Vesmírní dýleři - 5. Titan

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Vůz zastavil, otevřely se zadní dveře a trojice nastoupila. Skrz malý průzor byla vidět tvář posázená bradavicemi a z reproduktoru se ozval huhňající hlas.
„Kam to bude vážení?“
„Dovezete nás...“, začal Blázen a otočil se k Kokotovi, „kam to vlastně jedeme?“
„Můj vůdce, k Rozverným tanečnicím,“ odpověděl robot.
„.. slyšel jste, k Rozverným tanečnicím,“ dokončil hovor s taxikářem Blázen.
„Dobrá volba,“ zahuhlal hlas a vůz taxi se odlepil od země.

Projeli několik ulic. Ocitli se ve čtvrti zábavy a povyražení. Míjeli jeden bar za druhým, jeden bordel vedle druhého, podniky s výlohami i bez výloh pro ukojení všech možných a nemožných choutek.
„Že vy si chcete nechat nasrat na hlavu, že jo?“ promluvil řidič taxi.
„Cože?“ vyjel Pong.
„K Rozverným tanečnicím se jezdí za speciálníma službama. Všichni, kdo tam míří, vědí přesně co chtějí. Nebo byste rádi pravou děvku? Ty sou drahý. Ha ha ha,“ smál se taxikář.
„Nás tam poslal Ahmed z letiště,“ vysvětlil Blázen.
„Jo, vy znáte Ahmeda,“ odpověděl hlas.
„Je s ním něco v nepořádku?“ zeptal se Pong.
„Ne, toho zná každej, kdo projde letištní branou. Takže, vy jste cizinci. Co vás sem přivádí?“ pokračoval hlas ve vyptávání.
„Jsme jen prostí turisté. Chceme vidět místní krásy,“ řekl Pong.
„Tak turisté, říkáte?“ řekl hlas.
„Je to tak, jak říká. Jsme obyčejní turisté ze Země, kteří chtějí okusit nových nepozemských rozkoší. Pravých děvek je všude plno, ale na hlavu mi u nás doma nikde nenaserou. Vy jste místní?“ vložil se do rozhovoru Blázen.
„Ano, já jsem se zde narodil v páté generaci původních osadníků. Já vám tak závidím, že odsud můžete kdykoliv zmizet.“
„Proč, nelíbí se vám tu? Vždyť místo je uklizené, služby fungují, práce je dost a zábavu tu také máte,“ ptal se dál Kapitán.
„To máte pravdu, ale žiju ve zkurveným skleníku, ze kterýho není úniku. Moc si nevydělám a všechno posledních pár let jede podle čínskýho systému,“ během řízení vykládal taxikář.

„A jsme tady, potvrďte částku a přiložte kartu. Omlouvám se jestli jsem byl nepříjemnej, ale byli ste první cizinci po třech letech, který jsem vezl. Normálně si místním postěžovat nemůžu a vy nevypadáte, že byste pracovali pro Číňany,“ řekl taxikář a zastavil.
Blázen potvrdil částku a během toho se zeptal, „proč myslíte, že nepracujeme pro Číňany?“
„Protože ti by s otrokem v jednom autě nikdy nejeli. Tady se nikdo neukazuje běžně s roboty na veřejnosti.“
„Šéfe, proto na nás tak občas v tom nákupním centru blbě čuměli,“ vložil se do debaty Pong.
„Jestli jste se prošli po nákupním centru, tak se není co divit. Pěsti na oko. Ha ha ha. Teď už o vás ví půlka města,“ smál se taxikář a podal škvírou v přepážce vizitku.
„To kdybyste někdy potřebovali diskrétní odvoz.“

Vystoupili z vozu, protáhli se a prohlédli okolí. Stáli před nenápadným domem s jednoduchým průčelím se znázorněnou tanečnicí kankánu s vyzývavě zvednutou nohou a laškovně povyhrnutou sukní, která odhalovala kalhotkami nezakryté intimní partie.
„Tohle místo vypadá velmi slušně,“ řekl Blázen, rozhlédl se ještě jednou po okolí a vstoupil do dveří.

Rozhlehlé vstupní hale potažené rudým semišem dominoval skleněný sloup, ve kterém byla zavřená děvka. Zrovna srala na hlavu, která byla prostrčená otvorem v podlaze skleněného tubusu a její majitel seděl v pohodlném křesle. Zcela zřetelně si svoji dávku hoven na hlavu vychutnával.

„Ty vole, Šéfe, to mě poser,“ vykřikl Pong a rozeběhl se k válci.
„Pongu, to ses posral,“ pronesl Blázen, ale Pong ho už neposlouchal, protože měl obličej přitisknutý ke sklu a jen zíral na porno modelku, jak nahá v podřepu sere.
„Šéfe, to sem ještě v životě neviděl,“ otočil hlavu směrem k Bláznovi a Kokotovi.

