1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Pong se díval po krabičkách, kterým vůbec nerozuměl a rozhodl se jít do ložnice leštit zbraně. K zabíjení dřív nebo později dojde a chce mít všechen kov čistý. Kokot jen bokem zaregistroval, že Pong zmizel do pokoje, protože se věnoval zapojovaní přístrojů. Nechtěl ztrácet ani vteřinu vzácného času.

Sestavení mu zabralo nějaký ten čas a když měl hotovo, viditelně si odfoukl. Zašimralo ho lehce v žaludku a Kokotovi doteklo, že si zapomněl vyměnit olej. Od té doby, kdy to válí s touto partou pošuků měl čerstvého oleje dostatek a nejradši by se nakopal do prdele, protože blahobyt otupil jeho pozornost k vlastnímu umělému tělu. Přeci jen nebyl nejmladší a občas si v duchu říkal sám pro sebe, aby ho nikdo neslyšel, jestli by nebylo lepší odejít na důchod, otevřít si někde na nějaké zastrčené planetě malý obchůdek s kvalitním olejem a malým barem pro návštěvníky. Mozeček s Mazlíčkem by byli báječnou atrakcí, jenž by určitě přitáhla zvědavce.

Opustil úvahy o své budoucnosti ve chvíli, kdy měl lokalizační zařízení sestavené. Podíval se z okna a zjistil, že mají výhled do velkého vnitrobloku. Potřeboval tři trigonometrické body, na které by umístil malé přijímací antény, kvůli přesnému zaměření.
Protože Pong leštil svoje zbraně, usoudil, že sešplhá po hromosvodu a rozmístí antény sám. Rozhlédl se po pokoji a tiše vytratil. Sešplhal na zem, přepnul na noční vidění a rozhlížel se. Stále ještě byla tma, ale východ Slunce již brzy nastane. Vyhlédl si nejvhodnější střechy, zapnul přenosný generátor maskovacího pole a říkal si, jaký to byl dobrý nápad přibalit ho do kufru. Vyšplhal na střechu po okapové trubce a začal rozmisťovat jednotlivé krabice s přijímačem. Práci mu značně usnadnilo, že celý blok pokrývala společná střecha a energie na přeskakovaní nad ulicemi měl dost. Připadal si jako Batman. Toho měl také rád, ale ne tak jako Hitlera.

Dokončil práci a přeskákal zpět na hotelovou střechu. Zkontroloval jestli je vše v pořádku a jednotlivá zařízení spolu pracují a komunikují jak mají, naposledy se rozhlédl a podíval po střechách, na kterých již první paprsky rodícího se slunečního světla kreslily jasnou svítící linii, která se rozlévala k okrajům obzoru a zvýraznila panorama města Manaus. Uznal, že vidí nádhernou scenérii, ale Blázen měl prostě přednost. Začal šplhat po jednom z hromosvodů zpět do zahrady.

Jak si tak v klidu šplhal, zaregistroval z jednoho otevřeného okna hlasy. Zpomalil a zaposlouchal se.
„Pronajmeme si sklad a nikdo nezjistí, že máme iluminium schovaný v týhle ztracený soustavě,“ řekl hlas.
„Souhlasím a navíc je tu pěkně. Mohli bysme koupit nějakej barák a zvát si obchodní partnery sem,“ odpověděl druhý hlas.
„Nejdřív musíme dořešit osud posledního nákladu. Každou chvíli by nás měli vyzvednout,“ řekl první hlas.
Kokot nahlédl opatrně oknem a spatřil dva Hungy. Prohlédl si jejich luxusní a barevné oblečení a usoudil, že to budou pašeráci. Kdosi najednou zazvonil a první muž otevřel dveře.
„Půjdeme?“ zeptal se.
„Jdeme,“ odpověděl hlas a jeho původce nebyl vidět.
Hungové odešli a zavřeli za sebou dveře.

Kokot rychle slezl do zahrady a přeběhl k drátu vedoucím vedle okna jejich pokoje. Vyšplhal se do pokoje právě včas, aby narazil na Ponga ve spodním prádle, jak s lesknoucím vytaženým mečem chodí po místnosti a hledá parťáka. Kokot se za něj postavil a vypnul maskování.
„Baf,“ vybafl. Pong se vylekal, otočil a zastavil meč milimetr od krku Kokotova.
„Plecháči, ty seš kretén, málem sem tě zabil. Kde si byl, ty jeden debile? Sem se vyděsil, že sem propásl bitku,“ vyhrkl ze sebe Pong.
„Promiň, myslel sem, že se vrátím dřív, než si všimneš, že sem zmizel. Byl jsem rozmístit antény, abych mohl triangulovat hodinky našeho Vůdce. Navíc sem náhodou něco zjistil,“ vysvětlil Pongovi Kokot.
„Co si zjistil, ty vole?“
„Jsou tu Hungové, pašeráci a obchodníci iluminiem a mají schůzku s někým ohledně ztraceného nákladu.“
„Myslíš, že je to …?,“ začal přemýšlet hlasitě Číňan.
„Jo, přesně o ni se jedná. Hledají Urghu a nejspíš ji i našli. Musím se dát do práce a najít Blázna.“

Kokot pustil počítač a začal pátrat po frekvenci hodinek. Našel ji a začal triangulovat pozici.
„Pongu, běž si zabalit své vyleštěné nástroje, za dvě hodiny vyrážíme.“

Čas uběhl rychle a Pong se během úderů posledních sekund limitu, který určil Kokot, zvědavým hlasem zeptal.
„Našel si ho?“
Kokot chvíli mlčel a pak odpověděl.
„Našel. Musíme do džungle.“

„Jak do džungle?“
„Pongu, normálně do džungle. Signál hodinek přichází sto kilometrů jihovýchodně od Manausu z džungle. Podle satelitních map by tam měla být malá fabrika a poblíž nějaká domorodá vesnice. Takže bych navrhl nezdržovat se, jdeme koupit lístek na autobus. V té vesnici dodržují staré zvyky a jednou z atrakcí je zmenšování lidských hlav. Máme cíl a budeme nenápadní.“
„Kokote, s tou nenápadností mě sereš. Já chci vidět krev, kurva drát,“ zamručel Pong, ale sbalil si své nástroje a postavil ke dveřím. Kokot vzal jen ty nejnutnější věci, zacvakl kufr a přidal se k Pongovi.

