Vesmírní dýleři - 19. Scénář

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

„Mám takovej pocit, že ninjů už nepřibývá tak rychle a vojáci asi už došli,“ konstatovala během už vlastně nudně krvavé řeže Ping.
„Mám objednat další?“ zasmála se Číča, protože lodě se daly na ústup a ponorka také zmizela.
„Já nevím, aby se producent nenasral,“ odpověděla Ping a usekla další dvě hlavy maskovaným útočníkům.
„Fakt sou slabý,“ dodala.

V dálce se ozvalo houkání sirén.
„Městská policie, měli bychom zmizet,“ řekl Generál.
„Souhlasím,“ pověděla Ping, vykuchala a zabila poslední dva chudáky.
„Kam půjdeme?“
„Pryč od houkání, Generále,“ řekla Ping a rozeběhla se zpět k Malostranskému náměstí.

Karlův most byl docela poničen a všude se válely kusy rozličných údů a vnitřností. Krev tekla proudem do kanálů a Japonští turisté spokojeně projížděli fotky z několika posledních minut.
„Docela ses vyřádila,“ prohlížela zkázu Číča.
„Právě kvůli tomuhle mě Generál platí,“ zasmála se Ping.
„Hele, ty vole, Ufon,“ ukázal Generál rukou k zaparkovanému vozu.
„Vy volové, pojďte sem a rychle. Tahle apokalypsa běží v přímým přenosu na všech kanálech. Doprdele, vy se nezdáte. Nasedejte.“

„Hele, Ufone, můžu se zeptat na něco osobního?“ zeptal se Blázen, když skončila projekce.
„Můžeš,“ řekl Ufon a natáhl lajnu.
„Ty lidi, který sem viděl odtahovat štábem v některý záběrech, byli fakt mrtví?“
„Jo, trošku se nám to vymklo z kontroly, ale ničeho se neboj,“ zasmál se Ufon a ukázal rukou směrem k nějakým barelům.
„Eh, nechápu?“
„Kyselina sírová,“ suše řekl Ufon a natáhl další lajnu.
„Aha. Kolik těl?“
„Patnáct.“
„Hm, ty vole, neprodraží se natáčení trošku?“
„Vždycky počítám se ztrátami, všechno ilegálové,“ zasmál se Ufon a podíval po Bláznovi, „dneska má moje účetní narozeniny, zúčastníš se?“
„Už zase mejdan?“ podivil se Blázen.
„Šéfe, jak se máte?“ ozval se Pong a Kapitán se otočil.
„Pongu, Kokote, co tady děláte?“ překvapeně se zeptal.
„Šéfe, Ufon nás pozval, že prej bude dneska velká oslava narozenin,“ odpověděl Pong.
„Ahááá,“ řekl Blázen, zakroutil hlavou a potáhl z jointu.

Ufon se zvedl a naznačil, že mají jít za ním. Dovedl je na konec haly, zaklepal na malá dvířka a otevřel. Vstoupili na písečnou pláž u velkého bazénu, s palmami v květináčích a plážovým barem, vedle něhož byla postavena aparatura, kterou tunil nějaký DJ. Nad tím vším svítilo několik řad sodíkových výbojek, které svým vyzařovaným teplem zvýšily teplotu v hale na příjemných tropických 30stupňů.

Tři technici zrovna instalovali rozprašovač vody, aby se měli návštěvníci kde svlažit a Ufon hodil na barový stůl asi kilogramovou cihlu kokainu a vedle něj zabodl velký porcovací nůž na ryby. Dlouhá noc započala.

Blázen si uvědomil, že je už ráno, když se u bazénu objevil chlapík ve vestě s nápisem „Režizér“ s ‚volantem‘ kolem huby a začal vyřvávat něco o tom, že už je ráno a je potřeba začít zase natáčet.

U Američanů v řídícím středisku bylo velmi rušno. Generál rozléval velitelům alkohol z láhve, kouřil doutník a na pozadí v řadách zaměstnanců vládla nervozita a stres.
„Pánové, čekáme, až se připojí paní presidentka,“ řekl nervozní generál.
Uběhl nějaký blíže nespecifikovaný čas, když obrazovka přestala zrnit, objevilo se logo úřadu presidenta Spojených států, pak nějaký kecy o navazovaném šifrovaném spojení, aby se nakonec z kostiček vynořila presidentka v jednom ze svých vyzývavých oblečků a vypadala velmi nasraně.
„To se vám fakt pánové povedlo, já mám plnou prdel atomovek, já tam jednu pošlu a bude klid.“
„Paní presidentko, to nemůžeme,“ oponoval generál.
„Generále, proč bychom nemohli?“
„Paní presidentko, Česká republika je náš spojenec a nemůžeme bombardovat atomovkama naše spojence.“
„Proč bychom nemohli? Vždyť leží na druhý straně zeměkoule.“
„Asi bychom naštvali Rusy, odpálit jim atomovku u prdele,“ dodal jeden z velitelů.
Generál si kapesníkem z čela setřel pot.
„To je druhá věc paní presidentko, Rusové by se cítili dotčeni a dal byl se předpokládat odvetný útok.“
„Tak co chcete doprdele dělat?“ zamručela nasraně presidentka a za ní byli vidět tři velcí nazí černoši.
„Vyšleme Braddocka,“ řekl generál, vyndal doutník z úst a odklepl do popelníku.
„Dobrý nápad. Teď mě nerušte, mám důležité mezinárodní jednání,“ odpověděla presidentka a přerušila vysílání.

