Vesmírní dýleři - 16. Pod kupolí

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

Ani nevytáhl meče a jen se díval se. Mrdač mu ukázal fakáče a zmizel jak pára nad hrncem. Pong se nenamáhal začít pronásledování, protože věděl, že ‚všechnozmrd‘ uchystal překvapení, které si nechtěl nechat ujít. Začalo rozednívání, světla zhasla a Mrdačovo sémě počalo jevit známky života. S jistou dávkou zvědavosti pozoroval, kterak se před ním zhmotňují automobily. Hasičský, nákladní, nemocniční vůz a k tomu jeden starej vrak.
„To mě mají zabít nějaký posraný káry? Jako mě chtěj přejet?“ přemýšlel Pong, ale než stihl dojít k jakékoliv odpovědi, auta se před ním začala proměňovat ve velký roboty. Když se čtyři gigantičtí plecháči konečně poskládali dohromady, promluvil ten nejošuntělejší.
„Jak se jmenuješ, chlapečku?“
„Já nejsem žádnej chlapeček, plecháči,“ odpověděl Pong a odplivl si.
„Chlapečku, nebuď drzý,“ odpověděl plechovým hlasem plecháč a pokračoval.
„Jmenuji se Gumblebeer, tohle jsou Starshit, Jerkfist a Megadick. Povolal nás Mrdač, že prý máme zabít prvního debila, kterýho uvidíme. Pověz tedy chlapečku, viděl si tady nějakýho debila?“
„Ne, první debily, který sem dnes potkal, mám právě před sebou,“ odpověděl Pong velmi suše.
Plechová monstra se po sobě podívala a něco si povídali.
„Chlapečku, to od tebe není hezké, ale něco na tom bude,“ otočil se Gumblebeer k Pongovi a jakmile dořekl větu, plecháči se do sebe pustili a spustili mohutnou řezbu, při které lítaly plechy, asfalt, stromy, stěny. Zbraně jely na plné pecky a Pong uskakoval před vybuchujícími předměty, které odpadávaly z bojujících robotů.

„Doufám, že jeden či dva přežijí, docela rád bych si to s nimi rozdal,“ dumal Pong a čekal na konec bitky.
V jednu chvíli padla na zem hlava a Pong musel uskočit před laserovým zábleskem, který ji vylétl z očí a pokosil stromy v okolí a skácel tovární komín.
„Tak už zbývají jenom tři,“ zasmál se Pong a tušil, že se dočká. Začal přemýšlet, kde by mohli mít plecháči slabinu.
Druhý robot se skácel s rámusem k zemi. Už zůstával jenom starý plecháč a Megadick. Gumblebeer se podíval po Pongovi a v očích mu proběhlo něco lidského. Pochopil totiž, že jsou fakt idioti a skočili na úplně blbej špek.
Pong se usmíval jako sluníčko rochnící se ve hnoji a v ruce žmoulal kuličku, kterou čtenář jistě bezpečně poznává.
Najednou se plecháč uvolnil, vypustil páru a z očí mu zmizel výkon a síla. Megadick vytáhl tlustou tyč z krku automotorobota a vítězně se podíval po Pongovi, který schoval kuličku zpět do kapsy.
Megadick sklonil hlavu a oklepal si botu od hnědého lepivého sajrajtu, protože se Gumblebeer, dalo by se tak nějak říci, se posmrtně posral.

Pong zůstal s Megadickem sám. Na první pohled bylo vidět, že Megadick byl vždycky jen nákladní vůz. Dělal silácká gesta a ukazoval svoji sílu bušením do okolních objektů. Pong proběhlo hlavou cosi o debilní opici a podíval se Megadickovi dlouze do očí.
Robot si pohled vysvětlil naprosto přesně, zrudl ve tváří, vypustil z komínů za ušima černý kouř a skočil po Pongovi. Ten před hrubou silou ladně uhnul a začal svůj kung-fu tanec. Dělal si z Megadicka prdel, skákal na něj, narážel do něj, házel po něm kamením a úspěšně se vyhýbal výpadům.
Plecháč vypadal nasraně a nepřestával vypouštět smradlavý dým. Rozhodl se vyzkoušet zbraně a spustil střelbu z ručních kulometů. Pong se netvářil nijak překvapeně a skočil do kanálu, kde počkal, než ten debil vystřílel všechny náboje.

