Vesmírní dýleři - 10. V problémech

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Otevřel oči a uvědomil si, že leží na podlaze baru v džungli.
„Kde to sem kurva byl co sem to…?,“ mručel a pomalu se zvedal.
„Vítej zpět, kamaráde,“ poplácal ho po zádech Kokot. „Zamluvil jsem pokoj, máme kde přespat. Zítra dorazíme do cíle naší cesty.“
„To byl divnej zážitek. Mluvil sem jaguárem, kterej se změnil v moji mrtvou babičku a ta blábolila cosi o Temným kolegiu a Čůrákovi, Vohnoutovi, Análníkovi, Šoustalovi, Pičínovi, Matkopíchači, Kokotovi, Kokote haha, a nějakým Sráčovi.“
„Pong, o Temném kolegiu víme od Musků. Musím říci, že si měl dobrý výlet. Ale jak můžeš znát jejich jména? To mi nejde na rozum.“
„Jo a Plecháči, taky sem viděl blonďatou modrookou holčičku,“ dodal Pong.
„Už zase?“ podivil se Kokot.

„Dobrý večer,“ ozval se hlásek.
Pong se podvědomě otočil a spatřil u soukromého vchodu do podniku malou blonďatou modrookou holčičku.
„Ty vole, to je vona,“ vykřikl a ukázal jejím směrem.
„To je moje dcera,“ ozval se Ajáim.
„Vaše dcera?“ podivil se Pong.
„Už sem to vysvětlil umělému příteli, ale toho, jehož nazýváte Kapitán Blázen, jsme viděli. Mluvil s mojí malou dcerunkou a vysvětlil ji, že určitě přijedou takoví dva divní pánové, popsal přesně vás dva a požádal ji, aby vás na letišti odchytla a rovnou dovedla sem.“
„Cože…?“ odfoukl si Pong.
„Vy jste ji akorát nevěřil, tak přijela autobusem dřív a chtěla na vás počkat na zastávce a dojít sem po normální cestě. Jenže Kokotův plán projít jeskyněmi to trošku narušil, ale důležitý je, že jste konečně tady.“
„Plecháči, takže i divadlo s hledáním signálu hodinek byla kravina?“
„Pongu nebyla, ale s touhle mladou slečnou jsem fakt nepočítal, promiň.“
„V pohodě, v jeskyních to byla celkem zábava a babičku sem rád viděl.“

Dali ještě několik drinků, pokecali a dozvěděli se, že jsou v osadě, která se jako turistické místo jenom maskuje a místní obyvatelé se v klidu v džungli věnují hledání diamantů, po kterých je neustále poptávka a místní naleziště jsou celkem vydatná. Díky mezinárodní turistické síti mohou levně cestovat po světě a rádi jezdí prodávat diamanty na Havaj. Pong s Kokotem se dozvěděli, že v podstatě veškeré diamanty prodávané v souostroví Nové Havaje jsou z místních černých dolů.
„Ty vole, proto to oblečení a fotky,“ ocenil Pong kriminální choutky domorodců a měl co dělat, aby se ovládl a neprozradil, co jsou ve skutečnosti zač.
„Musím si jít lehnout, zejtra si chci dát panáka se Šéfem,“ zamručel a blonďatá holčička ho odvedla do pokoje pro hosty.
„Ty bys pořád spal,“ rýpl Kokot do Ponga na odchodu.
„To ten jedovatej dryák, kterej sem musel vypít. Víš, že psychedelika příliš často neužívám, jsem jenom obyčejný turista, který hledá ztracenýho přítele.“

Kokot ještě chvíli mluvil s Ajáiem, aby se pak vypařil na chvíli do džungle zjistit přesnou pozici hodinek.

Pong se rozhlédnul po strohém pokoji s dřevěnou podlahou, dřevěným stolem, dřevěnou skříní a dvěma dřevěnými židlemi. Na dřevěné zdi viselo potvrzení Novokolumbijského klubu turistů o poskytovaném bezpečném ubytování.
Ulehl do měkké postele, pod polštář schoval nůž a ruku nechal položenou na rukojeti meče. Přemýšlel nad uplynulými hodinami a blonďatou holčičkou, volnou rukou uvolnil přetlak v rozkroku a usnul.

