„Herr Blázen. Jste na příjmu?“ ozval se opět hlas Helmutův.
„Slyším.“
„Vše je v pořádku. Pošlu vám souřadnice nákladního doku. Buďte připraveni na celní prohlídku. Helmut konec.“

„Šéfe, já se prohledávat nenechám.“ konstatoval Pong.
„Vyřešíme později, Pongu. Kokote jdi na přistání,“ řekl Blázen a vyhodil zbytek jointa do popelníku.
Kokot zamířil k určeným souřadnicím a poslední fázi provedl podle navigačních světel. Přistál ukázkově a již z okna viděli nastoupenou četu vojáků v uniformách, které jasně nesly znaky jednotek SS druhé světové války. Nákladní dok byl strohý, kovové stěny, podlaha i strop. Svazky trubek, kabelů a jednoduché dveře s nacistickými symboly.
„Šéfe, tady to vypadá jako ve Wolfenstein 3D: Zpět ke kořenům s podtitulem 'retro edice',“ zasmál se Pong.
„Pongu, ve Wolfen…?“
„Wolfenstein 3D, jedna z nejzábavnějších her na herním trhu pro terminály virtuální reality. Úkolem je zabíjet nácky, hodně nácků včetně supernácků a krást jim poklady, zbraně a technologie.“
„Pongu, zatím ještě nácky zabíjet nebudeš, teda pokud ti neřeknu, že máš začít zabíjet nácky. Jasný?“
„Šéfe, jasný jak facka.“ zasmál se Pong.

„Otevřete nákladní prostor a zůstaňte na palubě,“ ozval se další hlas s německým přízvukem z reproduktoru.
„Říká kdo?“ zeptal se drze Blázen a balil další brko.
„Obersturmführer Hans Otto Werner. Otevřete nákladní prostor a připravte se na vstupní prohlídku. Konec,“ řekl hlas a mikrofon stichl.
„Kapitáne, tak s tim asi moc nenaděláme a pustíme je dovnitř, ne?“ řekl Karlos, který doposud mlčel a věnoval se svému kokainu s absinthem.
„Nenaděláme, pokud chceme udělat obchod. Kokote, otevři nákladní prostor,“ rozhodl Blázen.

Kokot otevřel nákladní vrata a na displejích sledovali přesun čety vojáků k lodi. Za krátkou chvilku uslyšeli dupot vojenských bot a do řídící místnosti vstoupilo několik vojáků a muž střední velikosti, v padnoucí uniformě, přesného střihu bez jediného smítka. Srazil paty a zvedl pravici.
„Heil Hitler!“
„Heil Hitler!“ reagoval taktéž pozvednutím pravice na pozdrav Kokot.
„Nazdar,“ řekl Blázen a zapálil jointa.
„Obersturmführer Hans Otto Werner. Vstupní kontrola. Který z vás je Kapitán Blázen?“
„Já,“ řekl Blázen a Hans Otto k němu přistoupil.
„Moji muži se porozhlédnou po palubách a vynesou objednané zboží ven pro kontrolu kvality. Jak se dívám, myslím, že nebude problém vás vpustit do našeho Tisíciletého města. Tedy, nevím co s tímhle Číňanem. Do bílé barvy mu něco málo chybí.“
„Hansi, Pong půjde se mnou. Je můj osobní ochránce. Navíc, když vidím tu přesilu, tak by tady asi moc stejně nezmohl.“
„Šéfe, já…,“ pokusil se něco podotknout Pong, ale Blázen mu naznačil, aby raději mlčel.
„Dobře, když už jste tady, tak vás asi provedeme po městě. Nespěcháte příliš, můžete zůstat přes noc?“
„Proč se neporozhlédnout, žejo?“ dumal Blázen.
„Zajistím vám hotel a průvodkyni.“
Ve vysílačce zapraskalo a Hans přijal hovor, který mu řekl, že prohlídka je u konce a náklad byl přeložen.
„Hotovo, nyní půjdeme do obchodního oddělení a počkáme na výsledek testu kvality. Pokud bude vše v pořádku, provedeme platbu za zboží. Pak se půjdete ubytovat a večer vyrazíte za zábavou. Kapitáne Blázne souhlasíte?“
„Proč ne, nejdřív byznys pak zábava. Tak to mám nejradši,“ řek Blázen a zamířil směrem k nákladnímu prostoru. Zbytek posádky, Hans a jeho vojáci šli hned za ním.

