Vesmírní dýleři - 21. Pátrání po Bláznovi

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

Když se Petr oklepal z kopance, který mu nadměrná dávka uštědřila, nadechl se a promluvil.
„Ty vole, to je matroš. Kdo to vaří?“
„Já,“ odpověděl Pong.
„Chlape, ty seš normálně génius, kdybych mohl opustit tohle zasraný místo, hned bych s tebou šel až na konec světa.“
„Dík.“
„Vidíš to, a už tady máš kámoše,“ zasmál se Serepes a Petr se přidal.
Pong, aby neurazil nadrtil ještě jeden krystal, dal si lajnu a zbytek nechal Petrovi.

Chvíli žvanili o životě a jiných nesmyslech, které v této realitě neměly významu, Petr vyndal z ledničky lahváče z Nebeskýho pivovaru a vlastně rozjeli pořádnou zábavu, kterou přerušil příchod dlouhé fronty lidí. Mladí, staří, ženy, děti, zvířata.
K vrátnici přišel vlasatý muž a podíval se po kymácejících se postavách.
„Posílají nás sem z očistce,“ s obavami oznámil.
Petr se po něm podíval skelným zrakem, otevřel tlustou knížku a chvíli v ní listoval.
„Jo, vy jste to vybitý město. Tady píšou, že jste měli přijít až za měsíc.“
„To bude nějaká mýlka v záznamech, protože barbaři přijeli předevčírem a kněží v chrámu nic neříkali o tom, že přijedou až za měsíc,“ odpověděl vlasáč.
„Hm, jestli jste dostali jiný instrukce než já, tak asi nastala drobná chyba v našem nebeském úřednickém aparátu. Občas se takové věci stávají,“ zamručel Petr a podíval se po Pongovi a Serepesovi.
„Budete muset jít, mě čeká zkurveně hodně práce. Než odbavím tenhle dav a každýho zapíšu do databáze, uteče pořádnej kus věčnosti. No, ještě že tu mám něco proti únavě.“
Vyšel ve svém bílém hábitu z vrátnice, přešel k bráně a do malé klíční zdířky strčil klíč a otočil jím. Brána se v naprosté tichosti pootevřela a vypustila ven bílé jasné světlo.
„Ty vole, ještě oslepnu,“ zakryl si Pong oči a následoval trpaslíky do bílého světla.

Stáli před velkým náměstím ze zlata tak ryzího, že i průzračný křišťál záviděl, obklopeném zlatými domy postavenými na základech z drahokamů.
„No to mě poser hlavu,“ neskrýval Pong svůj údiv.
„To je co, ty vole. Pokaždý, když sem přijdeme, zíráme jako malý děti,“ řekl Serepes.

Město obklopovaly mohutné hradby s dvanácti branami a čeho si Pong okamžitě všiml, byl neskutečný cit pro čtvercovou geometrii.
„Půjdeme do chrámu na centrálním náměstí,“ ukončil Serepes kochání a vyrazil přes náměstí směrem k kopuli, která vyčnívala nad městem.

Cestou potkávali poletující duše, obláčky s odpočívajícími anděli a létající růžové slony.
„Je tady nějakej bordel?“ zeptal se Pong.
„Ses zbláznil? Tady seš v nebi, ty vole. Tady je každej šťastnej bez pozemských starostí,“ odpověděl Serepes.
„Tak doufám, že se tady dlouho nezdržíme,“ dodal.

Došli k velkému zlatému chrámu s blikajícím nápisem „Ráj“. Vstoupili dovnitř a zamířili k velkému kuletému stolu, okolo kterého stáli nějací chlápci a něčem se dohadovali. Pong uslyšel známý hlas.
„Šéfe, ty vole, Šéfe, jste to vy!?“ rozeběhl se ke stolu.
„Pongu, co tady děláš?“ odpověděl hlas a postava se otočila.

