Cestou k zastávce se dozvěděli něco z historie Tisíciletého města. První kolonisté sváděli těžký boj o přežití, když prchli na konci druhé světové války v první polovině dvacátého století na Měsíc primitivními kosmickými loděmi a trvalo jim sto let, než se základy budoucího nadřazeného národa staly schopné přežití. Časem zjistili, že zvolený kráter jim poskytuje přístup k mnoha měsíčním surovinám, železu, zlatu, drahým kovům a hlavně k zmrzlé vodě, která jim jednoduše řečeno zachránila prdele. Hungské války přežili díky svému ukrytí a také tomu, že Hungské válečníky nenapadlo, že by se mohlo něco ukrývat na odvrácené straně Měsíce.
Poté, co Země uzavřela mír a začala obchodovat s Hungy, vyšli z ústraní a kontaktovali základnu na Titanu a začali rozvíjet obchodní styky s mimozemskými rasami. Helga také vysvětlila, že na Zemi o jejich existenci minimálně vědí Číňané a Tasmánci, ale neudržují vzájemné styky.
„Takže uprchlíky nevydáváte?“ zeptal se Pong.
„Ne, pouze vydáváme nižší rasy, pokud je o ně požádáno. Jinak je vyhostíme nejbližším transportem na Titan. Doba, kdy jsme potřebovali lidská těla kvůli orgánům, svalům, kostem, nervům, krvi a vůbec všemu, co by se nám mohlo hodit, je pryč. Hitlerova akademie před mnoha desítkami let vyřešila problém s klonováním, umělou výrobu orgánů a dalších tělesných částí, takže jsme soběstační. Před několika týdny dokázali transplantovat mozek. Neuvěřitelný úspěch,“ vyprávěla Helga o životě v nacistické kolonii.
„Cože jste?“ překvapeně se ptal Karlos.
„Jsme soběstační, nic nás už nemůže zastavit. Heil Hitler!“ skoro vykřikla Helga a zvedla pravici
„Heil Hitler!“ zareagoval stejně Kokot.

„Něco už nám jede!“ řekl Pong a ukazoval rukou k přibližujícímu se ocelovému vozu. Vypadal jako pro přepravu osob upravený vojenský transportér. Nastoupili, Helga zaplatila kartou řidiči, který byl opět nečekaně oblečen v uniformě a posadili se do nepohodlných tvrdých sedadel. Vůz byl upravený pro osmnáct cestujících a v uličce mezi sedačkami byla u stropu natažena tyč, pravděpodobně pro stojící. Malá okna připomínala střílny a čelní sklo chránila železná mříž. V zadní části vozu byl ve střeše otvor, ve kterém byla usazena malá dělostřelecká věž, tak akorát pro jednoho vojáka. Mezi okny a stropem byl reklamní pás, který cestujícím nabízel premiéru velkofilmu Hitlerova vítězství u Stalingradu, muzikálu Žid Süss, pozvánku k navštívení nové expozice v Hitlerově muzeu velkoněmeckých dějin představující Hitlerovu cestu dějinami od prvního naklonování až po současnost a mnoho dalších nabídek Hitlerových slastí.
„Helgo, mám tomu rozumět tak, že Hitler je stále naživu?“ zeptal se opatrně Karlos.
„Je, prvním osadníkům se podařilo přivést několik vzorků Hitlerových vlasů, které pečlivě uchovali pro dobu, kdy jejich potomci ovládnou technologii klonování. Asi před 250 lety se jim to podařilo a náš duchovní Vůdce, Adolf Hitler, povstal z popela minulosti. Hleďte na jeho obraz!“ extaticky pronesla Helga a ukázala nad kabinu řidiče, kde visel fotografický portrét Adolfa Hitlera.
„To mě poser,“ zamumlal Pong.

