1 2 3 4 5 6 7 8 9

„Cože musí?“ značně překvapeně se zeptala Pomela. Vědma přidala na gestikulaci a pohazovala rukama s dlouhými zlatými nehty.
„Kedra kedra kedra. Kedrá kedrá kedrá. Kedra kedra kedra,“ značně rozčileně krákorala vědma, málem převrhla hrnec s lektvarem, když se sápala po poličce s nějakými dózami obsahující tabletky. Nahmátla sklenici s nápisem 'Hexaurin', vysypala hrst prášků a spolkla je. Nabrala naběračkou obsah z hrnce a několika loky zapila.
„Co se děje?“ přidal na důrazu Blázen.
„Je to špatný,“ chodila sem a tam královna.
„Co je kurva špatný?“ zeptal se znova Blázen a rukou naznačoval Pongovi, že má zůstat zatím v klidu.
„Pro vás je to dobrý, ale pro nás je to špatný,“ vyjekla Pomela a z očí ji vyhrkly slzy jak kuličky hrachu. Blázen ucítil, že se právě dostala do jeho moci.
„Beruško, copak se děje?“ zjihlým hlasem ze zeptal.
„Musíme vás nechat jít,“ vzlykala královna Pomela.
„To není tak zlý,“ podotknul Blázen.
„O to nejde, špatný je, že vám máme posloužit a postarat se, aby jste dorazili do cíle své mise v pořádku a bezpečí, nic se vám nestalo, nic nechybělo a měli vše, čehož se vám zachce.“
„Opravdu všechno? Tak to není tak špatný,“ zasmál se Blázen.
„Pro nás hodně, my normálně mužům nesloužíme,“ přes všechno utěšování stále vzlykala královna.
„Nevadí, uděláme si vejlet a pěkně si ho užijeme,“ zakončil debatu Blázen a otočil se k Pongovi, který přišel zjistit, co se děje.
„Pongu, já ti to vysvětlím později, ale půjdeme na výlet s těmito těmito pěknými ženami,“ vysvětlil mu Blázen.
„Šéfe, to zní jako naprosto perfektní nápad,“ zasmál se Pong.

Do místnosti přišla dívka oblečená v červeném kabátku.
„Kapitáne Blázne, přivolala jsem Červenou Karkulku, která nás doprovodí na kraj lesa a domluví rozhovor s Vlkem,“ představila Pomela nově příchozí.
„Kdo je zase Vlk?“
„Vlk je jedna z nás. Příroda ji obdařila nadměrným ochlupením, žije v ústraní a v klidu se stará o kůzlata,“ přestala slzet královna „a zná dobře okolí. Navede nás na cestu k území Amazonců.“
„Dobře, kdy vyrazíme?“ zeptal se Blázen.
„Co nejdřív. Sejdeme se venku u koní za hodinu. Stačí vám to?“
„A musíme tak spěchat?“ zeptal se ještě jednou Kapitán.
„Věštba říká, že času je málo.“
„Takže mejdan se přesouvá jinam,“ zasmál se Blázen a zapálil jointa, kterého mezitím ubalil v dlani. V tu samou chvíli se ozval Pong.
„Hele, to je ta s tím velkým čůrákem“ a ukázal rukou na Karkulku, která s košíkem v ruce čekala na další příkazy své vládkyně.

Čas do odjezdu zabíjeli všelijak. Blázen s Kokotem leželi na nádvoří v lehátkách pod slunečníky s koktejly na stolcích, samozřejmě Kokot dostal koktejl olejový, opečováváni lepými děvami a řešili otázku nesmrtelnosti chrousta. Pong s Karlosem si odskočili do dívčí školy, zasvětit do tajů života mladé panny Amazonské. Nedalo se říci ‚ne‘ v situaci, kdy se naskýtalo tolik novicek na jednom místě, všechny mladé a neposkvrněné.

