Vesmírní dýleři - 10. V problémech

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

„Plecháči, to pivo je příšerně silný, musím si jít lehnout, motá se mi hlava,“ opilecky promluvil Pong po návratu mezi společnost.
„Můj příteli, chápu, že nejsi zvyklý pít, pojďmež, pánové nás dozajista omluví,“ řekl milosrdně Kokot, sebral do jedné ruky kufr, druhou podepíral Ponga a odváděl ho do pokoje.

„Kokote, zase sem ji viděl,“ řekl Pong, když zmizeli z doslechu.
„Koho si zase viděl?“
„Tu malou modrookou blonďatou holčičku z letiště.“
„Silný pivo, Pongu,“ zasmál se Kokot.
„Nemyslím,“ zamručel Číňan.
„Nevadí, nemysli. Já zatím zkusím zaměřit signál, je velmi silný. Jsme blízko, velmi blízko.“
Vstoupili do prostého pokoje s okny bez skel a dvěma hamakami pro spaní.

Pong se probudil do krásného rána. Kokot už měl sbaleno a čekal jen na něj.
„Sem asi vytuhnul.“
„Vytuhl, Pongu. Pravdu máš. Já mám zaměřeno, koupíme jídlo a vodu na cestu, zaplatíme za nocleh a vyrazíme do džungle. Čeká nás sto kilometrů pěší chůze.“
Pong se zcivilizoval, dal si ranní lajnu perníku, pročísl vous a zkontroloval zbraně.
„Sto kilometrů? Jsem natěšen zabíjet a prolévat krev nepřátel, tak ať to stojí na konci cesty za všechnu námahu,“ spokojeně prohlásil.

U výčepu nikdo nebyl, pouze žena, kterou z večera znali jako Juanovu manželku.
„Chceme zaplatit a rozloučit se, půjdeme o dům dál,“ řekl lascivně Kokot.
„Dobrá. Doufám, že se vám u nás líbilo,“ řekla žena.
„Líbilo. Kdepak je Juan?“
„Musel odejít za prací, to víte, tady není Havaj,“ usmála se žena a ukázala Kokotovi účet. Zaplatil převodem a ani se nedivil, že i zde mají platební terminál.
„Kam máte vůbec namířeno?“ zeptala se ještě žena.
„Do džungle, za dobrodružstvím podle průvodce,“ odpověděl Kokot a zabouchli za sebou dveře.
Stáli na hliněné nezpevněné cestě a Kokot ukázal na jednu ze stezek, které se nořily do pralesa.
„Plecháči, seš si jistej?“
„Na sto procent.“
Pong s Kokotem se na své záchranné cestě ponořili do hlubin amazonské džungle.

„Ty, Plecháči, seš si fakt jistej, že jdeme dobře?“ zeptal se Pong, když stáli před vysokou skalní stěnou a kdesi nad jejich hlavami viděli vstup do jeskyně.
„Pongu, podívej se na ty značky pořádně. Myslím, že šipka vytesaná ve skále ukazující k jeskyni je celkem výmluvná,“ odpověděl Kokot.
„To je, já sem jen myslel, jestli mapy neříkají něco jiného. Mám věřit, že Šéfa táhli těmahle stokama?“ dumal Pong.
„Mohli ho vzít autem po silnici.“
„Jak po silnici?“
„Pongu, normálně po silnici, autem. Jak myslíš, že se dostávají turisté do muzea kokainu?“
„Fajn a proč my dem tedy džunglí jak dva pitomci?“
„Protože se tam musíme dostat nenápadně, ne? Strategie ti nic neříká?“
„Achjo, Plecháči. Vylezeme do jeskyně a projdeme na druhou stranu,“ řekl Pong a začal šplhat ke vstupu do jeskyně.

„Pěkně zkurvená tma,“ zamručel Pong, když se podíval do hlubin jeskyně.
„Vzal jsem čelovky, posvítíme si na cestu,“ odvětil Kokot a vyndal z batohu dvě čelovky.
Nasadili si je a Pong vytasil svůj meč.
„Kdoví, co tady čeká, aby nás překvapilo a zabilo,“ dodal.

Postupovali jeskyní a prostor osvětlovaly kužely světla lamp.
„Plecháči, my jdeme po nějaký turistický stezce, žejo?“ zeptal se Pong, když si všiml asi desátého vytesaného symbolu s několika čísly ve zdi jeskyně. Ona vlastně i ta chodba vypadala, když už ne uměle, tak značně upravená pro snadnější průchod.
„Cos čekal? Středověk? Jsme v úkrytech uprchlíků z první vlny. Tady přečkali výbuchy atomových bomb a když přešla atomová zima odešli na sever. Aspoň tedy píšou v průvodci.“
„Co tam ještě píšou?“
„Pongu, co by psali, nic důležitýho, už jen, že po odchodu uprchlíků jeskyně obsadili mutanti nejen lidští, když byli v období revitalizace po válce zabíjeni a vytlačováni. Místní džungle je mutanty nasáklá a návštěvy se doporučují jen zkušeným turistům se schopnostmi zabíjet.“
„Ty my máme,“ řekl Pong a viditelně ho začal výlet konečně bavit.
„Já sem ti chtěl udělat radost, když už jsme neměli čas okusit nějaké rozkoše v místních podnicích, aby sis užil trošku toho napětí. V bulletinu píší, že máme očekávat lidské zrůdy, přerostlé pavouky a další mutanty postjaderného pekla.“
„To zní velmi lákavě,“ nadchl se Pong a vyrazil pár metrů před Kokotem s nastraženýma ušima lovce.

