1 2 3 4 5 6 7 8 9

Chlupatý sloup roznesl mezi hosty dřevěné talíře a zanedlouho se na každém stolu ocitla velká terina s polévkou. Postupně přibyly hromady masa, sekaný, klobás a pečených žláz. Sud s pivem se vypil rychle a musel se načít další.
Večírek probíhal přesně podle plánů Amazonek a Blázen byl rád, že je takříkajíc chráněncem královny Pomely a vůbec netoužil zkoumat hlubiny slastí chlupatého sloupu s velmi divným jménem. Naopak Pong byl velmi zvědavý a nadržený. Karlos nelenil, zamkl se v pokoji a dveře zatarasil skříní.

Blázen se rozhodl, že královnu Pomelu s Vlkem zhulí a opije. Ubalil pořádný brko, rozlil Karlosovův chlast do malých pohárků a odpálil raketu.
„Zkuste to holky, to ste určitě ještě nikdy neměly,“ zasmál se podal brko Pomele. Ta si opatrně potáhla a podala brko Vlku.
Vlk zkušeně natáhla, podržela v plicích a vyfoukla pořádný oblak kouře.
„To de,“ řekla a začala se smát. Pomela se přidala a Blázen se za chvíli díval na dvě vysmátý krávy.
Když se trochu uklidnily, Vlk promluvila.
„Hned bych si ho vzala k sobě do komůrky, ale vím, že je tvůj. I tak si panáček užije a prdel ho bude bolet aspoň čtrnáct dní.“
„Vlku, to nesmí, ta věštba,“ lekla se Pomela.
„Že tys mu neřekla o análních rituálech sbližování?“ rozesmála se opět Vlk a Pomela se orosila.
„O jakých rituálech?“ zeptal se nejistě Blázen.
„Sbližovací rituál análního mapování. Každý nově příchozí musí projít rituálem zasvěcení a sblížení,“ smála se Vlk.
„Je to to, co si myslím, že je…?“ zeptal se opatrně Blázen a pocítil pálení v prdeli z blížících se průserů.
„Je,“ smála se stále Vlk. Pomela zbledla, stružky potu stékaly po jejím nádherném obličeji a rozmazávaly makeup.
„To se nebude Pongovi moc líbit,“ přidal se k smíchu Blázen.

Do místnosti se prodralo slunce a Pong otevřel oči. Vedle něj ležela chlupatá kláda a jeho bolela příšerně hlava a ještě víc prdel.
„Co to kurva?“ proběhlo mu hlavou. Zvedl se z postele, kroutil hlavou nad tím co viděl, rychle se oblékl a zmizel z pokoje.
V hlavní sednici již byli všichni a čekali, kdy se Pongovi uráčí dorazit.
„Půjdeme všichni, je načase Náčelníkovi vysvětlit, že obřady nejsou všechno,“ hlasitě oznámila Vlk.

Průvod se dal do pohybu. Vlk kouřila dýmku s místní směsí, kterou Blázen s poděkováním odmítl.
„By mě zajímalo, co je na tobě tak vzácnýho,“ zeptala se Vlk.
„Mám zachránit vesmír,“ zasmál se Blázen.
„To zní pěkně dobrodružně,“ zasnila se Vlk, „u toho bych s tebou chtěla být.“ „Věřím,“ zamručel Blázen.
„Šéfe, blížíme se k nějakýmu lesu,“ přicválal na svém oři Pong.
„Les Hovnojedů,“ řekla Pomela, „musíme jím projít. Čeká nás náročná cesta.“
„Les čeho?“ zvedl obočí Pong.
„Hovnojedů, Těžko se vysvětluje, co jsou hovnojedi zač. To pochopíte až uvidíte.“
„Kurva,“ znovu zamručel Blázen a zapálil brko.

