Byl zase na cestě. Kosti zmizely, cesta byla sypaná kamením a okolí prostředí bylo ponořený do tmy, ze které občas vystupovaly stíny ruin. Na mapě vypadala cesta velmi dlouhá, ale v realitě měla pár kroků a než se Pong stihl nadechnout a zorientovat, jakýsi neviditelný kopanec ho srazil do propasti a on padal, dokud tvrdě nedopadl vedle jezírka. Ve vzduchu barevně blikal velký trojrozměrný nápis „Poslední úroveň“.
„Co to kurva, …“ pomyslel si Pong a zvedl hlavu k nebi. Uviděl výbuchy, jak Kapka znovu zkoušela prorazit ochranné pole a uvědomil si, že je stále pod kupolí, která měla, zdá se, svůj vlastní vnitřní prostor. Zvedl se a rozhlédl.
Stál na břehu modrého jezírka obklopeného zeleným trávníkem. Nedaleko u hranice s lesem stál srub s jedním oknem a dveřmi. Neváhal a vydal se k němu. Zaklepal, otevřel a vstoupil. To co uviděl, ho mírně řečeno překvapilo. Na posteli ležela svázaná Urgha, cukala sebou a pod zalepenými ústy něco křičela. Přiskočil k ní a strhl pásku z úst.
„Ty vole, Pongu, to sou ultra zmrdi místní zmrdi. Zasraný zkurvený zkurvenci. Perník máš?“
„Mám, co tady děláš?“ zeptal se Pong a rozvazoval Urghu.
„Zmrdi mě unesli, už víš, že jsme ve zkurvený hře?“
„Mám takové mírné podezření, že si s námi někdo dobře vytírá prdel.“
„Mírně řečeno. Zmrdi v tom podniku věděli, že s náma vyjebaj a nechali to bejt.“
„Urgho, vyřešíme je později, teď se odsud musíme dostat. Jediný co mám je mapa.“
„Je ti jasný, že ta mapa patří do hry.“
„Dalo by se asi říct, ale přivedla mě sem, přímo k tobě.“
„Asi záměr.“
„Asi jo. Já se příliš nenudím, tahle hra je strašně jednoduchá, zabíjení, zabíjení, zabíjení a něco málo ‚náhody‘ při zabíjení. Akorát ty děti, ty mě trošku mrzí.“
„Děti?“ zvedla hlavu Urgha od lajn methu.
„Jo, děti, ale byly ozbrojený, takže se to dá omluvit.“
„Neprznil si je? Že ne?“
„Urho, neprznil, nebyl čas,“ popravdě odpověděl Pong a vyšel ven. V duchu ho mrzelo, že nemohl prznit, protože prznění ozbrojených dětí je vzácnou událostí. Čas však hrál proti němu.
„Budeme muset jít. Chci to už ukončit.“

Bylo nádherně, až příliš podezřele nádherně, aby pohoda vydržela dlouho. Urgha zrovna vyšla na zápraží, když se objevil muž s nahozenou motorovou pilou.
„Tenhle zmrd mě unesl!“ vykřikla Urgha, ke které dobíhal Pong.
„Cožééé? Ten krám hrozně řve!“
„Zmrd mě unesl!“ opakovala Urgha.
„Jakej kurva zmrd? Vypni ten krám debile!!“ zastavil se Pong a zařval směrem k chlápkovi s motorovkou. Ten se lekl ukrutného hlasu, který přeřval motor a vypnul ho.
„Fajn,“ spokojeně řekl Pong a otočil se zpět k Urghze, „co si říkala?“
„Tenhle zmrd mě unesl!“ odpověděla a ukázala směrem k muži s motorovkou.
Pong se podíval po veliteli, který mlčel a nic neříkal. Číňana tohle chování trochu sralo, přeci jen očekával od chlapa, kterýho obviní z únosu, úplně jinou reakci, tak se k němu vydal, rozhodnut si popovídat.
„Já jsem Pong,“ řekl Pong. „Kdo jsi?“
„Velitel. Nikdy se ještě nikdo do poslední úrovně nedostal. Vždycky jsme vyhráli a vzali si veškerou pozůstalost.“
„Obyčejný čórkaři, normální vobyčejný sviňský čórkaři,“ odplivl si Pong.
„Na háček jste se chytli jako hladoví kapři.“
„To je pravda. Zmátli ste nás všechny, hlavně Šéfa.“
„Zisk. Zisk je nejlepší návnada,“ zasmál se Velitel.
„Pravda. A už se nestane, že byste znova rozhodili návnady. Dohraji tuhle posranou hru a vypnu ji.“
„Zkus to,“ smál se Velitel dál a nastartoval pilu.

Pong tasil meče a zaujal postoj. Velitel zamachroval pilou nad hlavou, nejdřív v jedné ruce, pak v druhé, předvedl žonglování a zachycení pily nohou.
„Pěkná frajeřina,“ ocenil Pong v duchu dobrý triky a těšil se na boj. Počkal až Velitel skončí s parádou a vrhl se po něm jako šílenec. Nastala řežba, ve které Velitel nastartovanou pilou odrážel Pongovy výpady mečem, až větve odlétávaly vůkol.

