1 2 3 4 5 6 7 8

„Jsou tu nějací dva…,“ stihla říct Ping, než ji zastavila pěst jedné hromady masa a odpálila chodbou zpět do společenské místnosti.
„Co to kurva?“ postavil se Ufon a zíral jako blázen. „Kterej idiot je sem pustil?“
Číča skočila po druhé hromadě masa, která se blížila ke Generálovi a zavěsila se za výstupek, který mohl být hlavou.

„No to mě poser,“ zvedala se Ping ze země a vypadala otřeseně.
„Kurvy jedny zasraný, tohle bylo nefér a to já nemám kurva ráda,“ vytáhla meč a postavila se druhé obludě.
„Já sem Ivan,“ řekla hromada svalů.
„Mě je úplně u prdele, kdo seš, ale nasral si mě fakt dost. Teď zemřeš,“ dořekla a vyskočila do vzduchu. Ivan velmi rychle zareagoval a vykryl úder.
Ping dopadla na obě nohy a uznale pokývala hlavou. Ivan rukou naznačil, že má útok opakovat. Ping vyskočila do vzduchu, přeletěla ho a dopadla za něj. Rus se rychle otočil a jak se otočil, Ping se sklouzla po zemi mezi jeho nohama a velmi prudce ho udeřila do rozkroku, takže šel Ivan do předklonu a následně upadl na zem s opravdu velmi bolavými koulemi.
Druhý Ivan přerušil svůj souboj s Číčou a nechápavě zíral.
„Starej, ale dobrej trik,“ zasmála se Ping a vrazila Ivanovi svůj meč do hlavy.
„A ty se jmenuješ jak? Taky Ivan?“
„Igor, jmenuji se Igor,“ řekl druhý Ivan.

„Jak si nás našel?“ zeptal se Ufon.
„Jednoduše, jeden z našich špehů hlásil, že tady v domě znenadání utichly po letech mejdany a že se tady děje něco divnýho,“ odpověděl Igor.
„To mě poser. Někdo z baráku?“
„Ne.“
„Aspoň tak. A co tady chtějí Rusové?“ pokračoval Ufon.
„To samé, co Američani.“
„A co chtějí Američani?“
„Vás. Víme, že máte za Prahou mimozemskou loď.“
„Aha,“ zamyslel se Ufon a podíval se na Ping, která ihned pochopila, co se po ní chce.

Vyskočila do vzduchu a zaťala meč do Igorovy hlavy. Jenže se nic nestalo, akorát se ozval zvuk srážky dvou kovů.
„Dopr…,“ zamumlala Ping a provedla úder na levou ruku. Igor ji zvedl a opět se ozval skřípavý zvuk dvou kovových předmětů.
„Do koulí to ani nezkoušej,“ řekl Igor a pomalu se přibližoval.
„Máš je taky kovový?“ zasmála se Ping, odhodila meč a vytáhla kovovou jídelní hůlku.
„Tím mě chceš zabít?“ zasmál se Igor.
„Ano, oči a uši kovový určitě nemáš,“ zasmála se pro změnu Ping a roztančila se, až kolem ní létaly okvětní lístky lotosového květu, ptáci se rozezpívali a květiny rozkvetly. Igor zjihl a na jeho hranaté tváři se objevil úsměv.
Ping tančila a Igor se stále usmíval. Usmíval se i ve chvíli, kdy mu Ping šeptala do ouška nějaké sladké dívčí kung-fu tajemství a až pozdě si uvědomil, že mu prochází hlavou kovová jídelní hůlka.
Rozkvetlá scenérie zmizela, Igor klečel na kolenou a díval se Ping do očí. Pak padl s dutou ranou k zemi.
„Vypadal, že umřel šťastný. Smrt hůlkou je jedna z nejlepších,“ řekla Ping a vytáhla hůlku z hlavy.

Nastalo ticho, které po chvíli přerušil Ufon.
„Musíme vypadnout.“

„Ty vole, dnešek se vám povedl,“ řekl večer po předváděčce Blázen a hulil brko.
„Že jo,“ řekl Ufon.
„Dneska natáčíme noční scénu, zdržíš se?“
„Já nevim, měl bych?“ zeptal se Blázen.
„Jak chceš, bude mejdan.“
„Už zase?“
„Jo, výjimečný stav skončil, obchody se zase hýbou a scénárista si půjde na deset let sednout, protože ty školačky nebyla kachna, ale pravda. Měl doma ve sklepě sedm malých školaček, ty vole Blázne, já bych se posral, sedum malejch školaček, prasák starej. Ale měl aspoň koule, že mě neprásknul.“
„Tak to teda bude mít dost času na vymejšlení scénářů a bude psát horory z vězení. Určitě si užije,“ zasmál se Blázen, odložil vajgl do popelníku a zvedl se.
„Půjdu se vyspat, myslím, že dneska to není poslední párty světa.“ „Okej.“

Když Blázen odcházel, chlapík s císařským knírem ve vestě „Režizér“ naháněl herce a statisty do umělého lesa z fošen, provazů a plastového listí.
Stál u dveří „ateliéru“, když zhasla světla v tmě svítili jen žhavé konce cigaret, doutníků a jointů.