Zastavili před zelenou stěnou s průsekem a velkou cedulí s nápisem „Cesta se udržuje jednou za 50let“.
„Nyní vstoupíme do Lesa Hovnojedů. Holky dávejte tam vzadu pozor, ať někoho netrefí hovnem. Nejdete tu poprvý. Protože nestihneme projít celým lesem za světla, přespíme ve svatyni Matky všech požíračů hoven. Možná zastihneme i kněžky,“ ohlásila královna Pomela.
„Kněžky?“ zbystřil Pong.
„Ano, kněžky, ale obávám se, že ne takový jaký si představuješ,“ řekl královna.
„Nešukaj?“ zeptal se Pong.
„Ale šukaj, jenže je to svatyně uctívačů požíračů hoven, tak šukaj tak nějak po svým. V tomhle lese žijou prazvláštní tvorové.“

„Vlku, něco se děje,“ ozval se dívčí hlas ze zadní části skupiny.
„Co kurva?“ zakřičela Vlk.
„Hovnojedi jsou nejspíš na lovu a naháněj nějakou kořist,“ zakřičel hlas.
„Bude bitka?“ radostně poskočil Pong a podíval se po Šéfovi, který pouze pokrčil rameny.
„Pongu nebude, proběhnou kolem nás a nebudou si ničeho všímat, oni žijí ve svém lesním světě do kterého nepatříme,“ odpověděla Vlk.
„Škoda,“ posmutněl Číňan.
„Ani ne, až je uvidíš, budeš rád, že nejsi součástí lesa. Mohl bys zde žít, ale znamenalo by to zůstat a pomalu vstřebávat prostředí, než by se z tebe stal hovnojed.“

Rachot se přiblížil.
„Všichni na stranu,“ ozval se zase ženský hlas.
Koně se svými jezdci ustoupili bokem k okraji cesty na poslední chvíli. Křoví se rozevřelo, na cestu vylétlo několik větví a za nimi vyběhlo zelenošedý zvíře velikosti člověka s peřím na hlavě, vzdáleně připomínající ještěrku na dvou silných nohách, se zakrnělými předními končetinami a opravdu mohutným řitním otvorem.
„Co to kurva…?“ řekli všichni skoro současně.
„Turisti to pojmenovali Análosaurus rex, asi bude dneska večer mejdan,“ promluvila Vlk.
„Análoco…?“ zeptal se udiveně Blázen.
„Análosaurus rex, tvor s neuvěřitelně citlivým análem připomínající vaginu.“
„Cože…?“ divil se ještě víc Kapitán a zbytek nechápavě mlčel.
„Jak bych ti vysvětlila. Je to mnohokrát lepší než ovce a ještě pěkně vlhne. Hele, už sou tady…,“ ukázala Vlk k díře v křoví.
Z otvoru lesa vyběhla skupina tvorů, která musela pozorovatelům vyrazit dech na první pohled. Kdysi to pravděpodobně byli lidé, ale jejich hlavy zvrácené zlomenými zády až k hýždím je donutily běžet svým způsobem pozadu, jednou rukou vyrovnávali pozici v a druhé ruce měli oštěpy s kamennými tupými hroty. Všichni byli nazí, pomalovaní červenou hlínou a s výrazným bělmem. Ničeho si nevšímali a spíš komicky proskákali, než proběhli, kolem výpravy a sledovali stopu zvířete.
Jeden z nich zastavil a začal se kroutit.
„Bude srát,“ řekla Pomela.
Hovnojed přetočil hlavu co nejblíže k análu, uvolnil svěrače a nasral si rovnou do huby. Chvíli žvýkal, polkl, říhl a odplivl hnědou slinu.
„Otroci svatyně, takhle bys Pongu dopadl, kdybys zůstal déle. Daň za rozkoš, kterou jim umožnily kněžky poznat a prožít. Jsou za hranicí světa, kterému rozumíme,“ vysvětlila Vlk, jak se věci mají.
„Jdeme, nic nám nehrozí a do západu slunce nezbývá moc času,“ dodala a pobídla koně k cvalu. Skupina se postupně přidala, kamera zvedla od země nad koruny stromů a sledovala koně a jezdce dokud nezmizeli za horizontem.