„Pongu, vstávej, už je poledne,“ rozlehl se dřevěnou místností hlas, Kokotovy ruce otevřely dřevěné okenice a vpustily do sednice denní světlo. Číňan otevřel oči a vypadal odpočatě.
„Vypadáš čerstvě, běž se najíst, pak vyrazíme. Mám přesné souřadnice hodinek.“
„Fér Plecháči, dám čáru, půjdu se vysrat a nic už tady žrát nebudu, včerejší vývar mi stačil,“ odsekl Pong, udělal pár lajn perníku, jednu po druhé vyšňupal, zahuhal něco v tom smyslu, že se mu pěkně uvolnila střeva a vyběhl ven směrem k etnotoaletám.

Kokot čekal u barového pultu, vyrovnal dluhy a krátil čas žvaněním s Ajáimem o Havaji.
„Takhle šíleně sem nesral ani u svý babičky, když sem byl malej,“ přiběhl spokojeně vysraný Pong.
„Plecháči, můžeme vyrazit.“
„Ajáime, díky za přespání a perfektní dobrodružství, který jsme mohli cestou k vám zažít,“ rozloučil se Kokot a vyšel ven za Pongem, který se kochal džunglí, zpívající ptačí píseň.
„Plecháči, těším se na hromady mrtvých nepřátel a vítězný výkřik při záchraně Šéfa.“
„Tys byl vždycky romantik,“ řekl mu Kokot a vyrazil po cestě dle rozcestníku směrem k muzeu narkohistorie.

Cesta byla příjemná, vydlážděná kočičími hlavami a rychle ubývala pod podrážkami.
„Pongu, až dorazíme na místo, zůstaneme schovaní mezi stromy a budeme chvíli pozorovat okolí,“ řekl Kokot.
„A pak tam vtrhnu, pozabíjím všechny zmrdy, slavně zachráníme Šéfa a Urghu, zapaříme a povalíme domů,“ zajásal Pong.
„Já bych rád viděl pokud možno co nejméně krve,“ dodal Kokot a v duchu se tetelil pocitem své geniality, protože měl Ponga přesně na tom místě ve svém plánu, na jakém ho chtěl mít. To jest odpočatého a nadrženého k boji.

„Támhle to je,“ ukázal Kokot skrz větve stromů na okraji mýtiny. Pong spatřil podobný domek jako ve svém snu, který byl obklopený několika stavbami.
„Budeme teda chvíli pozorovat, Plecháči?“ opáčil Pong.
„Ano, lehneme si a budeme pozorovat ruch v okolí. Ty zatím vymyslíš plán, jak tam vnikneš a zachráníš Šéfa.“
„Plecháči, já už plán mám, ale jestli chceš chvíli pozorovat, můžeme se dívat,“ odpověděl Pong, ulehl do trávy a připravil si nádobíčko.

Uběhly asi dvě hodinky a Pong se začal ošívat.
„Plecháči, už sem viděl dost, teď jdu pro Šéfa.“
„Pongu, běž,“ odpověděl Kokot, který už nejméně hodinu čekal, kdy to Pong řekne.

Pong se zvedl, pročísl vous a zmizel mezi stromy. Kokot za chvíli svým umělým zrakem zachytil drobné vlnění trávy, které nepůsobil vítr a další osud Pongův mu zůstal prozatím utajen. Vytáhl malý přístroj, zapnul obrazovku a zkusil naladit signál z kamery v hodinkách. Displej chvíli zrnil, ale pak se objevila Kapitánova hlava z pohledu na bradu, která zrovna kouřila jointa. Zapnul zvuk.
„Seňor Morales, takhle se obchod nedělá. Mě je jedno, že děláte obchod s planetárním okolím, vždycky sme dělali férovej byznys a nechápu, že si chcete takhle zkurvit reputaci. Já vím, co je Urgha za případ, ale prostě takhle se to nedělá.“
„Kapitáne Blázne, nerozčilujte se. Ale víte, že byste mě ji neprodal za žádnou cenu.“
„Teď už rozhodně jednat nebudem,“ odpověděl Blázen.
„Za chvíli přijedou vlastníci postrádaného iluminia, zaplatí za Urghu a už nebudete můj problém.“
„Že si takhle chceš posrat život bratře Moralesi, mě si jenom využil pro svý zištný plány,“ celkem klidně říkal Blázen.
„Jsi jen malá pozemská štěnice, já dělám obchod s padesáti okolníma obydlenýma planetama. Tebe nikdo nebude postrádat,“ zasmál se seňor Morales tučným hlasem.
„Posral sis život, kreténe. Za pár minut budeš mrtvej ty i všichni zmrdi, kteří sou tady s tebou. Můj ochránce si pro tebe již brzo přijde,“ zasmál se zhuleně Blázen.
„Čeho se mám bát, je tady se mnou pár dobrejch mužů, navíc sme v muzeu, možná právě teď je zde výprava nevinných civilistů a ty mě chceš strašit nějakým šaškem? Ses posral, ne?“ zasmál se pro změnu Morales.
„Vyser si,“ zareagoval Blázen, zmlkl a podrbal se na uchu rukou s hodinkami. Věděl, že Kokot poslouchá a Pong je někde poblíž.

