Zastavil, když došel k hromadě lavic a skříní, která si říkala barikáda a otočil směrem, kde jeho periferní vidění zaznamenalo pohyb.
Ze slizu se vynořila malá roztomilá koťáka, která zamířila směrem k Pongovi. Ten ani příliš nečekal, jaká zubatá kulišárna ho čeká, vytáhl několik vrhacích šipek a postupně je vyházel po koťátkách. Většinu se mu podařilo zasáhnout až na dvě velmi rychlé chlupaté kuličky, které nečekaně zrychlily tempo přibližování. Stihl akorát vytáhnout dva meče, když mu reflex přikázal odskočit tak daleko jak může. V tuto chvíli by se musel použít filmový trik, kdy je herec uvázán na tenkém lanku, které umožní zahrát kung-fu skok s odrazem od několika stromů, přes bambusy, kterým během lehkých odrazů od kmenů sejmul mečem vršky, přes odrazy od vodní hladiny až po dlouhý let vzduchem s napřaženým mečem. Pong tohle všechno zvládl sám bez kaskadéra a triku díky svým schopnostem, čímž si zachránil život. Poslední obraz, jenž před skokem viděl, byla jiskra, která přeskočila mezi špičkou jeho meče a koťátkem a hned po té nastala kurevská exploze, která ho i tak odhodila pěkně daleko. Zvedl se ze země a podíval, kde je druhé kotě. Bez myšlení vytáhl dýku a hodil ji po zvířeti. Dýka proklála kotě skrz na skrz a Pong si oddechl. Nesnášel, když se vražedné stroje maskují jako roztomilá a něžná stvoření.

To ještě netušil, co ho čeká dál. Obrátil zpět svoji pozornost k hromadě školního nábytku a pomyslel si něco o dementech. Vydal se podívat a když došel k lavicím, ze všech stran se vyrojily ozbrojené děti a ženy s ozbrojenými kojenci v náručí. Ponga omylo. Ozbrojená noční můra mu ožila před očima.
Bohužel však nemohl ignorovat ostré konce dětských hraček a dopadající plínky s hovny, které přilétávaly snad ze všech směrů, tak polkl a pustil se do práce. Nejsem si zcela jist, kterak čtenáři popsat mírumilovně jatka, kterými si musel Pong projít, protože usekávání ručiček, nožiček, hlaviček a propíchávání dětských tělíček není stravitelné pro většinu bytostí kdekoli ve vesmíru. Nedalo se však nic dělat, návrh dialogu byl odmítnut a nebohý Pong musel odrážet útoky kuchyňskými noži a dětskými ozbrojenými autíčky. Nebylo dítěte, aby neovládalo nějaký bojový sport a nebylo ženy, která by neznala citlivá místa, která zasáhnout. Trvalo pár desítek minut, než řady útočnic a útočníčků prořídly a Pong si mohl ulevit. Odběhl ke stromu, vymočil se a dorazil zbytek.

Prohlížel si další krvavý mlýnek, který měl za sebou a obešel hradbu nábytku. Na druhé straně ho čekalo malé překvapení. Početná skupina ozbrojených starců a stařen s nabroušenými hroty holí a berlí, nebezpečně vypadajícími chodítky a hrozivě vyzbrojenými invalidními vozíky.
„A ty vole,“ řekl Pong nahlas.
„My nikdy za zboží neplatíme. To si ještě mladíku nepochopil? Zemřeš,“ promluvil nějaký penzista.
„Pane, to je trapný. Nechme toho, už sem musel pozabíjet hromadu vašich mladejch a zdravejch chlapů, tady za hromadou bordelu leží kupa žen a dětí. To je kurva chcete následovat? Že se ptám, chcete, protože co byste tady dělali, žejo,“ rovnou si odpověděl Pong sám.
„Jsi bystrý, mladíku. Braň se,“ zasmál se chraplavým smíchem důchodce a mrštil po Pongovi nabroušenou berli. Bezpečně se ji vyhnul, ale ocenil mrštnost a energii, kterou byla vržena. Konečně možná dobří soupeři. Zasmál se.