Zastavili před vysokou bránou v palisádě z tlustých kmenů. Vlk zatahala za táhlo a rozezněl se zvon, až zabolelo v uších.
Když konečně zvon utichl, ozval se zvuk trubek a spustil mechanismus, který pomalu zvedl bránu.
Vlk společně s Pomelou vstoupily a po chvíli se ozvala královna, že mohou vstoupit i ostatní.
Prostor byl o hodně větší než se zvenčí zdálo. Anglický trávník všude kam oko pohlédlo, domy bílé, čisté a sem tam hovnojed opečovávající zeleň.
U brány stála široká postava v koženém kabátě s kapucí, mohutným poprsím a vousatou tváří.
„Vítám tě sestro Vlku, vítám tě sestro Pomelo, vítám vás sestry. Již dlouho jsme se neviděly, co vás přivádí?“
„Sestro Uršulo, přivádějí nás sem tito bratři. Blázen, Pong, Karlos a umělák Kokot,“ odpověděla Vlk.
„Velmi pěkné bratry jsi přivedla sestro, jen což je pravda. Zrovna náhodou večer pořádáme obřad k uctění Matky všech požíračů hoven,“ řekla úlisně Uršula a prohrábla svůj pěstěný plnovous.
„Sestro Uršulo, jsou pod ochranou, takže dnes naše dohoda neplatí. Vědma nám nakázala, že se jim nesmí nic stát a musí bezpečně dojít do země Amazonců.“
„Takže nemám chystat zboží?“
„Ne, Uršulo, nic nechystej.“
„Vlku, jaká dohoda, jaký zboží?“ zeptal se podezřívavě Pong.
„Žádná dohoda, to se vás naprosto vůbec netýká,“ rychle skočila do zachraňování situace Pomela.
„Vám se nic nestane,“ dodala Vlk a otočila svoji pozornost zpět k Uršule.
„Sestro Uršulo, přespíme zde do zítra a brzo ráno se vydáme na cestu.“
„Dobrá tedy sestro Vlku, budeme ale rády, když se zúčastní naši vzácní bratři z daleké země svatého obřadu k uctění svaté Matky hovna. Pojďte za mnou, ukáži vám nocleh.“

Uršula je dovedla k domku určenému pro návštěvníky, se dvěma místnostmi s postelemi a skládacími lehátky k přistýlce. Dřevěný stůl, několik židlí, malá černá kuchyň s kamny na dřevo a suchý záchod s velkou nádrží, která dle Vlka měla schraňovat výkaly, jenž pak sloužily jako hlavní potrava pro sloužící hovnojedy.
„Kapitáne, já se tady zavřu a zůstanu zavřenej až do rána. Žádnej obřad vidět nechci, protože nechci vědět, co tam s těma křivejma vohnoutama můžou dělat za úchylárny. Já se vožeru a pokusim se zapomenout na tohle posraný místo,“ nekompromisně konstatoval Karlos, otevřel láhev a mocně si přihnul. Pak připravil pár lajn a rychle je do sebe vtáhl.
„Karlos, celkem tě chápu a zůstal bych taky, ale myslím, že to nepůjde,“ odpověděl Blázen a kouřil brko, jako kdyby čekal poslední soud.

Venku se setmělo a děvčata byla připravena zúčastnit se obřadní slavnosti.
„Blázne, musíme jít, čarodějnice bude připravena zahájit slavnost,“ řekla Vlk a rozhlédla se po místnosti.
„Bude to dlouhá noc.“

Vlk vedla skupinu k loučemi osvětlené budově.
„Hlavní svatyně, kde se všechno odehraje, když zůstanete na místě, který vám ukážu, všechno bude v pořádku.“
„A když nezůstaneme?“ zeptal se zvědavě Pong.
„No, pak bude všechno taky v pořádku,“ krátce se zamyslela a zasmála Vlk.
Pong se podíval po Bláznovi a Kokotovi, ale místo odpovědi se mu dostalo jen pokrčení rameny.

1 2 3 4 5 6 7 8 9