Dva bouchači, kteří stáli u vchodu pro zaměstnance zpozorněli, když spatřili jak se k nim přibližuje postava.
„Kde být záchod?“ zeptal se čínský turista.
„To jste se milej pane spletl. Musíte hlavním vchodem, pak doprava. Zde je vstup pro zaměstnance,“ odpověděl jeden z mužů.
„Mě se chtít moc chcát,“ znovu promluvil turista a každému už musí být jasné, že je se jedná o Ponga.
„Mít smůlu, tady nemočit,“ odpověděl druhý z mužů a zasmál se.
„V tom případě se nedá nic dělat, musíte zemřít, protože mě se fakt chce kurevsky chcát,“ řekl suše Pong, zvedl hlavu a podíval se chlapcům do očí.
„Ty seš kurva kdo zač?“ zeptal se první.
„Šéfův osobní strážce, určitě vám o mě vyprávěl, ale moc bych se nevykecával, právě teď musíte zemřít.“
„Ses posr…,“ zkusil ještě něco vydat druhý muž, ale neměl čas, protože Pongův bleskurychlý pohyb rukou vyzbrojenou dýkou přeťal hrdlo a krční tepnu, ze které vystříkl několikametrový proud krve.
První strážce dveří se pokusil o výpad, který Pong snadno vykryl a zarazil mu dýku skrz oko hluboko do mozku.
Pong vytáhl bílý kapesníček a otřel čepel dýky od krve. Vychcal se na mrtvoly, otevřel dveře a vstoupil do chodby. Pomalu prošel k dalším dveřím, které lehce pootevřel a okem zjistil situaci. Jeho vycvičený mozek zabijáka byl naučen hledat odrazy postav v různých předmětech v zorném poli, takže i malou škvírou byl schopen odhadnout počet a rozmístění protivníků v místnosti.
„Jestli i ten zbytek bude tak skvělej jako ti první dva frajeři, tak to bude kurevsky nudná záchranná akce,“ pomyslel si a když si byl jistý, že víc než sedm jich v místnosti není, otevřel dveře a mečem rozpáral stojícího muže vedle dveří. Rozhlédl se po ostatních, vyskočil do vzduchu a v letu vyházel několik šipek, které složily tři chlapy. Dopadl za gauč přesně v okamžiku, kdy zbývající tři chlápci začali střílet ze svých poloautomatických zbraní.

Chvíli přemýšlel a vyčkával na okamžik, kdy budou muset přebít zásobníky. Jakmile se na dvě a půl sekundy udělalo ticho, vyrazil do protiútoku, přeskočil stůl a židle a mečem v pravé ruce uťal hlavu nejbližšímu chlápkovi, který už pozvedal nabitou zbraň. Získal tím jednu sekundu navíc, moment překvapení, který využil k bezpečnému dopadu na obě nohy u dalšího muže, kterému dvěma rychlými švihy meči odsekl ruce v ramenních kloubech a nohy pod kolenem, takže chlápek v šoku padl na zem a lapal po dechu.
Poslední pozůstalý se potil a škubal pojistkou zbraně, jenže se zasekla, tak ji odhodil a vytáhl roztřesenou rukou nůž. Pong se vražedně zasmál.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10