo ticho, které bylo přerušované sporadickými výstřely.
„Měli bychom jít dál, všichni budou unavení a ve tmě budeme vypadat všichni stejně špinavě, takže si nás snad nebude nikdo všímat,“ řekl Pong, který ucítil vhodnou příležitost nenápadně vyvést Kapitána z tohoto pekla.
„Rozumný nápad,“ prohlásil Prd a zapálil cigaretu.
„Dobře, dohulím, skočím se vysrat a můžeme vyrazit,“ řekl Blázen a pomačkával ve špinavé ruce joint.

Sraní ve válce není prdel, to většinou serete tam, kde zrovna jste a nebo rovnou do kalhot, když není zbytí. Bláznovi chvíli trvalo než našel místo, kde by mohl přidřepnout a stejně se musel smířit s Pongem za zády, který ho nechtěl spustit z očí. Poté, co vykonal svoji potřebu, vyměnili své role a nyní Kapitán dohlížel na Pongův průjem.
„Ty vole, to je rigól, že přesmrdí i smrad z mrtvol,“ konstatoval a raději otočil pohled na druhou stranu. Kouřil joint a čekal, až Pong vysere obsah střev.

„Už ste hotový?“ promluvil Prd po návratu Kapitána a Ponga.
„Dost, ještě nikdy sem nesral ve válce,“ zasmál se Blázen a zapálil brko, které právě dobalil.
„Dobře, musíme se pohnout, denní světlo zmizelo a dejte si na hlavu helmu, ať vypadáte nenápadně,“ řekl Prd a rozdal všem vojenské přilby, které mezitím posbíral v zákopech.
Blázen pohlédl do helmy, vytáhl vršek lidské lebky pokrytý vlasy, prohlédl ho a vyklepl zbytek mozku.
„Ty vole, to ses posral,“ zamručel a s odporem nasadil ochranný prostředek na hlavu. Kokot s knírkem a helmou vypadal směšně, z Urghy se stal bojovník a Prd vypadal úplně normálně. Jenom Pongovy instinkty zavelely, aby si obsahem helmice pomaloval obličej a až poté nasadil přilbu.

„Jak to tam vypadá?“ promluvil kdosi ze skupiny nepřátelských vojáků, která vyšla ze tmy a někam šla.
„Hrozný jatka, všichni jsou mrtví a všechno je zničený,“ odpověděl suše Prd, aniž by zastavil.
„Hm, vy ste hlídka?“ zeptal se znovu cizí voják.
„Jo,“ odpověděl zase Prd.
„A jaktože nehlídáte?“
Prd se podíval po Bláznovi, ten pokrčil rameny a pokračoval v rozhovoru.
„Máme hlad a nikdo nás nepřišel vystřídat, tak jsme mysleli...“
„Jak mysleli?“ zakřičel silný hlas a ze skupiny se vynořil muž s velitelskými frčky, „vaši hodnost, jméno a číslo roty, vojíne!“
Blázen se otočil k Pongovi a povídá, „ty vole, běž jim vysvětlit, kdo jsme, ať můžeme jít dál.“
„Šéfe, milerád,“ radostně odpověděl Číňan a odstrčil Prda.
„Já, jsem Pong a víc než šest vás tu není, žejo?“
„Ne, ale jakou to má souvislost, vojíne? Proč jste tak pomalovaný? Jaké je vaše jméno a odkud jste?“ rozčileně křičel důstojník.
„Člověče, já jsem Pong a souvislost je jednoduchá, zemřete,“ zasmál se Pong a jeho meče předvedly rychlý tanec smrti. Šest vojáků padlo s rozřezanými břichy k zemi do hromady vnitřností.
„Šéfe, tohle byla hračka, ale půjdu první, podobná situace se už nesmí opakovat,“ řekl Pong, sklonil hlavu nad mrtvolami a začal odřezávat uši, které navlékl na provaz, jenž zavěsil kolem krku.
„Ty vole, ty seš úchyl,“ kroutila hlavou Urgha.
„Nejsem, tohle je tradiční zvyk pozemských válečníků. U vás se trofeje nesbírají?“ oponoval Pong.
„Sbírají,“ pomalu odpovídala Urgha.
„No a co se sbírá? Z tebe to leze jak z chlupatý děvky, děvko moje,“ smál se Číňan a šňupal z meče perník.
„No, máš pravdu, i naše zvyky jsou krvavý. Bereme jazyky,“ pomalu lezlo z Urghy.
„Vidíš to, klidně si jich pár odřež, jestli chceš,“ chlípně odpověděl Pong.
„Tak už přestaňte vrkat jak dvě holubice míru,“ přerušil je Blázen.
„Šéfe, jasný,“ slízl Pong z meče zbytky krystalů s krví a jal se prozkoumávat cestu.

1 2 3 4 5 6 7