Megadick se rozhlížel a nasraně řval s rukama nad hlavou. Pong vylezl z kanálu a zahvízdal. Robot se otočil, sklonil se a na plnou hubu dlouze zařval směrem k Číňanovi, který mlčel a upřeně se díval.
„Sereš mě, řekni konečně něco!“
Pong nic neřekl a ladně se odrazil od země. Než stihl Megadick zareagovat, vyskákal po výstupcích až ke krku a umístil mezi obratle kuličku. Seskočil dolů a díval se po Megadickovi, kterak marně rukama snaží dostat z krku cizí předmět.
„Budu se muset vzdálit, tak se měj debile,“ řekl Pong tak, aby Megadick dobře slyšel a se smíchem odešel.
Robot nechápal, když pochopil a rozeběhl se za odcházejícím Pongem, bylo už pozdě. Slyšel ještě zvukový signál odpočítávající čas a když přestal, svět pro Megadicka přestal existovat.

Pong byl tak akorát daleko, aby ho ovanula tlaková vlna z výbuchu, pročísla jeho vlas a dlouhý vous. Pong jej rukou promnul a vyrovnal. Doufal, že tohle nebylo předposlední představení, protože měl ještě chuť na nějaká menší překvapení. Vyzkoušel komunikátor, ale z éteru se ozývalo ticho. Kupole stále blokovala spojení.

„Veliteli, ten hajzl zničil automotoboty,“ klopil Mrdač zrak.
„Budu brzo připraven, máš ještě jeden pokus to skončit. Pak skončiš ty, Mrdači. Teď mi zmiz z očí,“ odpověděl velitel, nastartoval motorovou pilu a zvedl ji nad hlavu.
Mrdač radši ani nevystříkl a zmizel rychlostí světla.

Pong došel k bráně ve velkém a vysokém plotu. Otevřel ji a prošel na druhou stranu. Vstoupil do krajiny, která připomínala válečnou zónu. Ruiny domů, vraky aut a podivných strojů, cesty dlážděné kostmi a hromady lebek Pongovi připomněly válečníkův ráj. Pomalu šel po cestě a pod podrážkami mu křupaly kosti dávno mrtvých lidí.

Stále ještě byl den, ale nemohl odhadnout, jestli je dopoledne nebo už po obědě. Jak proběhla myšlenka na oběd, našel si pěkné místečko a připravil několik dávek perníku. Potřeboval trošku povzbudit a lehce ho sralo, že má sračku. Po aplikaci si musel odskočit a když seděl v podřepu za zdí, ucítil ve větru zvláštní zápach. Kovový zápach, který ještě nikdy v životě necítil. Nedokázal vůni přirovnat k žádnému kovu. Kov, který nezná, voní smrtí.
Smrt voněla rizikem a riziko ho přitahovalo. Bylo mu jasné, že se blíží k pořádnému soupeři. Utřel si prdel, zvedl se a rozhlédl.

Přibližoval se k němu Mrdač a chrlil kolem sebe hektolitry lepkavé kapaliny, ze které postupně vycházely všelijaká prazvláštní stvoření. Mutanti, pravěcí ještěři, pavouci a jiná havěť.
Pong vytáhl meče a připravil se. Mrdač zastavil, dlouze se díval na Ponga a pomalu se za ním hromadila horda různých šmejdů dychtících po krvi a čekajících, až Mrdač vydá rozkaz. Ten se nadechl a promluvil.
„Konec hry, tady už končí veškerá prdel.“
„Taky si myslím, je čas zaplatit,“ odpověděl Pong a meče držel stále podél těla.

Mrdač se začal vlnit a proměňovat. Vypadal jako tekutina a Pongovi došlo, že se nejedná o tekutinu, ale kov, jehož vůni před chvílí cítil. Mrdač se proměnil v kovovou bytost, na jejímž těle se odráželo okolí.
„Postava čůráka mě vždycky srala. Konečně po dlouhé době hrdina, který se dostal až sem. Dál už se nikdy nikdo nedostal a my shrábli výhru.“
„Tohle má bejt jako nějaká posraná hra?“ zeptal se Pong a ucítil pořádnej smrad.

1 2 3 4 5 6 7 8