Zrovna, když byl Blázen v nejlepším a mladá Amazonka finišovala na svém hřebci cílovou rovinkou k vyvrcholení, přišla královna Pomela s doprovodem.
„Vyrazíme, poslala jsem pro Číňana do školy a pro koně do stáje.“
„Óóó má královno!“ začala křičet blahem jezdkyně na Kokotovi.
„Hyjé, hyjé! Už budůůů, Uůůůůůů...“ přidala se Bláznova jezdkyně. Pomela zakroutila hlavou, nikoho nepřerušila, jen se dívala a čekala až budou všichni hotoví.
„Vás dva si vezmu, až dorazíme k Vlkovi,“ stroze řekla.
„Šéfe, tolik hurisek není ani v muslimským ráji, tady bych chtěl žít věčně,“ hulákal z druhé strany nádvoří Pong, kterého doprovázel pajdající Karlos a Červená karkulka.

„Šéfe,“ začal vyprávět Pong, „tahle Karkulka je hermáč, to sem ještě v životě neviděl. A ten čůrák, negři by padli závistí na prdel. A může vošukat seba sama, jak ho má velkýho. Neuvěřitelný…,“ zase se rozkřičel.
„Pongu, není jedinou speciální dívkou, kterou tu máme. Vidím, že jsi velký znalec. Počkej až dorazíme k Náčelníkovi, dáme perník a pořádně si vymrdáme mozky,“ odpověděla královna.
„Vy, vy…? Vy znáte perník?“ zatvářil se lehce překvapeně Pong.
„Kdo by neznal perník,“ rozesmála se Pomela.

„Konečně koně, musíme se vydat na cestu, ať jsme do tmy pod střechou,“ zavelela Pomela a vycválala v čele výpravy z hradu Amazonek vstříc dobrodružství.
Podhradí bylo velmi pěkně upraveno, všude květinové záhony, samé usměvavé dívky na polích, v kovárně, v šenku, usměvavé byly i dlažební kostky dláždící dlážděnou cestu. Hornice, celé začerněné, se vracely z šichty a jejich bílé úsměvy zářily do celého širého světa. Zemský ráj to napohled.

Krajina se změnila v širé lány, ve kterých se pohybovaly skupinky Amazonek, jenž s úsměvem ve tváři a písní na rtech kosami žnuly zralé obilí. Pong nemohl odtrhnout oči z toho všeho kolem sebe.
„Šéfe, Šéfe…,“ mumlal a zřetelně trpěl.

„Kapitáne Blázne, kdybychom měli víc času, nedaleko odsud je letní sídlo. Vzdušné, lehké a na krásném místě,“ zasnila se Pomela.
„Bohužel nemáme,“ oddechl si Pong.
„Pomelo, chtěl jsem se zeptat, kde jsou ptáci a hmyz? Máte vůbec něco létajícího vzduchem? Já měl akorát pocit, že jsem z oken hradu viděl nějaký přerostlý saranče.“
„Co je to 'pták'?“ zeptala se zvědavě Pomela.
„Ehm, takže ptáky tady nemáte. Mravenci? Brouci? Hmyz?“
„Nevím co je 'hmyz', ale lítá nám ve vzduchu havěť.“
„Havěť, Pomelo, říkáš. Rozlišujete ji nějak?“
„Proč? Jsme tu samé blondýny a máme úplně jiný starosti. Možná Vlk ti povykládá víc, během flákání na pastvě zabíjí čas pozorováním zbytečností.“
„Aha,“ odfrkl Blázen, zapálil brko, který se mu podařilo v sedle koně ubalit a vrátil se ke svým parťákům.

Krajina se opět změnila. Hrad zmizel za obzorem, Slunce pomalu zapadalo nad nekonečnými pastvinami, po nichž v dálce dupalo stádo pravděpodobně ovcí. Na obzoru se zvedala zelená hradba stromů, značící hranici lesa.
„Blížíme se do cíle dnešní cesty,“ohlásila královna Pomela, když se objevila světla obydlí.
„Už bylo na čase, bolej mě příšerně koule,“ oddechl si Karlos, který celou cestu nepromluvil.