Nastala krvavá bouře, protože staříci se bránili jakoby se smrti nebáli. A oni se skutečně nebáli a takový nepřítel je nepřítel nebezpečný. Pong odrážel útoky ze všech stran a měl co dělat, aby zůstal bez škrábance. Řež trvala dlouho, protože důchodci se bolesti smáli do obličeje a nic jim nevadilo, že Pongovy meče zasahují jejich těla. Faktem je, že s vozíčkáři to měl jednoduché, protože ty stačilo připravit o hlavu a byl klid. Umělé klouby kladly také nějaký odpor a umělé orgány z nich dělaly skoro nesmrtelné. Když dorazil posledního důchodce, byl Pong velmi unavený a musel se posadit do vozíčku.
„Doprdele,“ zhodnotil bitku, kterou mě za sebou a připravil pár lajn. Musel si odpočinout a nabrat sil. Tahle řezničina byla dost drsná a potřeboval se zamyslet, kolik ještě může být pod kupolí lidí. Zvedl hlavu k nebi a díval se po rozostřených hvězdách.
„Zkoušejí poklici prostřelit z orbity,“ došlo mu, když se najednou po kupoli rozlilo pět velkých barevných efektů. Kupole však držela a komunikátor mlčel. Musel najít vypínač, aby z tohoto magořince mohl odejít. Aspoň nějaký cennosti, kdyby našel, aby se zahojili za zboží, ale tahle parta pomatenců měla všechno dobře schovaný a mrtvoly byly bez šperků, prstenů a náušnic. Dal si lajny a zvedl se.

„Veliteli, máme problém,“ šeptl Mrdač.
„Jaký kurva zase problém?“
„Šikmookej stále žije.“
„Jak kurva žije?
„Žije, prostě doprdele žije. Muži, ženy, děti ani starci ho nepřemohli.“
„Tak přivolej posily a doražte ho konečně,“ odpověděl velitel a nalil benzín do nádrže motorovky.
Mrdač se uklonil, vystříkl a odporoučel pryč.

Pong kráčel parkem za školou a pískal si. Tušil, že ho ještě čekají nějaká překvapení, ale už snad nebudou tak nečekaná jako ozbrojené děti a starci. Tahle zákeřnost mu celkem ležela v hlavě a považoval to za jistou podpásovku. Byl lehce naštvaný na Šéfa, že se rozhodl obchodovat s těmahle kriplama a taky mu došlo, proč se ti šmejdi v bordelu tak smáli, když si Blázen připíjel s velitelem. Rozhodl se vrátit, osvobodit děvky a vybít to zkurvený doupě zasraných lhářů. Za ty prachy, který tam nechali za chlast a děvky, je měli varovat.
Duševně se však připravoval na další herní plochu, kterou osvítí prudké bílé světlo a vyběhnou na něj nějací šmejdi, kteří se ho pokusí opět trapně zabít. Podíval se vzhůru a všiml si, že Kapka přestala ostřelovat kupoli. Prozatím to vzdali a doufal, že Kokot vymyslí něco, co by mohlo kupoli zničit a přitom ho nezabít. Teď mu nezbývalo nic jiného, než pokračovat podle mapy a doufat, že záznamy v ní nelžou. Každá kopule musí mít vypínač, protože musel existovat způsob, jak místní zlodějskej velitel vyrážel za svými podvodnými obchody.

Začínal mít v hlavě spoustu zbytečných myšlenek, které dozajista čtenáře nezajímají, proto se rozhodl vyřešit definitivně problém s tím růžovým čůrákem, který si říká Mrdač. A aby spisovatel trošku zjednodušil děj, Pong se ocitl v tradičně osvětleném otevřeném prostoru před jakousi výrobní halou, kde na něj čekal Mrdač s rukama skříženýma na prsou.
„Zmrde šikmovokej, těžký tě zabít.“
„Já vím, čůráku. Přišel si se konečně vzdát a čestně zemřít? Je čas zaplatit za všechny dluhy,“ odpověděl klidně Pong.
„Je mi to trapný, ale nehodlám zemřít. Teď konečně zemřeš.“
„Debile, tohle už sem slyšel několikrát. Čím mě chceš překvapit? Ztvrdneš a postavíš se mi?“
„Rozhodně ne, něco uvidíš,“ odpověděl Mrdač, chytnul se hlavu a chvíli dráždil temeno, než vystříklo jeho ujetý semeno.
Pong vzdychl a připravil se na další magořinu, kterou měla zplodit podivná hmota z Mrdačovy hlavy.