Vesmírní dýleři - 10. V problémech

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Vešli do kancelářské budovy a Kokot následoval Ponga, který prošel vrátnicí, aniž by reagoval na ochranku, která se stáhla do ústraní, jakmile spatřila meče a rozjetý Číňan zastavil až u výtahu. Vytáhl z útrob ošacení magnetickou kartu, přiložil a přivolal výtah.
„Víš Kokote, znají mě. Ředitel je jeden z největších místních šéfů. Cokoliv přijíždí lodí musí projít místní kontrolou. Říkají tomu celní kontrola, ale normálně si berou desátek. Administrativa musí z něčeho taky žít,“ suše vysvětlil Pong Kokotovi situaci.
Zvonek cinkl, dveře se otevřely a odhalily obyčejnou kabinu v červeném sametu. Nastoupili a Pong zmáčkl jediné tlačítko. Výtah se pomalu rozjel a kabinou se rozléhala uklidňující havajská hudba.
„Pongu, proč jsme nešli po schodech?“
„Nejsou tady žádný schody. Všichni musí výtahem.“
„Vždyť je to jen jedno patro?“ podivil se Kokot.
„Můj umělý příteli, počkej až uvidíš ředitelův zlatej záchod. Zlatá je i trubka, kterou odtejkaj hovna dolů do nádrže. Tudy prochází veškerý zboží,“ smál se Pong a výtah konečně začal zpomalovat.

Výtahová kabina s trhnutím zastavila. Hudba přestala hrát a nějaký černoch otevřel vnější dveře.
„Massa Bob, jak máš? Co rodina a těch tvejch patnáct dětí?“ plácl Pong rukou černou obsluhu dveří přes pravé rameno.
„Massa Bob se mít dobře, massa Bob má sedumnáct dětí, massa Bob zdraví Ponga. Massa Blázen tu být nedávno. Něco zapomenout?“ odpověděl černoch.
„Massa Bob, nikam neodcházej, stavím se na kus řeči, až se budeme vracet,“ pousmál se Pong.
„Massa Bob nikam nepůjde, massa Bob počká,“ zasmál se Bob a zavřel výtahové dveře.
„A doufám, že máš navaříno, koupím pár géček,“ dodal Pong.
„Massa Bob má navaříno pořád,“ zasmál se zase Bob.
„Bob vaří nejlepší perník široko daleko. Škoda, že nikdy nechtěl vařit na kšeft,“ řekl během chůze Pong Kokotovi.

Zastavili u pozlacených dveřích s nápisem 'Ředitel'. Pong zatahal za zlaté táhlo a na druhé straně se rozezněl zvonek, samozřejmě zlatý.
Dveře se otevřely a stál v nich havajský hromotluk.
„Ředitel vás očekává,“ řekl a poodstoupil.
„Nazdar Ahe, pořád šoustáš chlapečky?“ pozdravil ho Pong.
„Pongu, díky za optání, mám se dobře,“ odpověděl hromotluk.
„Je nahluchlej jak poleno, ale chlapečky píchá,“ řekl Pong Kokotovi a zamířili k pracovnímu stolu, kde seděl chlapík v havajském tričku, bermudách a plážových sandálech.

„Řediteli, hledáme Blázna. Prej ho viděli naposledy tady.“
„Rád tě vidím Pongu, byl tady s Kolumbijci. Seňor Morales ho vzal na okružní jízdu svojí novou lodí.“
„Byl tady Blázen sám a nebo s ním někdo byl?“ zeptal se Pong.
„Jenom on a seňor Morales s nějakou cizinkou.“
„Vypadalo, že jde Blázen dobrovolně?“
„Tvářili se jako dva obchodníci, kteří si chtějí zajet na ryby,“ odpověděl ředitel.
„Předpokládám, že se ještě nevrátili.“
„Ne, nevrátili, Pongu.“
„A nic neříkal, nevzkázal?“
„Jen to, že ho určitě budeš shánět, tak máš zůstat v klidu, přiveze ti jako omluvu zásilku nejlepšího kokainu, který je vyráběn v seňor Moralesových kolumbijských továrnách.“
„Dobře, zůstaneme v klidu a počkáme než se vrátí. Vypadá to na běžnou obchodní vyjížďku. Půjdu za děvkama. Díky pane řediteli,“ poděkoval Pong zachovávající si tvář profesionála.
„Pongu..,“ chtěl něco říci Kokot.
„Kokote, venku. Víme všechno co jsme chtěli vědět. Jdeme a ještě jednou mnohokráte díky,“ řekl Pong a otočil se směrem ke dveřím.