Prošli dlouhou chodbou a přivolali výtah. Výtahové dveře otevřel ten samý trpaslík, který je vezl nahoru.
„Pánové si přejí dolů?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl Kokot.
„Pánové jdou na výlet?“
„Ano, trpaslíku. Našli jsme v průvodci vesnici, kde zmenšují lidské hlavy,“ řekl nevrle Pong.
„Hahá, vesnice Ashuar. Tam žijí velmi příjemní lidé. Umí zmenšovat nejen uříznuté lidské hlavy,“ zasmál se trpaslík.
Pong se podíval po Kokotovi, ten mu pohled opětoval a raději mlčeli.
„Přeji pánům příjemný výlet,“ rozloučil se s nimi trpaslík, když zastavili v přízemí.

Kokot se vydal k recepci vytáhnout z obsluhy nějaké informace o nejbližším autobusovém nádraží. Chvíli něco vybavoval, pak Kokot poděkoval a vrátil se k Pongovi, který zrovna studoval barovou obsluhu.
„Jdeme, hotelový taxík nás odveze.“

Před hotelem již čekal stejný taxík, který je včera přivezl, včetně stejného řidiče.
„Ty seš prej Manuel, říkala kočička na recepci,“ nastoupil Pong.
„Prej chcete na autobusák,“ řekl Manuel.
„Ano, chceme jet na výlet obdivovat zvyky původních obyvatel. V průvodci Lonely Planet píšou o několika zvláštních domorodých kmenech,“ vysvětlil Manuelovi Kokot.
„Chachá,“ zasmál se Manuel, „klasičtí turisti. Zmenšování lidských hlav v Ashuaru, pak si zajet zafetovat s indiánama do Santo Daime a když přežijete ty jejich dryáky, zakončíte výlet v první poválečné svobodné laboratoři seňora Moralese, která dnes slouží jako muzeum pro turisty s pěkným dějepisným výkladem o historii kokainu ve svobodné Nové Kolumbii.“
„Něco v tom smyslu,“ podotkl Kokot a raději zmlkl. Obyčejní turisté, pomyslel si a v duchu se zasmál.

Manuel je dovezl na autobusové nádraží, Kokot zaplatil a vystoupili.
„Až potkáte jaguára, hledejte modrookou dívenku,“ rozloučil se Manuel, dupl na plyn a ve smradu kouře gum zmizel v dáli bulváru.

Pong s Kokotem vstoupili do klasické kolumbijské autobusové haly. Ruch domorodých obyvatel, různých turistů a jiných cizinců, do toho řev různého zvířectva, ozývající se z přepravních beden.
„Ty vole, tady fakt budem nenápadný,“ řekl Pong a rozhlížel se po hale.
„To budem, jdem pro lístky,“ zavelel Kokot a začal se prodírat davem k prodejním okénkům.

Postavili se do fronty, kterou odhadli jako nejkratší a čekali až přijdou na řadu. Po většinu doby mlčeli, akorát občas Pong něco zamručel ve smyslu „kurva drát jebat fronty“, ale to Kokot přešel zase mlčením.
Zhruba asi po půlhodině přišel jejich čas. Kokot se sklonil k mluvítku a požádal o dva lístky do Ashuaru.
„Tak dva lístky do Ashuaru, další narkoturisti na výletě. Odkaď jste?“ zeptala se silná míšenka sedící za pultem.
„Havaj, zlatíčko,“ odpověděl Kokot.
„Tam musí být nádherně. Tady máte, nástupiště 38 odjezd za dvě hodiny,“ odpověděla míšenka.
„Je tam nádherně, někdy musíte příjet na návštěvu,“ odpověděl Kokot.
„Podívejte se kde žiju a pracuju, já můžu jen snít. Další prosím,“ odpověděla žena a přestala se Kokotovi věnovat. Rozloučil se a šli na nástupiště, protože v chaosu nádraží se necítili úplně nejlépe. Přeci jen byli navyklí VIP salonkům, VIP vstupům, privátní přepravě a jiným výhodám poskytovaných obchodními partnery.

Protlačili se na nástupiště a začali odpočítávat čas do příjezdu autobusu. Pong se ponořil do svých pornosnů a Kokot nenápadně sledoval okolí.

„Pongu, autobus už je tady, prober se,“ zacloumal Kokot Pongem.
„Co, co, co je? Jsem ve střehu,“ vypadl Pong ze sna a Kokot měl co dělat, aby udržel jeho ruku s mečem schovanou.
„Autobus už je tady, odjíždíme.“
„Kokote, tady je lidí jak nasráno. To se mají všichni vejít?“ zeptal se probraný Pong.
„Jo, bude to těsný.“
Fronta pomalu ubývala a pomalu se přibližovali k nástupním schůdkům do žlutého autobusu s domorodým řidičem.
„Á, vás ještě neznám. Pojedete poprvé, že?“ zasmál se.
„Ano, tady máte lístky,“ řekl Kokot.
Řidič je prohlédl a vrátil.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10