Bitka byla celkem dlouhá a v jednu chvíli vypadala pro Ponga beznadějně, protože najednou letěl vzduchem, ani sám nevěděl jak a když dopadl, zjistil, že má pilou poraněnou nohu. Vytáhl ze záhybu oblečení mast, potřel ránu a vysypal si na hřbet ruky řádnou dávku perníku. Oběma nosníma dírkama natáhl kopec krystalů a otřásl se.
S novou energií se vrhl do dalšího boje a netrvalo dlouho, vzduchem letěl Velitel, za ním jeho motorová pila a oko.
Pong stál oběma nohama pevně na zemi a díval se na zpomalený záběr padajícího chlápka, zanechávajícího ve vzduchu krvavou stopu prýštící z očního důlku. Čas se vrátil do normálu a Velitel prudce dopadl na zem. Strčil si prst do prázdného místa v hlavě a zbylým okem se podíval po Pongovi.
„To si posral, zmrde,“ dal ruku za záda a vytáhl fakt divnej přístroj.
„Co to kurva je?“ zeptal se Pong.
„Tohle je BFG 9000. Kundo,“ odpověděl velitel.
„Kdesto vzal zmrde?“ zeptal se zase Pong.
„Ukrad sem to jednomu mrtvýmu frajerovi, pičo,“ zasmál se velitel a zmáčkl spoušť.

Zbraň začala žhavit a po krátké chvíli vystřelila energetickou zelenou kouli. Pong se otočil a spatřil jak Urgha na poslední chvíli utekla ze zápraží, když srub vyletěl do povětří.
„Sere mrtvej pes krvavý hovna,“ odplivl si Pong a vyběhl za Urghou.
Zrovna se zvedala ze země, když ji Číňan chytl za ruku a táhl do lesa.
„Dělej a neotáčej se, musíme najít zasranej vypínač a vypnout tuhle pakárnu. Nehodlám se honit za chlápkem, kterej po mě střílí nějakejma posranejma plazmovejma výbojema.“

Běželi lesem dokud nenarazili na cestu. Pong se opatrně rozhlédl, když nikoho neviděl, vyšli z lesa. Zorientovali se podle mapy a vydali směrem, ve kterém tušili konec hry.
„Pongu, to bylo od tebe hrozně statečný,“ řekla Urgha.
„Normálka, Urgho, to by udělal každej,“ odpověděl Pong, jakoby se vůbec nic nestalo.
„Nebuď zbytečně skromnej.“
„Urgho, ještě nejsme v cíli,“ ukončil Pong rozhovor, protože cesta se rozšířila a ocitli se na zatravněném prostranství před vysokou skálou, ve které byl vstup do jeskyně.
„Řekl bych, že jsme dorazili ke konci našeho putování,“ konstatoval Pong suše a rozhlížel se. Zdánlivý klid ho znervózňoval, protože bezvětří přinášelo bouři.

Vkročili na trávník a pomalu se vydali směrem k jeskyni. Travička byla jemňoučká, sváděla k poležení a odpočinku, ale nemohli se zastavit. Pong se už viděl ve své kajutě v Kapce, ale Urgha sundala boty a užívala travnatého povrchu. Bylo pozdní odpoledne, místní slunce pálilo jako o život, ptáci přestali štěbetat a veškerý hmyz odlétl. Přišlo zvláštní ticho, kterého nešlo nepřeslechnout. Vzduch přinesl vůni smrti, kterou Pong okamžitě poznal.
„Urgho, čeká nás pěkná šichta.“
„Taky to cítím, pojďme rychle k jeskyni.“
Přidali do kroku a každým krokem se přibližovali k otvoru ve skále. Oběma se ulevilo, ale ten pocit trval jen do té doby, dokud Pong neudělal krok a nezastavilo ho silové pole, které mu uštědřilo ránu a srazilo k zemi. Urgha se k němu vrhla a pomáhala na nohy.
„Ty vole, to byla šlupka. Musíme to nějak vypnout,“ nadával Pong a rovnal si oblečení.
„Jasně, ale až později, teď máme jinej problém,“ ukázala Urgha směrem k cestě, kterou přišli. Pong otočil hlavu a spatřil masu lidských postav s mačetami, noži a jinými různými vražednými předměty.
„Máš nějaký zbraně?“ zeptal se Urghy.
„Pongu, jen svůj příruční nožík,“ odpověděla Urgha a vytáhla z pouzdra na zádech nůž, kterým by rozpůlila meloun.
„Ty vole, to sem vůbec netušil, že máš takovou rybičku,“ zasmál se Pong.
„Ještě o mě nevíš věcí,“ lupla po něm okem a připravila se k boji. Rychle si domluvili jednoduchou strategii, že si budou krýt záda a zamířili doprostřed zeleného prostranství a obrátili sobě zády.