1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Dostali se na silnici a vydali k městu. Silnice byla opuštěná, klikatá, vysekaná v úbočí hor a Pong s Kokotem si dali pěknou pěší tůru, protože jako naschvál nejelo nic, co by si mohli zastavit.
Vyčerpaní dorazili na kraj města Tumaco. Zamířili k prvnímu baru, aby spláchli prach z cesty a zjistili, kudy se jde k letišti.
Barman je s nedůvěrou prohlížel, ale Pong důrazně objednal panáka, kterého kopl rychle do sebe. Tím se barman uklidnil a začal mít otázky. Kokot mu vysvětlil, že jsou turisté na cestě po Jižní Americe a rádi by viděli největší meziplanetární přístav tohoto světadílu ve světoznámém městě Manaus.
Barman chvíli mlčel. Pong dal ještě dva panáky a usoudil, že obsluha už má vyděláno dost. Kokot zaplatil a za další bakšiš si nechal vysvětlit cestu. Dvakrát denně prý létá linka a večerní poletí za tři hodiny.
Poděkovali a vydali se na cestu podle instrukcí, které dostali.
„Byl to ale podezřívavej parchant ten chlápek za pultem,“ řekl Pong.
„Trošku ano, ale penězi jsme ho přesvědčili, že jdeme jenom kolem a nechceme mu ublížit. Okradl nás dobře, trojnásobek ceny, ale nechtěl jsem dělat příliš chytrého,“ lakonicky pronesl Kokot.

Došli k letištní hale a zamířili k prodejním okénkům. Vystáli frontu a Kokot požádal paní za přepážkou o dvě letenky do Manausu na nejbližší volný let. Dozvěděl se, že mají kurevsky štěstí, protože jsou poslední dvě volná místa u toalet v zadní části stroje, odlétajícího za hodinu.
Kokot tedy koupil dvě letenky a odešli do odbavovací haly k nástupišti do letadla. Letuška je uvedla a posadila na jejich místa. Letoun nebyl nejmodernější a vnitřek vypadal obecně dosti jetě. Pong se usadil k okénku a Kokot vedle něj do uličky.
„Pongu, záchod pěkně páchne,“ řekl Kokot.
„Já nic necejtím,“ odpověděl Pong a zíral z okénka.
„Ale ucejtíš, až se dáme do pohybu,“ řekl Kokot a stáhl citlivost pachových senzorů.

Letadlo se dalo do pohybu. Celé se třáslo a Pong vyděšeně sledoval spáru mezi motorem a křídlem.
„Pongu, co bys chtěl, nízkonákladová linka,“ řekl mu Kokot.
„To vidím,“ nervózně odpověděl Pong.
Letadlo vystoupalo do své letové hladiny a přestalo se otřásat. Pravda, byl akorát lehce cítit průvan a záchody začaly páchnout, přesně jak Kokot předpovídal.

Pong raději mlčel a sledoval z okna hřebeny And, Měsícem ozářené ohromné plantáže koky a fabriky v džungli pro výrobu omamného alkaloidu. Let probíhal v klidu, letušky roznášely hromady kokainu na stříbrných tácech, čas rychle tekl a brzy spatřili světla města Manaus. Byla hluboká noc.

Letadlo s klepáním přistálo a letušky vypustily sjetou smečku pasažérů do tunelu k odbavovací hale. Pong s Kokotem vyšli poslední, v letištní hale se příliš nezdržovali a zamířili k východu. Došli ke kontrole dokladů, kde stál důstojník v uniformě Manauské policie.
„Předložte doklady,“ požádal je.
Kokot podal důstojníkovi oba jejich doklady, které pečlivě prohlédnul a chvíli se díval na Kokota, pak na Ponga.
„Teda takový tahiťany jako ste vy dva, sem ještě neviděl. Jedete si užít našeho nejkvalitnějšího kokainu?“ vracel strážce doklady.
„Nejen to, říká se u nás, že je tu k potkání neuvěřitelná směska různých obyvatel z okolního vesmíru. Díky za doklady,“ řekl Kokot a schoval dokumenty do kabely.
„Občas potkáte ledaskoho. V poslední době tu máme na návštěvě hodně Hungů,“ odpověděl důstojník.