Vyšli ven, dveře za nimi zabouchly a Pong si ulevil.
„Kurva, jebat, sráči zmrdský zasraný. Šéf je v průseru. Vzkaz si asi pochopil a vypadá to, že musíme odjet do Kolumbie.“
„Pongu, já jsem si říkal, že ten vzkaz je poněkud zvláštní,“ řekl Kokot.
„Musíme jít,“ dodal Pong.

„Massa Pong, massa Blázen je v problémech. Řekl bych, že byl unešen spolu s tou slečnou, která ho doprovázela. Když nastupovali do výtahu nadával jak křeček, že džungle je zkurveně velká a hodinky mu v ní budou k hovnu,“ řekl Bob, když čekali příjezdu výtahu.
„Bobe, to už víme. Perník bude muset počkat, pozdravuj rodinu,“ odpověděl Pong a nastoupil do kabiny, která právě zastavila. Hudba se spustila a výtah pomalu rozjel.
„Kokote, že von si vzal ty hodinky, který si mu dal?“
„Je to možný, Pongu. Třeba ho budu moci přibližně lokalizovat,“ zamyslel se Kokot.

Pong s Kokotem došli na pláž, vytáhli člun na moře a zamířili k místu setkání. Při přibližování se ohlásil Pong do vysílačky a po chvíli ticha se ozval Karlos, že je připraven k vynoření.
Člun dorazil k na hladině houpající se ponorce a Karlosem stojícím na můstku.
„To je panečku vzduch, podíval bych se na ostrovy. Kde máte doprdele Blázna s Urghou?“ přivítal navrátilce Karlos.
„Nemáme, byl unešenej,“ křikl Pong.
„Haha, věřím, že byl unešenej, jestli byl zase u Bobbyho,“ zasmál se Karlos.
„Ale ne tak unešenej, doopravdicky unešenej.“
„Jako, že je někdo unes?“ vyděsil se Karlos.
„Ne někdo, ale rovnou zasraný Kolumbijci. Až mi přijdou pod ruce, ze všech nadělám hromadu krvavýho kolumbijskýho bifteku,“ se vztekem v hlase se škrábal Pong na palubu.
„Karlosi, dostaneš souřadnice a musíme vyrazit k pobřeží Nový Kolumbie. Můj vůdce si vzal hodinky, které dostal darem, snad se mi ho podaří zaměřit. Naložím člun, zavřu poklop a přijdu na můstek,“ promluvil Kokot ke Karlosovi, protože velmi dobře viděl, že Pong je duchem jinde.
„Karlosi, udělej jak říkal Plecháč. Já se du připravit. Až budeme u pobřeží, zavolejte mě,“ řekl Pong a zamířil rovnou do své kajuty.

Kokot přišel na můstek zrovna ve chvíli, kdy Karlos dával lajnu koksu.
„Jsem tady, člun uschován, poklop zajištěn, nahrávám souřadnice a můžeš potopit tuhle plechovou rakev do vysílací hloubky. Požádám Franka, aby zkusil najít Kapitánův signál.“
„Rozkaz, Kokote,“ zasmál se Karlos a začal se s ponorkou nořit do teplých havajských vod.

Kokot zašel do Frankovy smrduté komůrky, vypnul pachová čidla a vstoupil.
„Franku, tady je smradu jako v tanku,“ řekl Kokot.
„Coco popotřebuješ?“
„Dám ti frekvenci a zkusíš najít signál Kapitánových hodinek. Zvládl bys to?“
„Nenení pproblém. Nanapiš mimi tatady nana papapír tutu ffrekvenci aa kokód.“
Kokot napsal na kus papíru frekvenci a identifikační kód hodinek, Frank si údaje prohlédl a sedl se ke svým přístrojům.
„Čičím bubudeme bblíž, titím lilíp.“
„Dobře, až najdeš signál, zavolej na můstek. Zkusíme ponorku vmanévrovat jak nejblíž bude možné, abys ho mohl přesně triangulovat.“
„Rorozumím, Kokokote,“ zamumlal Frank.
„Ještě jedna otázka, jakou potřebuješ hloubku? Na hladině plout nemůžeme a taky se nesmíme s ničím srazit,“ zeptal se ve dveřích Kokot na odchodu.
„Papadesát memetrů bubude dodostačujících.“
„Dobrá,“ odpověděl Kokot, zavřel za sebou dveře a šel za Karlosem na můstek.