Došli k hospodářskému stavení obehnaného dřevěnou ohradou a velkými stájemi pro dobytek. V obytné části se svítilo z oken. Dveře se otevřely a venkovní prostor ozářilo světlo, ve kterém se rýsovala mohutná postava s velkým kalašem v jedné ruce a brokovnicí v druhé.
„Vlku, to jsem já. Královna Pomela,“ zakřičela Pomela.
„Vidím, ale co to je za šmejd, kterej vás doprovází?“ zeptala se hlubokým hlasem Vlk.
„To jsou poslové od Amazonců. Musí se vrátit zpět se zprávou a vědma nás varovala, že jestli se jim něco stane, budeme v pěkným průseru. Musíme je doprovázet a postarat se o jejich pohodlí a bezpečí. Musej bejt prostě jak ve vatičce,“ odsekla rychle Pomela a šklebila se, jakoby snědla kilo citronů.
„Hahahahááááá,“ rozesmála se fakt drsně Vlk a sklonila hlaveň brokovnice k zemi. Když se přestala smát, pozvala své nové hosty dál.
„Pojďte dál, pánové jsou tu velmi vítáni. Má kůzlátka se již velmi těší.“
Nebylo ale příliš jasné, jak to vlastně myslela.

Vstoupili do velké dřevěné předsíně a konečně byla dobrá příležitost prohlédnout si Vlka. Karlosovi to bylo tak nějak jedno, dopajdal se k nejbližší lavici a se značnou úlevou v obličeji se posadil. Pong byl velmi fascinován. Hlava pokrytá dlouhými vlasy a hrubým mysliveckým plnovousem. Tvář nic neprozrazovala o tom, kdo se skrývá pod silným ovčím kabátem.
Vlk odložila kalaš, svlékla se a pověsila kabát na věšák. Mohutné poprsí jasně prozradilo pohlaví.
„Ty vole, ty bys mohla ohejbat železný pruty,“ uznale ohodnotil Pong.
„Ohejbám podkovy, máš nějakej problém skrčku?“ odpověděla Vlk.
„Čůráka doufám nemáš,“ odpověděl Pong.
„Ne nemám, chceš ji vidět?“ zasmála se Vlk a přešla do vedlejší hostinské sednice. Pomelina děvčata odložila zbroj a šly za ní. Karlos se s heknutím zvedl a přidal ke skupině.

Místnost byla stroze vybavená, velká kachlová kamna, několik dřevěných stolů, lavic a kuchyňský kout.
„Já spím na peci, vy půjdete do pokojů pro hosty, holky to tady znaj, ukážou vám, kde co je. Jo a chlapci, zvedejte prkýnko na hajzlu, prosím,“ promluvila Vlk.
„K jídlu bude ovčí vývar, pečený kůzlečí, ovčí sekaná a pečený beraní žlázy,“ dodala.

V kuchyňském koutě stál u ploten chlupatý sloup, ze kterého trčely dvě ruce a věnovaly se hrncům.
„Co to je?“ zeptal se Pong.
„To je moje dcera, jednou se tady stavila skupina takových opravdu zvláštních a velmi silných chlapíků, se kterými jsem strávila úžasnou noc. No a tohle je památka,“ vysvětlila Vlk.
„To je ženská?“
„Je hrozně milá a Náčelník ji miluje. Jmenuje se ´be'joy', lubaghDI', 'ej HoH´,“ dodala Vlk.
„Jak ji miluje?“ podivil se Pong.
„No normálně, čas od času přijede, popovídáme si a pak se s ní normálně pomiluje. Ona je trošku zvláštní.“
„Jak zvláštní?“
„Normálně, má velkou díru a je po fotrovi divoká. Podívej se, co mi udělal její fotr, když mi to dělal tvrdě zezadu,“ řekla Vlk a odhalila záda, přes které se táhly dlouhé a hluboké jizvy.
„Dobrý máčko,“ zhodnotil Pong, „jak se jmenoval?“
„maw'“

Pong zavrtěl nevěřícně hlavou a usadil se k přátelům.
„Šéfe, tohle je magořinec.“
„Magořinec teprve přijde,“ zasmála se za jeho zády Pomela, která zaslechla rozhovor.
„Krásko, ty víš o tom, že sem náčelník občas chodí, žejo?“
„Vím,“ zaculila se Pomela, „dáváme si pravidelně na podzim čtyřku, my dva a matka s dcerou.“
„Cože kurva…?“ ozvalo se mnohohlasně od stolu a Karlos se navíc chytil za koule.
„Houby, rostou magický houby, pár jich sníme a pak celou noc provádíme obřady, aby nebyla zima krutá.“
„Takže obřadama to okecáváte,“ zasmál se Pong a připravil několik lajn. Blázen už měl stejně rozmotáno brko.

1 2 3 4 5 6 7 8 9