„Hitlerovy vozovny,“ zahlásil chraplavým hlasem reproduktor vozu.
„Vystupujeme,“ zavelela Helga, zvedla se ze sedačky, postavila ke dveřím a držela svislé mastné tyče.
Vystoupili a rozhlédli se. Vše bylo stále ze železa a oceli, ale domy se změnily v industriální haly.
„Toho si nevšímejte, projdeme kolem Hitlerovy fontány a jsme u Hitlerova hotelu.“

Během chvilky stáli u mohutné budovy z leštěné oceli, jejíž průčelí zdobily mohutné železné sloupy, podpírající zlatem lesknoucí se střechu kryjící vstup do hotelu, na které se blyštila mohutná orlice s rudě žhnoucím hákovým křížem na hrudi. Stráž v perfektních uniformách, ověšená náboji a granáty, po stranách dveří dávala najevo, že tento podnik není pro každého.
Když procházeli dveřmi, Helga pozdravila vojáky nacistickým pozdravem, ti sklapli paty, srovnali záda a předvedli ukázkový pozdrav. Vstoupili a ocitli se v oválné místnosti s modrým kobercem s vyšitým hákovým křížem. Bylo vidět, že kovu věnovali při výstavbě zvláštní péči. Přešli místnost a zastavili u recepce. Helga zazvonila na zvonek.

Přiběhla žena v halence a Pong se podivil.
„Ty nemáš uniformu!“
„Omlouvám se, nevěděla jsem, kdo... Hned se vrátím a už se to nestane,“ omluvila se žena, odběhla a po chvíli se vrátila oblečená v uniformě.
„Sieg Heil!“ vyšvihla nacvičený pozdrav.
„Čehož si žádáte cizinci?“
„Jsou tu objednané pokoje jménem Obersturmführera Hans Otto Werner z Hitlerových aerolinek. Čtyři hosté z Titanu,“ odpověděla Helga.

Recepční se podívala do seznamu rezervací, chvíli v něm listovala a podívala se na skupinku.
„Máte pravdu, záznam tu je. Hotelový byt, čtyři pokoje, koupelna a toaleta. Podám vám klíče. Výtahem do posledního patra, dveře vpravo. Snídaně se podává od šesti do desíti, obědy se vydávají od půl dvanácté. Rezervace je na tři dny.“

Pong se podíval směrem k Bláznovi a zaprotestoval.
„Šéfe, doprdele, jen ne tři dny.“
Kapitán kývl hlavou, převzal klíče a vydal se k výtahu. Liftboy v nacistické uniformě přivolal výtah a zeptal se, zda-li pánové nemají nějaké kufry. Pong odsekl že ne, mladík jen kývl hlavou a otevřel dveře výtahu, který právě zastavil. Pětice nastoupila a vyjela kovovým výtahem v retro stylu do posledního patra. Výtahové kabině dominoval velký obraz Adolfa Hitlera, který ostatně visel i v malé chodbě, v níž se ocitli po zastavení.

Kapitán Blázen otevřel kovové dveře se zlatou klikou a vstoupil. Asi nemá smysl popisovat celý byt, ale vzhledem k tomu, že všechno bylo z kovu, ani tady tomu nebylo jinak. Ve strohých pokojích byla pouze kovová skříňka, kovové postele a velký obraz Adolfa Hitlera v kovovém rámu. Záchod byl železný, stejně tak sprchový kout i umyvadlo. Kovové hrnečky, nádobí, kovový stůl a kovové židle.