Láhev absinthu v Karlosově ruce jedovatě svítila.
„Karlosi, padesát metrů pod hladinu směr Nová Kolumbie.
„Rozkaz, ty jeden vůdče,“ zasmál se Karlos a popadl řízení.

Cesta trvala pár hodin a neudálo se během ní nic zvláštního, až na to, že se Jack příšerně zlil a Doktor byl ve svým psychedelickým světě.
„Kokokote, mamám sisignál,“ ozval se Frankův hlas.
„Výborně, de ho lokalizovat?“ zeptal se Kokot.
„Kokokote, mumusíte pplout popodél popobřeží. Uuž teteď vivím, žeže jeje zaza Aandami hhluluboku vv džudžungli.“
„Pusť mi sem data, ať je můžu hodit do počítače a zobrazit na mapě. Přejezd And mě příliš neláká,“ odvětil Kokot a díval se na jeden z monitorů, ve kterém se zobrazila mapa Kolumbie a malá červená tečka.

„Karlosi, budeme muset s Pongem na břeh a půjčíme si auto nebo rovnou letadlo. Signál se ozývá hluboko z džungle, která kdysi patřila Brazílii. Neuvěřitelný, jak Kolumbijci ovládli tuto část světa. Postavili v Manausu největší jihoamerický meziplanetární centrum s mnoha přistávacími drahami. Slušní konkurenti Číňanů,“ přemýšlel nahlas Kokot.
„Kokote, znám to tam ještě z dob, kdy sem obchodoval kokainem. Nebezpečný místo s ještě nebezpečnějšíma lidma,“ řekl Karlos.
„Je mi to jasný, vezmeme si jenom to nejnutnější, najdi poblíž nějakého většího města vhodnou zátoku, kde bychom se mohli s Pongem vylodit. Vy se opět ponoříte na dno a počkáte, až se vrátíme. Myslím, že to bude nejdřív za několik dní,“ zakončil hlasitou úvahu Kokot a odešel se připravit do kajuty.

„Pongu, připrav se, jdeme na břeh. Lokalizovali jsme Bláznovy hodinky,“ rozlehl se Pongovou kajutou Kokotův hlas.
„Výborně, už jsem nadrženej zabíjet. Blázne, Urgho, jsem na cestě!“ vykřikl Pong.
„Sejdeme se u průlezu,“ dodal Kokot a vypnul mikrofon.

Karlos se s ponorkou vynořil a Pong opatrně vylezl na palubu. Zkontroloval dalekohledem pobřeží a když se ujistil, že je všude klid a nikdo je nesleduje, naznačil ostatním, že mohou ven.
„Karlosi, instrukce máš, my jsme připraveni jít na břeh. Počkej, až zmizíme z pláže a ponoř se na pár dní někam ke dnu,“ řekl Kokot a slezl za Pongem do člunu.

Na břehu schovali člun a u hranice mezi stromy a kamením zamávali Karlosovi, který je sledoval dalekohledem z paluby. Když mu mezi stromy zmizeli z dohledu, slezl do ponorky, zavřel poklop a zamířil na můstek. Dal si lajnu, panáka, nakopl motor a zamířil do větší hloubky, aby nebudil pozornost. Čekalo ho pár dní nicnedělání.

„Pongu, jsme poblíž Tumaca. Zajdeme na letiště, koupíme letenky na nejbližší let do Manausu a poletíme jako obyčejní turisté. Nebudeme budit pozornost, nebudeme nikoho zabíjet, musíme se odsud nenápadně dostat. Chápeš?“ řekl Kokot.
„Chápu, ale my dva sme fakt nenápadní,“ zasmál se Pong.
„Mám pro nás havajské dokumenty. Jsme dva turisté na pěší cestě podél pobřeží,“ odpověděl klidně Kokot.
„My dva a turisté na nejnebezpečnější trase světa! Haha“ zasmál se Pong a zamyslel.
„No a proč vlastně ne, postaráme se o sebe. Tak my sme teda dva Havajani.“

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10