Vládla stoprocentní tma, kterou narušovalo houkání sýčka a sem tam hvězda, které se podařilo vykouknout zpoza mraků.
Tmou se plížila skupina ozbrojenců, maskovaných tak, aby nebyla vidět. Ruština dávala tušit, že se jedná o další skupinu Specnaz.
„Soudruhu veliteli, měli bychom se přibližovat k pozici objektu,“ ozval se hlas.
„Pokračujte,“ odpověděl jiný.
Temný obraz skýtal hodně místa pro ukrytí stínů, takže postupující vojáky prozrazovalo jen občasné prasknutí větévky.

Asi po deseti minutách se plížící vojáci zastavili a velitel vpředu zvedl ruku.
„Ticho, nic nevidím.“
Sýček stále hýkal, hýkal a hýkal, až najednou ustal.
„Soudruhu, zlověstné ticho,“ řekl hlas.
„Ticho,“ odpověděl velitel.
„Soud…,“ slovo zmlklo a ticho prohloubilo.
„Někdo tady je!“ vykřikl jiný hlas.
„Kde?“
„Ta…,“ zmlkl další hlas.
„Seskupit zády sobě a zahájit obranné procedury,“ zařval velitel a protože nebylo nic vidět, opřel se o strom. Kdyby bylo vidět kromě černé i něco jiného, divák by v tuto chvíli viděl, že podstatná část jednotky je opřená o stromy a jediné světlo, které se najednou objevilo, byl červený laserový paprsek zaměřovače.
„Velite…,“ pokusil se kdosi promluvil, ale ozval se pšouk a hlas byl přerušen úderem smrti.

Nastala panika a vojáci začali střílet naslepo do okolí, takže se les rozzářil světlem střelby a trasovacích nábojů.
Po několika minutách střelba ustala, po chvíli ticha se opět objevil paprsek smrti a několik výstřelů ukončilo další životy.

Znovu začala slepá střelba, tentokrát proložená granátometem, který dokonale vyčistil od vegetace a života velký kruh kolem dokola.
Nic to každopádně nepomohlo, protože když skončili s řáděním, červený paprsek se objevil znovu a znovu začal rozsévat smrt.

„Tak se ukaž zmrde,“ zakřičel velitel Specnaz, když zbýval sám. Dramatická pauza byla dlouhá, velmi dlouhá, ve které se soudruh velitel začal obávat, že se zmrd neukáže.
Najednou se rozsvítilo prudké světlo halogenové baterky a ozářilo ruského velitele v očích.
„Skloň to, durak,“ řekl.
Světlo se sklonilo a vystoupila z něj postava ve vojenské zelené košili, s tváří pokrytou mohutným plnovousem a těžkým kulometem v ruce.
„Plukovník Braddock, armáda Spojených států amerických.“

Střih. Rozednívání, po lesní cestě v mlžném oparu jdou Generál Blázen, Číča, Ping a Ufon. Ping se sklání nad nějakými větévkami a zamračeně je zkoumá.
„Generále, před námi tu šla jednotka několika desítek mužů.“
„Znamená to pro nás něco?“ zeptal se Generál.
„Nevím, zatím asi nic.“

Jak postupovali hlouběji do lesa začínali si všímat drobných známek boje, které postupně přecházely v brutální bojiště, v podobě lesa rozmrdaného střelbou z automatických zbraní a vybuchujícími granáty. Objevili první mrtvoly v ruských uniformách a Ping je znalecky prohlížela.
„Generále, přesné zásahy do hlavy. Americká zbraň.“
„Hmm… Amíci vyřídili rusáky, teď čekají na nás. To je jak v béčkovým filmu,“ zamyslel se Ufon. „Ty vole, Generále to by byl scénář.“
Generál Blázen nic neřekl a mlčky pokračoval skryt za Číčou, protože měl drobné obavy, jestli se k lodi dostanou včas.

Nikdo je však nepřekvapil a došli za zpěvu ptactva na palouček, kde čekala maskovaná loď.
„Co teď?“ zeptala se Ping.
„Hodinky,“ odpověděla Číča.
Ufon mlčel.
Generál Blázen mlčel.
„Generále, hodinky,“ řekla Číča.
Ticho.
„Generále, hodinky, vypínač,“ řekla Číča důrazněji.
Ticho.
„A jó, ty vole, hodinky,“ pronesl Generál, vyndal joint z úst a podíval se na hodinky.
„Sedm hodin a patnáct minut,“ řekl a zmáčkl tlačítko.
Hodinky se rozblikaly a vyslaly signál. Silové ochranné pole zmizelo a objevila se jejich hranatá loď.
„Konečně doma,“ vzdychla Číča a rozeběhla se k otevírajícím se dveřím.
V půlce se však zastavila, protože cestu ji přehradil muž s plnovousem a pořádnou zbraní.
„Plukovník Braddock, armáda Spojených států amerických.“

1 2 3 4 5 6 7 8