V tu samou chvíli o pár dveří dál šli chodbou Jack, Pong a dvě smradlavé gorily. Jack se zastavil a otočil tváří k smraďochům.
„Proč zastavuješ?“ zeptala se gorila.
„Protože je čas zemřít,“ řekl klidně Jack a ozvala se tupá rána, když druhá gorila padla k zemi. Pong držel v ruce dva nože, které prošly skrz uši do mozku obludy. První gorila se otočila a v tom samém okamžiku Pongovy nože zamířily přesně na její oči. Nestačila ani mrknout a složila se k zemi. Pong mlčel a v očích měl radost. Vytáhl nože z očí a začal odřezávat hlavu obludy. Jak práci dokončil, odřízl i druhou hlavu a svázal dredy k sobě.
„Čistá práce, jdeme za Šéfem, párty vrcholí,“ vzal Pong hlavy za vlasy a pokračovali směrem ku skladu.

Killerův klon se zrovna otočil ke dveřím, když ty se otevřely a vstoupil Jack s Pongem, který za vlasy držel dvě zkrvavené hlavy.
„Myslím, že to s tím umíráním nebude tak horký,“ utnul krátké ticho Blázen a pokračoval, „Pongu, tady ten klon si myslí, že dnes zemřeme. Jak to vidíš ty?“
„Šéfe, nevidím to tak horký,“ zasmál se Pong.
„Také si myslím a nevím jak ty, ale asi bych to ukončil rychle. Začínala bejt nuda a já mám chuť si zahulit. Chtěli s náma vyjebat, tak ať vědí, že jsme s nima vyjebali. Doraž ho podle chuti.“
Pong se podíval na klon, v očích mu zajiskřila rozkoš. Vyndal z boxu na nářadí šroubovák, přiblížil se ke své oběti a vrazil nástroj přímo mezi oči.
„Šéfe, ať nám to tady moc nezasviní, stačilo že z těhlech dvou kreténů bylo krve jak z dobytka.“
Kapitán pohlédl na skvrnu vytvářející se z čela vytékající krve.
„Jacku, najdi v kapsli vysílač signálu, narvi ho do držky tý umělotiny a nacpěte veškerý maso do odpalovacích komor torpéd. Vyhodíme ten odpad cestou pryč.“
Pak se dotkl komunikátoru a zavolal Karlose.
„Karlos, zaměř subatomární dělo na Killerovu loď a pošli ten krám ke dnu. Pak se ponoř a nastav kurz kam chceš, ale hlavně pryč odtud. Já si jdu promluvit ještě jednou s Urghou.“
Když procházel dveřmi, ucítil jemné zachvění, jak dělo vypustilo směrem k torpédoborci proud vysokorychlostních částic.

Blázen se zastavil ve své kajutě, posadil se a smotal brko. Chvíli přemýšlel, protože mu došlo, že situace není úplně nejrůžovější. Do Tasmánie nyní už nesmí, protože povýšil na personu non grata, na palubě má hungskou pašeračku, na jejíž hlavu bude velmi brzo vypsaná lukrativní odměna a navíc má pět tun methamfetaminu, za který zaplatil pouze zálohu.
„Jacku, už si našel vysílač?“ zeptal se.
„Ano, kapitáne. Jsme připraveni nakrmit ryby,“ odpověděl Jackův hlas. „Dobře, přijď do velínu, musíme se poradit kam zamíříme. Máme nějaký menší problémy.“
Kapitán si potáhl z konopný cigarety a vyrazil navštívit Urghu.