Pong s Kokotem se ocitli na rušné ulici s řadou stojících vozů taxislužby.
„Co uděláme?“ zeptal se Pong.
„Musíme najít hotel, vybalit techniku a lokalizovat Kapitána. Pongu, žádný kalení, žádný bordely a tudíž ani žádný děvky,“ pověděl Kokot.
„Kokote, to je jasný. Šéf má vždycky přednost.“
„Já jen, abys nemyslel hormony. Tamta dročka vypadá volně. Pojď,“ řekl Kokot a namířil rovnou k stojícímu vozu.
„Jste volný?“ zeptal se.
„Jo, chcete někam odvýst?“ zareagoval taxikář.
„Hledáme nějaký klidný hotel nedaleko centra.“
„Nebude problém, šéfe. Nebude vadit, když vás dovezu do hotelu, se kterým mám dohodu? Něco si tím ještě navíc vydělám.“
„Hm. Pokud se jedná o čistý, tichý a klidný hotel, tak proč ne. Jsme jen turisté na cestě za dobrodružstvím.“
„Dobře, jedem,“ odpověděl taxikář a Kokot mávl směrem k Pongovi.

Číňan pochopil signál a začal se prodírat davem za Kokotem. Tyhle těsný masy ho rozčilovaly, trpěl paranoiou a obával se, že se vynoří nějaký útočník. Nevynořil se však žádný útočník, pouze malá blonďatá holčička v bílé noční košilce, která zatahala Ponga za oděv.
Pong se zarazil, stiskl ukrytý nůž a rychle se otočil. Jeho pohled zamířil dolů a pak ji uviděl.
„Doprdele, holčičko, co chceš? Drobný?“ oddechl si Pong a místo nože vytáhl hrst drobných mincí.
„Pongu, já nechci peníze, musíte jít se mnou,“ řekla holčička.
„Jaktože znáš moje jméno, děvče?“ lekl se Pong.
„Prostě znám, musíte jít se mnou,“ odpověděla.
„To říká kdo, že musíme jít s tebou? Nikam nepůjdeme, jsme tu na výletě a nehodlám poslouchat nějakýho malýho spratka. Tady máš drobný a vrať se domů,“ řekl Pong, nasypal holčičce do dlaně několik drobných, otočil se a pokračoval v cestě za Kokotem.
„Kapitán Blázen má před sebou velký úkol a je zbytečně v problémech. Problém je Urgha a její bývalá práce. Ještě se uvidíme,“ ozval se Pongovi v hlavě holčičky hlas.
Otočil se, ale holčička už nikde nebyla. Zmizela v davu.
„Kurva divný,“ pomyslel si.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se Kokot.
„Ty vole, měl jsem divnej rozhovor.“
„Divnej rozhovor?“
„Jo, s takovou malou blonďatou holčičkou.“
„Co chtěla, peníze?“
„Ne, znala moje jméno a říkala, že Kapitán je zbytečně v průseru, do kterýho ho zatáhla Urgha. Chtěla, abysme šli s ní.“
„Jak mohla znát tvoje jméno a vědět o Kapitánovi? Řekl bych, že je to poněkud prapodivné,“ zamyslel se Kokot.
„Ty vole, plechovej. Vždyť sem říkal, že je to celý nějaký divný,“ reagoval nevrle Pong.
„Jedeme a nebo ještě někoho čekáte?“ skočil jim do řeči dročkář.
„Jo, jedem,“ odpověděl Pong a oba nastoupili.

