Kapitán Blázen mžoural očima a neochotně vydal jointa z ruky. Druhý Blázen po něm lačně chňapl a vydatně začal tahat.
„Hlavně ho nespař, ty vole,“ zkusil podotknout Kapitán, ale nakonec usoudil, že bude lepší umotat nový brko.
„Dík, ty vole. Hulení mě ty svině odepíraly. Máš s sebou Ponga?“ zeptal se ten druhý.
„Byl se mnou, ale kde je teď, to fakt nevím. Von si mě nebo nás najde. Ale ty mě, ty vole, pověz, co seš zač.“
„Já jsem ty, ale teď musíme zmizet, ti zmrdi ze zhora nás jdou sejmout.“
„Co uděláme?“ zeptal se Kapitán.
„To co obvykle. Zahulíme, najdeme nějaký zbraně a počkáme na ně. Oni jsou dva, my jsme dva,“ konstatoval druhý Blázen.

Rozešli se po laboratoři a pátrali po něčem, co by mohli použít jako zbraně. Nakonec dobře posloužila sbírka nerezových pitevních nástrojů, ze které vybrali nějaké sekáčky na kosti a dlouhé skalpely. Postavili se každý z jedné strany dveří a čekali až se otevřou.
Neuběhla dlouhá chvíle, dveře se pomalu otevřely a vstoupily dva bílé pláště. Ihned bylo jasné, že jsou to vědci a ne vycvičení bojovníci, protože se ani nerozhlédli, takže nestihli zaregistrovat dva sekáčky, rychle se přibližující k jejich hlavám. A když si uvědomili, kde se stala chyba, bylo už pozdě, protože vzduchem zasvištěly skalpely a bílé pláště skropil proud krve z proříznutých krkavic.
„Dobrá práce,“ plácli si dlaněmi Blázni a potáhli z jointů.

Po schodech se dostali do horní části s pozorovatelnou a druhý Blázen se ihned vrhl k počítačům.
„Musím si něco ověřit a pak to tady zapálíme,“ stručně odpověděl a prsty mu kmitaly po klávesnici.
„Zmrdi zasraný,“ zamručel, „můžeme jít. Přesekej sekáčkem támhlety žlutý trubky a jdi ke dveřím.
„Co ses dozvěděl?“ zeptal se Kapitán.
„Nemáme čas, dozvíš se to, teď udělej, co sem ti řekl,“ zahuhlal s jointem v hubě druhý Blázen a vlezl pod stůl, kde otevřel spodní kryt panelu a začal se hrabat v drátech, které oholil a vyzkratoval. Objevila se jiskra a za chvíli začaly kabely doutnat.
Kapitán dokončil svůj úkol a z přesekaných trubek se vyvalila kapalina, která smrděla jako ropný produkt.
„Laboratorní benzín, jdeme, máme pár minut, než to tady všechno bude v jednom plameni,“ zakřičel druhý Blázen.

Vyběhli chodbou a další zamířili k nějakým dveřím a vběhli do místnosti plné počítačových terminálů.
„Kde to sme? Konečně mi vysvětli, co seš zač,“ se zvýšeným hlasem řekl Kapitán a balil joint.
„Já jsem tvůj klon, jestli si to ještě nepochopil. Ale tomu debilnímu Klaunovi nevyšlo několik věcí. Za prvý, ty vole, nebyl dobrej nápad přenést do mě kus tvýho vědomí. Už jen z toho, co sem věděl od okamžiku stvoření, mi bylo jasný, že Klaun je podělanej zmrd.“
„To vím, a ty další věci, který nevyšly?“ zeptal se Kapitán a podal ubalený brko.
„Dík, ty vole,“ natáhl druhý Blázen ruku a pokračoval.
„Za druhý sem se mu krapet nepovedl, já měl už od začátku divnej pocit, že rostu a stárnu poněkud zrychleně oproti těm zmrdům tady okolo. Podle údajů v počítači mám před sebou ještě tak rok. Ty vole, to by ses posral, žít s tímhle vědomím.“
„Hm, ty vole, to je hustý,“ významně pokýval Kapitán hlavou a potáhl z jointu.
„Co budeme dělat?“
„Odpojím požární systém, odpojím záložní zdroje a klimatizaci a celý to tady usmažím. Musíme všechno zničit, nikdo nás nesmí znovu naklonovat.“
„To je jasný, už po mě jdou zmrdi delší dobu.“
„Já vím, jde jim o vaše nebo vlastně naše skladiště.“
„Znáš jeho pozici?“ zeptal se Kapitán.
„Znám, ale neboj, budu mlčet jako hrob. Já jsem přeci ty,“ s klidem v obličeji se podíval klonovaný Blázen pravému Kapitánovi do očí. Ten z nich vyčetl sám sebe a uznal, že ten rok, než klon zemře, nějak přečká.
„Musíme udělat ještě jednu návštěvu,“ řekl klon a nepřestával pracovat s terminálem.
„Kam ještě chceš jít?“
„Do druhý laboratoře, musíme zničit naše biologický vzorky.“
„Ty nebyly v tý první místnosti?“ zeptal se zhuleně Kapitán.
„Ne, to byla jenom pitevní místnost,“ zamručel klon.

