1 2 3 4 5 6 7 8

Na konci týdne měl Generál na stole štos papírů s názvem „Výlet“.
O dva dny přiběhl Ufon celý rudý a křičel.
„Ty vole, Generále, to je skvělý. Ze života, že jo?“ Ufon byl naprosto nadšený.
„Je, doufám, že se líbí.“
„Jo, piš dál, zase za týden chci další scénář. Kámo, ty budeš zlatá žíla,“ smál se Ufon a drtil šutrák koksu.

Americké velicí středisko. Generál s doutníkem hovoří s Bílým domem a presidentkou Spojených států amerických. Sexy děvka s velkýma kozama v přiléhajícím koženém oblečku.
„Paní presidentko, agenti hlásí, že v Praze na Florenci nějací tři cizinci vzbudili pozornost. Čekáme na záběry z kamer. SEAL jsou na cestě.“
Odpovídá sexy černá kočička s velkýma kozama.
„Generále, udělejte vše proto, aby jste je dopadli. Hlavně v tichosti a aby zůstali živí. Rozumíte?“
„Rozumím, paní presidentko. Konec.“
Generál si oddechl a vypil sklenici whiskey.
„Spusťte akci,“ rozkázal a kouřil z doutníku.

Ruské středisko. Zakouřená místnost. Sochy Lenina, Stalina, po zdech obrazy Marxe, Engelse a jiných papalášů.
„Soudruhu generále, Specnaz jsou na cestě za sledovaným subjektem.“
Generál v široké ruské čepici se otočil, vyndal z úst cigaretu s dlouhým filtrem a prohlédl si vojína.
„Dobře, nyní mě spojte s prvním tajemníkem.“
Na zdi se odsunul obraz Marxe a odhalil zrnící obrazovku. Zrnění ustalo a objevila se tvář muže s mohutným obočím, mastnými vlasy, sedícím u stolu s vodkou a okurkami.
„Proč jsem rušen, soudruhu generále?“
„Soudruhu první tajemníku, Specnaz jsou na cestě k havarovanému mimozemskému subjektu.“
„Dobře, v čem je problém?“
„Je to v Čechách, kousek u Prahy.“
„V čem je problém?“
„Zájmová oblast NATO.“
„Čechy už nejsou naše?“
„Soudruhu první tajemníku, už dlouho ne.“
„To nevadí, pokračujte,“ odpověděl tajemník a přenos byl ukončen.
„Snad nevyvolám válku,“ pomyslel si generál a zvedl sluchátko telefonu.

„No, Ufone, to ti povim, tohle bude pecka. Poslední scénář ber jako poděkování za všechnu pomoc,“ řekl Blázen, když sjížděli lajny koksu a denní práci.
„Taky si myslím,“ usmál se Ufon a natáhl lajnu.

Režisér s mohutným plnovousem a vestou s nápisem „Režizér“ pobíhal po place a Blázen s Ufonem si uvědomili, že už je zase ráno. Blázen otevřel pivo, ubalil joint a dal poslední lajnu. Ne, že by začal holdovat drogám, ale cítil to spíš z povinnosti a nutnosti, než z radosti.

Generál Blázen, Číča a Ping seděli v kuchyni u Ufona a zírali do počítače.
„Generále, už tu tvrdneme pár týdnů a nic se nezměnilo. Máte za sebou literární maraton, ale naprosto bez užitku za pár divných papírků s obrázky dávno mrtvejch lidí, kterým říká peníze,“ promluvila Číča.
„Já vím a navíc vypadám strašně obyčejně. Ten debil mě donutil sundat uniformu,“ odpověděl Generál a podíval se po svých džínách a ošuntělém tričku s Madonnou.
„Mě už taky nebaví vymetat místní podniky a kluby, místní frajeři jsou fajn, ale pořád je to tu buranov,“ vložila se Ping.
„Tak co podnikneme?“ zamyslel se Generál a zapálil joint.
„Mám takový malý nápad. Procházela jsem informace o nejbližších jaderných elektrárnách, kde bychom mohli najít nějaký odpad, který by se dal použít v palivových článcích.“
„Na co si přišla, drahá Číčo?“
„Generále, v širším okolí je dost elektráren, ale všechny jsou průmyslové objekty s vysokým zabezpečením. Tam nemáme šanci, ale …“
„Co ale…?“
„Ale, zjistila jsem, že několik kilometrů za Prahou je výzkumný reaktor nazývaný Vrabec, který nebude tak zabezpečen a nějaký odpad by se tam mohl najít.“
„Uděláme si výlet, paráda,“ zaradovala se Ping.