„Vezmu vás do hotelu Pablo, úplně vobyčejnej, turisticky přátelskej hotel. Žádnej luxus, ale taky žádná špína,“ řekl taxikář a rozjel se.
Prosklené budovy svítící miliony světel, široké bulváry, hodně zeleně a zřetelný pořádek okamžitě zaujaly pozornost nově příchozích hostů. Manaus byl vystaven po válce mezi Novou Kolumbií a Brazílií zcela od základů, což bylo znát.
„Máme tu pěkně. Všechno díky obchodníkům kokainem.“
„Zajímavé, co kriminalita nejen mládeže?“ zeptal se Kokot.
„Skoro žádná od doby, kdy kartely vytvořily svoji vlastní policii. Nikdo nechce násilí ve městě, ve kterém žije. A zde žijí ti největší obchodníci, kteří vyváží mimo planetu. Díky jejich daním máme levné energie, palivo do aut a vlastně i bydlení. Kdo by si to chtěl rozházet se svým chlebodárcem, žejo?“ zasmál se taxikář a odbočil z bulváru. Jel ještě pár minut, než zastavil u slepé uličky s nenápadným hotelem s velkým nad vchodem svítím nápisem „Pablo“.
„Nelhal jsem, nejsme daleko od letiště a místo je to klidný. Nejlepší je, že hned támhle za rohem je velmi luxusní bordel,“ zasmál se řidič.

Pong vystoupil a prohlížel si okolí. Kokot mezitím vyřešil platbu, koupil aktuální mapu okolí, i když si ji tedy mohl zadarmo stáhnout, ale nechtěl budit pozornost a rozloučil se.
Taxi odjelo a Kokot s Pongem vstoupili do dveří hotelu.
Decentní prostory v latinskoamerickém stylu nepůsobily křiklavým dojmem. Vešli do vestibulu, který byl plný na první pohled zcela normálně působícími návštěvníky. Vystáli frontu na recepci a Kokot požádal o pokoj.
„Máte rezervaci?“ zeptala se recepční v kostýmku.
„Ne, dovezl nás sem taxikář z letiště, že prý nám to tu bude vyhovovat,“ odpověděl Kokot.
„Manuel, volal mi před chvíli, že přivezl dva exotické hosty. Předpokládám, že hledáte tichý, klidný a čistý pokoj s balkónem?“ usmála se recepční.
„Přesně to hledáme, krásko,“ zasmál se na oplátku Pong a bylo na něm vidět, že myslí na prasárny.
„Tak to jste tu správně,“ odpověděla slečna a předala Kokotovi dvě vstupní karty do pokoje.

Kokot s Pongem poděkovali a postavili se do fronty před výtahem. Než na ně přišla řada, rozhlíželi se po prostoru. Bar, malé kasino, obchod s oblečením a restaurace. Vše co obyčejný pocestný může potřebovat.
„Příšerná fronta,“ zamručel Pong.
„Celkem ubývá,“ odpověděl Kokot a pokračovali v mlčení dokud na ně nepřišla řada.
Liftboy vypustil cestující směrem dolů a dvojice cestovatelů mlčky nastoupila. Kokot podal uniformovanému trpaslíkovi kartu. Ten ji přiložil k čtečce v dětské výši a vrátil Kokotovi. Výtah se rozjel do třetího patra.
„Zase vejtah,“ zamručel opět Pong.
„Určitě ne poslední,“ odpověděl Kokot.
Výtah s hučením zastavil, trpaslík otevřel dveře a promluvil trpasličím hlasem.
„Dveře číslo 265, na konci chodby.“
Cinkl, dveře se zavřely a výtah odhučel pryč.
„Debil,“ prohlásil Pong a vyrazil vstříc dlouhé chodbě s červeným kobercem a dřevem obloženými stěnami. Kokot kráčel pár metrů za ním a houpal kufrem v ruce.

Zastavili na konci chodby, přesně jak řekl trpaslík. Kokot použil kartu a dveře se otevřely. Vstoupili.
Prostá malá rudě vymalovaná chodba s několika věšáky, skříní a botníkem, jenž ústila do společenského pokoje, ze kterého se dalo dostat do koupelny se záchodem, ložnice a pokoje pro děti.
„Pongu, chceš se mnou spát na letišti?“ zeptal se Kokot.
„Nedělej si ze mě prdel, stejně nikdy nespíš,“ lehce se vylekal Pong, protože si vzpomněl na madam Kawasaki a její drobnou úchylku.
„Hlavně mám Pongu práci. Musím rozložit techniku a začít pátrat po hodinkách. Kde jsou hodinky, tam je i můj vůdce a kde je vůdce, je i Urgha. Na to nezapomeň,“ řekl Kokot a otevřel kufřík.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10