„Pojďte se podívat na terasu,“ zvolala Helga. Velká kovová terasa s kovovým zahradním nábytkem měla aspoň padesát metrů čtverečních.
„Ty vole, paráda!“ vykřikl Pong a rozeběhl se ke stolu a židlím. Usadil se, vyndal své narkonáčinní a začal chystat lajny perníku. Karlos neváhal, posadil se také, vyndal láhev absinthu, přenosné zrcátko a hroudu kokainu.
Blázen sjel Karlose pohledem a taky se posadil. Měl hroznou chuť si zahulit. Jak si sedal, otočil se k Helze.
„Ty Helgo, přines nám nějaký ty Hitlerovy lahváče z hotelovýho baru. A vem si taky jednoho.“
„Herr Blázen...?“
„Helgo, neříkej mi Herr, jen Blázen nebo Kapitán a zeptám se tě ještě jednou. Máš se o nás postarat?“
„Mám.“
„Tak vidíš, postaráme se o sebe vzájemně, ukážeš nám krásy nočního města, zakalíme a možná skončíme v bordelu. Máte tady bordely pro vysloužilý Hitlerovy vojáky, ne?“
„He..? Kapitáne...?“
„No co, máte nebo nemáte?“
„Máme, ale já do nich nechodím.“
„Vidíš, to nevadí, že nechodíš. Všechno je v životě poprvý a my prostě nacistickej bordel vidět musíme, protože všude kam se dostaneme, chceme navštívit bordel. Nejlíp tak poznáš, o čem jsou místní zač,“ zasmál se Blázen a odpálil jointa.
„To není tabák?“ zeptala se Helga.
„Ne není. Tráva, hulení, marijánka, zelí se tomu někdy říká. Neznáš trávu? Poctivá sativa, samý THC žádnej spací sráč,“ odpověděl Blázen.
„THC říkáš? Můžu ochutnat?“
„Můžeš, je to lék, potáhni si ale opatrně,“ řekl Blázen a nabídl ji brko. Helga ho opatrně vzala, natáhla kouř do plic a chvíli podržela. Po chvíli vyfoukla a podala joint zpět Bláznovi. Na obličeji se ji objevil úsměv a pak se rozesmála na celý kolo.
„Číňane, já bych tě omrdala, já bych ti chtěla šlapat jehlou kozačky na koule. Tenhle matroš má koule, že by i se i Hitler zesral,“ smála se Helga.
„Cože Helgo?“ optal se zhulený Blázen.
„Blázne, to je matroš. Kam se na to hrabou zakázaný řasy.“
„Jaký zakázaný řasy?“ zvědavě zvedl hlavu od lajn Karlos.
„Vedlejší produkt výzkumu v Hitlerově akademii. Hledali léky proti bolesti a podařilo se jim vyšlechtit řasu, ze které separovali THC. Jenže kouřit se ty řasy nedaj, protože jsou hroznej hnus,“ vysvětlila.
„Helgo, to si myslela vážně s těma koulema?“ zeptal se Pong a bylo vidět, že začíná být pěkně nadržený.
Helga k němu vzhlédla.
„Naprosto vážně, Číňane.“
„A Helgo, perník znáš?“ řekl Pong a přisunul před ní podložku s lajnami a šňupátkem.
„Co to je?“ zeptala se.
„Vzorek zboží, který ste si objednali. Dvě a půl tuny,“ odpověděl Blázen.
„Já nevím, co jste přivezli. Zboží odešlo rovnou do Hitlerova výzkumáku,“ odpověděla zhulená Helga.
„A ty nevíš, co tam zkoumaj?“ zeptal se ještě Blázen.
„Já ani nevím k čemu je tahle látka dobrá,“ řekla.
„Přestaň žvanit ty nadržená nacistická děvko a dej si lajnu!“ křikl Pong a kopl nohou pod stolem Helgu do holenní kosti. Ta sebou cukla, podívala se po ostatních, nikdo nic neřekl, ani nezakázal, tak opatrně šňupátkem natáhla trošku krystalků do nosu. Něco vypadalo na uniformu, pak zvrátila hlavu a zorničky se jí rozšířily. Začala slastně oddychovat a jejím tělem procházela jedna orgasmická vlna za druhou.

Když první kopanec odezněl podívala se na Ponga.
„Jdeme mrdat, Mongole!“
Skočila po Číňanovi, který předvedl jeden ze svých kung-fu tanečků a lehce ji chytil do náruče. Ani se nerozloučil a zmizel s ní v pokoji.
„Máte tři hodiny, pak jdeme do města,“ stihl ještě křiknout Blázen, ale nebyl si jistý, jestli Pong slyšel.
„Kapitáne, ten bláznivej Pong má slušnej matroš,“ zasmál se Karlos a upil ze své láhve.
„To má,“ odpověděl Blázen, motal jointa a upíjel z Hitlerova lahváče.
„Můj vůdce, neměli jsme se tady zdržovat, cítím průser,“ promluvil konečně Kokot.
„Už jen tohle pivo je mimořádnej průser,“ odpověděl Blázen, zapálil brko, položil nohy na protější židli a užíval si vyhlídku z terasy. Poznal už dávno, že jsou pod zemí v hoře, která byla vedle kráteru a z podzemních míst se vždycky blbě zdrhá. Navíc ho děsila monstrózní Hitlerova hlava, která shlížela na podzemní město přímo naproti jejich vyhlídce.