„Tak co bando, jak se máte?“ vstoupil Ufon.
„Jedeme na výlet,“ odpověděla Číča.
„Nechystáte se zdrhnout, že ne? Ještě potřebuju pár scénářů, aby prádelna jela na stoprocentní výkon.“
„Nechystáme, ale máme taky svý problémy, který musíme vyřešit,“ konstatovala Číča a začala se tvářit odhodlaně.
„Dobrá, dobrá, udělejte si volno. Kam chcete jet?“
„Do Řeže, prý je tam hezky,“ odpověděla Ping a zaculila se. Vůbec s culíky vypadala velmi roztomile.
„Dobře, dobře,“ mumlal Ufon, „hlavně si na nádraží nezapomeňte koupit lístky, ať zjistíte, k čemu jsou ty papírky, který jste vydělali. A neupozorňujte na sebe příliš, jasný?“
Ufon přemýšlel, jestli mu přeci jen něco neuniká, ale nic ho nenapadlo, tak se sehnul ke stolu a šňupl lajnu.
„Sem si všiml, že koks nebereš,“ otočil se k Ping.
„Já mám svůj perník,“ odpověděla a vytáhla malé decentní stříbrné šňupátko s průhledným zásobníkem z diamantového skla, ve kterém bylo pár gramů čirých krystalů. Vyklepla dávku, naplnila dávkovač a šňupla si.
„Stačí 50mg a fičíš jak kolumbijský dělník na kokainovým poli,“ něžně se usmála.

Díváme se okem nádražní bezpečnostní kamery na jednu z kas, u které stojí naše trojice a poprvé nakupuje. Iniciativy se žensky chopila Číča, která vysvětlila, že vlakem nikdy ještě nejeli a že chtějí tři lístky do Řeže a zpět.
Bezpečnostní systém by nezareagoval, kdyby Číča nezaplatila pětitisícovkou, ale stalo, systém zareagoval a vyslal signál drátem. (Nyní efekt digitálních dat letících drátem. Nějaký barevný tunely, průlety bleskama nad procesorovými deskami až na úroveň atomů. Prostě nějaký takový klasický céčkový počítačový efekty.)

Kulisy se změnily. Generál Blázen s Číčou a Ping stojí na nástupišti malého středoamerického nádraží z doby divokého západu a na pozadí hraje harmonika. Zvukař byl očividně kreativní.
„Tak kam půjdeme?“ zeptal se Generál.
Číča se dívala do přístroje a pak ukázala směrem, odkud vítr hnal pouštní růže.
„Jak daleko půjdeme?“ zeptala se Ping.
„Pár kilometrů.“
„Nepronajmeme si nějaký dopravní prostředek? Bude velmi horký den,“ pokračovala Ping.
„Mohli bychom,“ odpověděla Číča a rozhlížela se po okolí.
„Generále, máme štěstí, támhle je půjčovna velbloudů,“ ukázala rukou.
Opravdu přes ulici byla půjčovna, před kterou stál muž v turbanu a pouštním oblečením a kouřil cigaretu.

Podařilo se jim levně pořídit pár postarších dromedárů a pomalu kráčeli pouští.
Po několika hodinách na přímém slunci zdechl první z dromedárů a chvíli po něm druhý.
Třetího dromedára se jim slitovalo, takže Číča slezla a šli všichni pěšky.
K večeru, těsně před západem, spatřili na obzoru pyramidy a chladící věže.
„Generále, jsme u cíle,“ řekla Číča.
„Jak se chceš dostat dovnitř?“ zeptal se.
„Budeme se vydávat za vědeckou návštěvu. Připravila jsem falešný průkazky a když necháte mluvit jenom mě, možná nám skočí do pasti.“
„Číčo, co bych si bez tebe počal,“ řekl Generál.
„A co já?“ zeptala se Ping.
„Bez tebe se taky neobejdu,“ dodal.

Na vrátnici výzkumného ústavu vládla vzrušená nálada. Číča si s ředitelkou vysvětlovala principy reaktorů a snažila se ji přesvědčit, že jsou skutečně vědecká návštěva z Austrálie a všechny papíry mají v pořádku. Hlavně se Číča strašně divila, že o nich nikdo nic neví, když vše bylo předem domluvené.
To zabralo, protože Číča svými argumenty a znalostmi všechny nečekaně přesvědčila o své technické kompetenci a chudák ředitelka si nebyla jistá, jestli některým částem výkladu rozuměla. Nicméně nakonec exkurzi povolila a rozhodla se je po provozu provést osobně.

Byli v řídícím centru vybaveném starými levnými počítači, černozelenými monitory, spoustou drátů po zdech, zemi a u stropu, s výhledem na malý reaktor, zhotovený kulisákem, který naprosto netušil, co vlastně vyrábí za rekvizitu.
„Generále, Ping, vyslechněte si přednášku, já se nenápadně vypařím a najdu ten jaderný odpad. Ping, použij na mě jedno z těch svých mizících kung-fu kouzel,“ zašeptala Číča.
Ping se nenápadně rozhlédla, vytáhla malou kuličku a hodila na zem. Číča zmizela v oblaku kouře a nikdo si jakoby ničeho nevšiml. Ředitelka započala výklad.

1 2 3 4 5 6 7 8