„Co píšou na tý desce, Plecháči?“
„Novokolumbijský klub turistů zde varuje návštěvníky, že se ocitli v zóně mutantů. K východu zbývá jeden a půl kilometru po šipkách. A přejí nám šťastnou cestu.“
„Fajn, slyším nějaký přibližující se zvuk. Plecháči vem si zbraň, cítím krev,“ řekl stručně Pong ve chvíli, kdy se v kuželu světla jeho čelovky objevil první lidský mutant.

Odporné lidské zvíře zakvičelo jak porážené podsvinče, když Pongův meč přeťal jeho hrdlo.
„Tak pojďte zmrdi, čekám na vás,“ máchal meči nad hlavou a čistil chodbu od jednoho mutanta za druhým.
Ostří Pongových mečů pronikalo těly zdegenerovaných těl plných puchýřů, divných výrůstků, pokrytých otevřenými ranami, ze kterých vytékaly proudy hnisu. Obojího pohlaví, malých podivných tvorů, kterým by se stěží dalo říkat děti, nevyjímaje.
„Plecháči, to je rozkoš, sem tvým dlužníkem,“ křikl v krátké pauze Pong směrem k Kokotovi.
„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl Kokot, který pár metrů za Pongem opatrně překračoval oddělené údy a dorážel SS dýkou tvory, kteří ještě v sobě měli zbytky života.

Pong stále sekal řvoucí přibývající davy mutantů a neohlížel se napravo ani nalevo. Celý ušpiněný černou smrdutou hnijící krví se prosekával metr za metrem vpřed jako vražedný stroj. Ruce sápající se po čerstvém mase obětí padaly k zemi jak listí na podzim. Číňan byl na vrcholu blaha a ještě netušil, že ho čeká další level.

Najednou nezbyl nikdo, koho by mohl zabíjet.
„Zmrdi došli, Plecháči,“ řekl Pong a ve svěšených rukou držel meče, ze kterých odkapávala černá zkažená krev.
„Asi si je všechny vyhubil, ale myslím, že ještě není konec.“
„Proč myslíš, že není ještě konec?“ zeptal se Pong.
„Podívej se ke stěně na ta ležící těla.“ ukázal rukou Kokot.
„Plecháči, co je s těma tělama zmrdů?“
„Podívej se, jak jsou vysušený, zbavený vnitřností, jsou to jenom schránky, obaly.“
„Co tím chceš naznačit?“
„Pongu, myslím, že se na nás řítí něco kurevsky velkého,“ vykřikl Kokot a zamířil ruku do tmy tunelu.

Pong se otočil, napřáhl meče, které se zarazily do klepeta obrovského pavouka.
„Co to kurva…?“ zamručel Pong a přešel do protiútoku. Klepeta, nohy, čelisti, bodce, všechno odpadávalo od útočícího hmyzu s elegancí vražedné kung-fu symfonie. Pong tančil mezi zmutovaným hmyzem, jako kdyby hrál hlavní roli v Labutím jezeře.
Černou krev mutovaných lidí překryla zelenohnědá sračka chrlená rozpáranými skelety hmyzích oblud.
„Plecháči, sem fakt překvapenej,“ vykřikl Pong z řavy boje.
„Já taky,“ odpověděl Kokot a představoval si klidný večer s Mozečkem u televize.

Pavouky nahradili mravenci a po mravencích přišli na řadu přerostlý jedovatý stonožky a přerostlí švábi.
Pong se prosekal poctivě až na konec levelu do malé místnosti s cedulí.
„Plecháči, já si trošku připadám jako v jedný ze svých her. Už bysme se mohli pomalu blížit do cíle, ne?“
„Píšou tady, že před námi je poslední nepřítel a za ním sluneční světlo. A máme udělat důkazní čárku, že jsme tady byli.“
„Kolikátou?“ zeptal se Pong.
„Pátou.“
„To de, vyrazíme ne?“
„Jo.“

Otevřeli staré vrzající železné dveře a vstoupili do chodby, která vypadala, že lidská ruka se jí nedotkla hezkých pár let. Vypadalo to, jakoby ji někdo vykousal do masy horniny.
„Zvláštní, Plecháči. Řekl bych, že támhle vzadu vidím světlo východu,“ naznačil Pong rukou.
„Mohlo by být,“ prohlásil Kokot, ale něco se mu nezdálo.

Pomalu se přibližovali k světlému bodu a brzo jim došlo, že se nejedná o světlo východu, ale o jakýsi bílý výrůstek na něčem, co by se dalo nazvat nosem velmi přerostlého krtka.
Nos začichal a dvě slepé oči se podívaly směrem k dvojici.
„To je kurva...“ zamručel Pong.
„Kurva krtek,“ dodal Kokot a opatrně se vzdálil pár kroků zpět.

Pong napřáhl meče a zaútočil. Obrovská krtčí tlapa jej udeřila přímo do hrudníku a odhodila na stěnu. Pongovy meče vypadly z rukou bojovníka, který lapal po dechu.
„Pongu, ty se mi snad zdáš, to vzdáš?!“ zakřičel Kokot.
„Ale hovno, Plecháči. Zmrd mě překvapil,“ odpověděl Pong, postavil se a vytáhl kung-fu dýku.

Rozeběhl se a těsně před letícím pařátem s drápy rychle ulehl, po zemi se dokutálel až pod břicho obřího krtka a dýkou začal párat kůži od krku až k řitnímu otvoru. Tvor vydal strašlivý řev umírajícího a zmateně prackami odhazoval vypadlý obsah útrob kamsi za sebe.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10