Blázen ho neposlouchal, protože se věnoval uvaděči do podniku.
„Jsme prostí pocestní a posílá nás sem Ahmed z letiště, že prý tu poznáme nepoznané.“
„V tom případě vstupte do místa rozkoši, potěšení a nekonečných tělesných zážitků,“ řekl uvaděč a otevřel velké dveře, ze kterých se linula elektronická hudba. Trojice vstoupila a ihned se jich ujal číšník.
„Vítejte u Rozverných tanečnic, na jaké jméno máte rezervaci?“ zeptal se číšník.
„Nemáme rezervaci. Poslal nás sem Ahmed z letiště, že prý si tu užijeme,“ vysvětlil Blázen.
„Ahmed vás sem poslal. Náš nejlepší naháněč,“ s náznakem úsměvu řekl číšník.
„Naháněč?“ ozval se Pong.
„Ano, naháněč. Tipuje z návštěvníků tohoto neutěšeného místa potenciálně solventní klienty a pokud touží po pobavení, posílá je k nám,“ odpověděl číšník.
„Může se tu kouřit?“ zeptal se Blázen.
„Naše zaměstnankyně rády kouří, pokud je vaše orientace opačná, může vám vykouřit někdo ze zaměstnanců,“ s ledovým klidem trpělivě vysvětlila obsluha.
„Dobrý vědět, ale v tuto chvíli mám na mysli kouření tabáku, konopí či čaje,“ řekl Blázen.
„Vy myslíte užívání omamných látek? Chcete si užít v klidu a soukromí nebo ve společnosti?“
„Rád bych měl výhled na vaše tanečnice,“ řekl Blázen a Pong přitakával. „Šéfe, já bych si klidně nechal vykouřit.“
„Pongu, klidni hormony, nejdřív okoukneme podnik, jestli tu má vůbec smysl utrácet,“ provokativně zahlásil Blázen a podíval se na obsluhu.
„Pánové jsou tu poprvé, to je poznat. Pojďte za mnou, dovedu vás na místo. Otroka můžete odložit do šatny, jsou tam pro ně speciální skříňky, do které ho můžete bezpečně zamknout,“ řekl číšník a pohlédl na Kokota.
„Já nejsem otrok,“ zamručel Kokot.
„To říkají všichni,“ řekl číšník a Bláznovi proběhlo hlavou něco ve smyslu, že tuto větu už minimálně jednou slyšel.
„Pojďme si sednout. Číšníku, chci popelník a jídelní lístek,“ zakončil rozhovor Blázen.

Číšník je usadil do boxu s modrou sedačkou v půlkruhu a vysokou dřevěnou stěnou okolo, umístil na stůl popelník a odešel. Měli výhled na taneční parket, kde křepčilo ve zvláštním rytmu elektronické hudby několik barevných postav, u kterých se nedal rozlišit druhový původ. V mlze se na pódiu ztrácel DJ a u stolků bylo plno. Dlouhý barový pult byl obsazen hosty, kteří do sebe klopili jednoho panáka za druhým a obsluha nalévala, jako kdyby všem hořela u prdelí koudel.
„Nápoje, prosím. Jídelní lístek,“ přišel číšník, který přinesl občerstvení.
„Kde máte toalety?“ zeptal se Blázen.
„Přes parket a pak doprava,“ odpověděl číšník.

Blázen se zvedl a zamířil k parketu. Lehkým tanečním krokem prošel okolo tanečníků a podle fronty poznal, kde jsou záchody. Postavil se na konec a pomalým krokem postupoval dopředu. Prošel dveřmi a dostal se na dohled začátku fronty. Nebyla na záchody, ale k dýlerovi. Zklamání, že stojí zbytečnou frontu, rychle zahnal myšlenkou na otestování drog, které zde nabízí k prodeji. Vystál zbytek fronty, až se dostal k postavě v modrých laksláčích s modrým obličejem a modrými vlasy. Seděla za malým stolkem s váhami a platebním terminálem.
„Co byste chtěl cizinče? Nějaký sny a nebo si pořádně nechat posrat hlavu? Pro tyto účely tady mám něco speciálního,“ zeptal se modrák.
„Perník máš?“ zeptal se Blázen.
„Mám, ale je drahej, od Číňanů,“ odpověděl modrej dýler.
„A trávu máš?“ zeptal se ještě jednou Blázen.
„Co to je?“
„Kouření ze Země. Dej mi vzorek toho perníku,“ odpověděl Blázen, počkal až modrák připraví půlgramový vzorek, potvrdil cenu a zaplatil. Vzpomněl si ještě, že původně chtěl vysypat písek, otevřel nejbližší záchodové dveře a málem se poblil. Tak špinavý hajzl snad v životě ještě neviděl. Zesranej od podlahy až pomalu ke stropu. Opatrně našlápl do stop v hovnech a rychle se vychcal.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12