Střih do texaského ranče, kde zrovna nějaký muž krotí ohromného rozzuřeného býka. Branou projíždí dvě limuzíny a z první vystupuje muž v uniformě.
„Plukovník Braddock?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl.
„Spojené státy vás potřebují. Je tu někdo, kdo s vámi chce mluvit.“
V jedné limuzíně se stáhlo okénko a vyvalil ven hutný dým, ze kterého se vynořila hlava s doutníkem v ústech.
„Plukovníku, nastupte prosím,“ řekl generál.

Soudruh první tajemník zuřil. Velice zuřil, rozházel sklenice, láhve, papíry, celý stůl. Popelník letěl vzduchem a srazil bustu soudruha Lenina.
Generálové se svými širokými čepicemi sledovali celou scénu na obrazovce a snažili nedávat najevo strach. Všichni se již viděli na Sibiři v pracovním táboře.
Když se první tajemník uklidnil, pokračoval v projevu generálům.
„Není možné, aby naše jednotky Specnaz utrpěly porážku na veřejnosti. Nasadíte Igora s Ivanem a jestli celý problém nevyřešíte, nechám vás popravit za velezradu. Rozumíte?“
Generálové sklapli paty, zasalutovali a společně zahlásili: „Rozkaz, soudruhu tajemníku.“
Obraz zmizel a generálům se ulevilo.
Pucflek, který vylezl ze stínu okamžitě rozlil stakany vodky a zase zmizel.
„Soudruzi, jsme v prdeli,“ řekl jeden z generálů, pozvedl stakan a připil ,Na vlast‘. Ostatní se ihned přidali.
Další rundu rozlil generál sám.
„Soudruzi, Ivan s Igorem dlouho nebyli na misi, ale nezbývá nám nic jiného, než vypustit krakeny,“ pozvedl stakan a počkal na ostatní soudruhy.

Daleko ve studené Sibiři cvakl zámek a otevřely se ocelové dveře chladné podzemní kobky. U železného stolu seděly dvě obludy a hrály šachy.

Generál Blázen, Číča a Ping seděli u Ufona doma a sledovali televizní noviny.
„Ty vole, to není dobře pro byznys, že vyhlásili výjimečný stav. To je kurva špatný pro byznys,“ hudroval Ufon a sklonil se nad lajny.
„To je špatný pro nás všechny,“ promluvil Generál.
„Musíme zůstat zalezlí. Jak moc je tenhle byt bezpečnej?“ zeptala se Ping.
„Dost bezpečnej, si myslíte, že mi ho přestavovali domorodci?“ vyčítavě se podíval Ufon po Ping.
„Se ptám, promiň. Uděláme mejdan?“
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.

Další den. V televizi nudný program, všechny VHS kazety s pornem sjetý.
„Uděláme mejdan?“ zeptala se Ping.
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.

Zase další den. Televize vypnutá, veškeré porno časopisy třikrát přečtený.
„Uděláme mejdan?“ zeptala se Ping.
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.

A další den. Na Internetu píšou, že bezpečnostní síly nechaly vypnout Internet a mobilní sítě. Online porno stále jede.
„Uděláme mejdan?“ zeptala se Ping.
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.

Večer následujícího dne zvoní mobilní telefon. Ufon se na něj podívá a odmítne hovor.
„Kdo to byl?“ zeptal se Generál.
„Nějaký holky, asi chtěj pařit,“ odpověděl Ufon.
„Uděláme mejdan?“ zeptala se Ping.
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.

Už to vypadalo, že se Ping zase zeptá zbytečně, když tu další večer zazvonil bytový zvonek.
Ping se zvedla, šla ke dveřím a otevřela. Na chodbě stáli dvě hromady masa s blond vlasy a modrýma očima,v námořnických tričkách a v ruce drželi krabice s pizzami. Ping trošku zaujalo, že oběma poslíčkům pizzy chyběly krky, takže to vypadalo, jakoby hlavy přímo přecházely v trup. Otočila se do bytu a zakřičela.
„Objednával si někdo pizzu?“
„Né, proč?“

1 2 3 4 5 6 7 8