Došel k její kajutě, gentlemansky zaklepal a vstoupil. Urgha nikde nebyla.
„No to se posrala,“ problesklo mu hlavou, „kde ta mrcha může bejt?“
Cítil, jak se mu do krve vyplavuje adrenalin a když už se chystal vystříknout, uslyšel v chodbě cvaknutí dveří od záchodu pro posádku a vyšla Urga.
„Kapitáne Blázne, velmi ráda bych si postěžovala, že váš palubní záchod je hrozně malý a smrdí.“
„Tak to si budeš muset milá děvenko zvyknout, protože nic lepšího nemáme, kromě mého samozřejmě a dokud se nerozhodneš nás opustit, budeš používat stejný vybavení jako posádka. Jsi první samice, která vstoupila na palubu a nikdo nepočítal s tím, že by měly být zhotoveny oddělené záchody. Tohle je vojenská atomová ponorka, 150 metrů dlouhá, žádný plovoucí veřejný záchodky. O tom však mluvit nechci. Máme jistej menší problém.“
„Kapitáne, jakej problém?“ tázala se překvapeně Urgha.
„Urgho, už vědí, že jsi na Zemi a že jsme tě našli. Žel jsme nebyli jediní, kteří zachytili signál sondy.“
Urgha se dlouze podívala na Blázna, „tak to jsem asi v prdeli, že?“
„No, v prdeli nejsi zdaleka jenom ty, ale my všichni. Myslím, že za pár dnů po nás půjdou všichni lovci odměn ze široka i daleka. Jsem lehce nasraný, protože doposud se náš život nesl v poklidném duchu, občas okořeněný nebezpečím, ale nic pro co by stálo zemřít. To se nyní změnilo.“
„Co chceš dělat? Mám okamžitě odejít?“ zeptala se Urgha.
„Myslím, že to by ničemu nepomohlo. I kdybys přežila na otevřeným moři, zemřela bys při výslechu, až by tě chytli a nás chtějí zase vidět mrtvý tasmánští vůdci. Měla bys chvíli zůstat s náma, než vymyslíme, jak tě odsud bezpečně dostat. V tuto chvíli to půjde dost těžko, protože na tasmánskej kosmodrom se těžko dostaneme, čínský a australský jsou v tuto chvíli nepřístupný z jediného prostého důvodu a tím jsou biometrický doklady. Všichni cestující, směřující pryč ze Země, musí mít doklady. A doklady dostaneš jen v případě, že jsi trvalým občanem Číny nebo Austrálie a to není nikdo z nás na palubě, protože mít trvalý občanství znamená narodit se na území těchto států a být v jejich databázi DNA. No možná by šel použít jihoamerickej, ale v tuhle chvíli fakt bude lepší se někde na schovat a promyslet další postup.“
Blázen se díval na Urghu, která mlčela a kouřil.
„Vrať se do kajuty, až vymyslíme, kde se zašijeme, přijdu pro tebe.“
Vyhodil filtr do záchodu a zamířil na můstek.

Karlos zrovna koukal do map zobrazených na monitorech, když Blázen vstoupil.
„Tak co jsi vymyslela naše palubní kalkulačko? Kam se zamíříme zašít?“
„Kapitáne, nevím jistě, ale zamířil bych na daleký sever Evropy. Je tam relativní klid a na Špicberkách bysme mohli zkusit prodat nějakej meth tamním horníkům, kteří v desetikilometrových hloubkách těží vzácný kovy pro čínský fabriky,“ odpověděl Karlos.
Blázen se zamyslel a pronesl moudro okamžiku.
„Před Číňany nikam neutečem, ti mají svý kontakty všude a pevně věřím, že Tasmánci je už informovali o tom co se stalo. Horší to bude se Severokorejci, ti budou chtít peníze za zboží, který máme furt na ve skladu. Navíc touhle dobou jsem jim měl poslat zbytek Kreditů za zboží. Nepříjemná situace. Fakt nemůžeme někam jinam, kde je aspoň tepleji? Na Havaj?“
„Kapitáne, na Havaji nás hned najdou, jestli tě napadá něco jinýho, řekni mi to,“ nesouhlasně zakroutil hlavou Karlos.
Blázen přemýšlel, ale žádná myšlenka se v jeho zhulený hlavě neurodila, tak usoudil, že skutečně je Severní moře nejlepší řešení pro tuto chvíli a přikázal Karlosovi, aby zamířil směr Špicberky.

Kapitán a Karlos byli již šestnáct hodin na můstku. Karlos se věnoval krouhání svých hrudek hydrochloridu a usrkávání z láhve absinthu, Blázen podřimoval a v mezipauzách kontroloval pozici. Úžinu mezi Aljašskou federací a Čínskou Sibiří měli za úspěšně sebou a před nimi byla plavba Severním mořem. Elektrické motory vrněly a sonar prozatím mlčel. Blázen zavřel oči.

Ze snu ho probudilo řvaní palubní sirény.
„Co se kurva děje? Doprdele,“ vyskočil z křesla až se praštil do hlavy. Na můstku už byl Frank a cosi Karlosovi ukazoval na sonaru.
„Kakapitáne, pprůser,“ koktal Frank.
„To slyším, můžete ten řev vypnout a vysvětlit mi, co se zase kurva děje?“ křičel Blázen. Palubní siréna zmlkla a Frank začal zase koktat. „Kakapitáne, zazachytilo nanás pprůzkumný leletadlo.“
„Jak zachytilo? Co tady dělá?“ zeptal se Blázen.
„Kapitáne. Myslím, že jsme vpluli do cvičení čínský flotily a náhodou nás našli,“ pokračoval Karlos místo Franka.
„Myslíš, že ví, kdo jsme?“ ptal se kapitán.
„Nevím, pokoušeli se nás kontaktovat, abychom předali identifikační údaje. Zatím jsem neodpovídal.“