Kapitán Blázen nechal svůj klon pracovat a potichu sledoval skrz skleněnou stěnu velkou halu s řadami racků s výpočetními servery a datovými úložišti. Úspěšné odstavení systému poznal podle toho, že klimatizace ztichla a z útrob chladicího systému přestal proudit studený vzduch. Kapitán zvedl hlavu a podíval se na digitální teploměr. Teplota prudce rostla, druhý Blázen se hlasitě smál a hulil joint jako šílený.
„Teď přijde poslední špek, vypnu chlazení jednotek a do deseti minut se všechno začne smažit.“
Teplota stoupala rychleji, oba Blázni odhodili zbytky jointů, popadli zbraně a vyběhli na chodbu.

„Hele, není divný, že tu nikdo není?“ zeptal se Blázen, když vyčkávali příjezdu výtahu.
„Jsou tu všichni, akorát se o nich dozvíme, až se rozeřve alarm.“
„Ale vždyť jsi říkal, že jsi odpojil…?“
„O alarmu sem nic neříkal a navíc, až pronikne první kouř do chodeb, čidla jej zachytí.“
Výtah přijel a otevřel. Těžko říci, kdo byl víc překvapenější, jestli ti dva klauni a nebo oba Blázni.
Každopádně vyhrály reflexy dvou vyhulenců a sekáčky na kosti přesně zasáhly svá místa v horních částech těl Klaunů. Přeseknutá klíční kost, roztříštěných několik žeber s protrženými plícemi a sekáček za uchem zaseknutý do půlky lebky vykonaly své a oba šašci za celkem velkých bolestí a řevu zemřeli.
„Za chvíli nás objeví, musíme přidat tempo,“ řekl klon a zmáčkl tlačítko.

Výtah je vyvezl nad povrch, protože po zastavení jejich obličeje pohladilo sluneční světlo, proudící skrz velké okno.
„Dopiči, to je paráda,“ zhodnotil krásu světla druhý Blázen a rychle zamířil k dveřím s nápisem ‚Sklad úklidu‘.
„Proč je mají tady nahoře?“ zeptal se Kapitán.
„Správná otázka, protože pod svícnem je největší tma a nikdo by v místnosti pro uklízečku nehledal nádoby se vzorkama.“

Vstoupili do opravdové místnosti pro uklizečku. Regály s čistícími prostředky, košťata, hadry, kýble, teplá a studená voda a tomu všemu dominovala výlevka s kovovou mříží. Druhý Blázen pootočil jedním koštětem a regál s úklidovou chemií se odsunul.

Prošli krátkou kovovou chodbou do přechodové místnosti a překvapili tři strážce sedící u stolu, kteří hráli hru v karty.
Schytali každý několik nečekaných ran do hlavy. Vcelku nehezká scéna sledovat dva Blázny, divoce mlátící nerezovými sekáčky do hlav sedících strážců, kteří se hroutí k zemi a práci dodělávají skalpely.
„Trochu maso,“ posadil se vyčerpaně Kapitán k zakrvavenému stolu a začal motat rovnou dva jointy.

Klon se mezitím pro něco sehnul a vítězoslavně zvedl brokovnici. „A má plnej zásobník,“ zasmál se, když cvičně zapumpoval.