Pong se zarazil, protože mu došla jedna drobnost. Všichni byly bělovlasé máničky, s bílým vousem a v bílých hábitech.
„Šéfe…?“
„Pongu, vítej,“ promluvila další bílá postava.
„Kde to sem?“
„V nebeském ráji, ty vole,“ odpověděla postava.
„Kdo jste?“ zeptal se zase Pong.
„Já jsem Bůh, Ježíš a jeho dvanáct učedníků a Šéfa si poznal,“ odpověděl Bůh.
„Proč vypadáte všichni stejně?“
„Protože v ráji jsme si všichni rovni,“ řekl Bůh.
„I ženský?“
„I ženský, vypadaj jako my, akorát mají kozy.“
„To si děláš prdel,“ zamručel Pong.
„Nedělám. A vůbec, co tady děláš?“
„Pátrám po Šéfovi.“
„Tak to si ho našel. A vůbec, jak se máš? Dlouho sme se neviděli, “ řekla jedna bílá postava.
„Ty vole, Ježíši!? Já bych tě vůbec nepoznal. Dík za optání, mám se celkem dobře a sem rád, že sem našel Šéfa. Taky si ho odvedu sebou zpět domů, do naší podmořský jeskyně.“
„To nebude tak jednoduchý,“ pokračoval Ježíš.
„Proč by to nebylo jednoduchý? Známe se, mám lahváče, nějakej perník, zavoláme kozatý bělovlasý mařky s bílejma vousama a kozama a zapaříme.“
„Ty máš lahváče?“ skočil do rozhovoru Serepes.
„Jo, sebral sem jich pár Petrovi z ledničky,“ odpověděl Pong.
„Ten bude nasranej.“

„Nebude nasranej, pošleme mu pár basiček a ty Ondřeji skoč do chlaďáku pro studený a vem rovnou rum,“ rozhodl Ježíš, když viděl, že Pongova provokativní nabídka vyvolala v zástupu jeho apoštolů rozrušení.
„Jidáši, zavolej holky, tohle jednání se nám protáhne,“ dodal.
„Von je tady taky?“
„No jo, to víš protekce, stejně jako v tvým případě,“ zasmál se Ježíš a otevřel lahváče, který donesl Ondřej.

Učedníci nelenili a stůl se brzy zaplnil láhvemi a místnost vousatými ženami.
Pong připravil větší množství větších methamfetaminových lajn a počal rozhovor s bílým mužem, který měl Šéfův hlas.
„Šéfe, co si pamatujete poslední?“
„Pongu, utíkám a padám k zemi.“
„Co dál?“
„Otáčím se a vidím jak se na mě řítí klaun, pak mám chvíli výpadek a najednou stojím před Hitlerem v nějakým šíleným bordelu, kde po mě chtějí, abych pařil jako kdyby fakt šlo o nějakej život.“
„Šéfe, ten podnik znám.“
„Chvíli sem se zdržel, ale po nějakým čase sem si uvědomil, že je to pořád dokolečka a šel sem do prdele. Očistec nebyl špatnej, pohodička, neskutečná pohodička, tam se mi opravdu líbilo. Jenže zábavu mi přerušila nějaká výprava důchodců, která zemřela při havárii autobusu a musel sem vypadnout. S tím debilem na vrátnici nebyla žádná prdel, prošacoval mě, oblékl do tohodle příšernýho hábitu, nasadil paruku s přiblblým vousem a poslal mě mezi tyhle úchyláky. Kurva, proč ty vypadáš normálně?“
„Šéfe, jsem tu s partou magorů, kteří mě doprovázejí po mé cestě poznání,“ ukázal Pong rukou k trpaslíkům, kteří se náramně dobře bavili ve skupince s Bohem, Ježíšem, Jidášem a několika vousatými kráskami.

Ježíš si povšiml, že se k nim Pong otočil a vyzval oba dva, aby se přidali.
„Pongu, máme takovej problém.“
„Jakej problém?“
„Chápeš, že tvůj Šéf je mrtvej a už se nemůže vrátit zpět mezi živý?“
„Proč by se nemohl vrátit, když sem se dostal až sem. Já se bez Šéfa nevracím.“
„To prostě nejde, jednou je mrtvej a mrtví se vracet nemůžou.“
„Moment, ale co zombie a jiní nemrtví. Sám jednoho dobře znám. Mozeček. Šéfe, jemu se po vás tak stýská,“ oponoval Pong.

1 2 3 4 5 6 7 8