Seděli ve strohé kanceláři s kovovými lavicemi, kovovým stolem, podlahou, stěnami a stropem. Pravda, místy byly v podlaze kovové mříže, pod kterými byly vidět kovové trubky a kabely. Čekali na výsledek testu kvality.
„Šéfe, připadám si jak v kriminále,“ nadhodil Pong.
„Ty jsi byl někdy v kriminále?“ zasmál se Blázen a Karlos se přidal.
„Jo, jednou. Za zabití takovýho zmrda,“ pousmál se Pong.
Veselou chvilku přerušil kovový zvuk otevření dveří a vstup Hanse. Spolu s ním vstoupily dvě uniformované ženy, které se posadily naproti, sundaly vojenské čepice a rozhalily dlouhé blond vlasy. Jedna vyndala z kufříku dokumenty a platební terminál.
„Mám pro vás dobrou zprávu. Prvotřídní kvalita. Přivedl jsem Sturmbannführer Hildegard Himmler, která vás vyplatí a vyřeší zbylou administrativu. Rottenführer Helga Sommer bude vaší průvodkyní, dovede vás do hotelu a večer vám ukáže krásy našeho měsíčního města.“
„Tak to rád slyším,“ řekl Blázen a posadil se naproti blondýnkám v sexy nacistických uniformách. Vyndal kartu a podal Hildegardě. Ta ji vložila do platebního terminálu, ukázala Bláznovi dohodnutou částku na displeji, kterou potvrdil a poté odsouhlasila převod i Hildegarda.
„Herr Blázen, ještě několik dokumentů,“ řekla po proběhnutí transakce a vyndala štos lejster.
„Poprosím vás o pár podpisů do papírů pro naši účtárnu.“
Blázen si prohlédl hromadu byrokracie, vypustil povzdech a začal sázet podpisy na místa, která mu ukázala Hildegarda.
Pong, Kokot a Karlos trpělivě čekali, dokud šéf nedodělal co musel. Asi po patnácti minutách bylo jasno, že je hotovo, Hildegarda složila papíry a terminál do zpět do kufříku a odešla spolu s Hansem. Zůstali sami s Helgou.

„Meine freunde, pojďte za mnou,“ řekla Helga s jiskrou v oku a Pong okamžitě ucítil příležitost k mrdu, protože pravou měsíční nacistku ještě v životě neměl. Pong výzvy miloval.

Helga v uniformě ve vysokých vojenských holinách rozhodně nebudila pozornost. Vyvedla je z kanceláří do ulice a ocitli se v pravém ocelovým městě. Všechno, naprosto všechno bylo z oceli a železa. Domy, chodníky, silnice, lampy, zábradlí, vše bylo zhotovený z prefabrikátů, aby se poškozené díly daly rychle vyměnit. Každá drobnost, každý detail nesl logo Tisíciletého města – hákový kříž.
„Kapitáne, tady je to vostrý,“ potichu prohodil Karlos.
„Je, radši mlč a dívej se,“ odsekl Blázen a dál zkoumal okolí. Helga naprosto zapadala, to oni vypadali jako pěsti na oku. Každý kolemjdoucí byl v uniformě a Blázen si v duchu říkal, že tady pálit brko by byla asi slušná provokace.
„Herr Blázen und comrades, nyní jdeme po bulváru Adolfa Hitlera a míříme k náměstí Adolfa Hitlera. Zde se pokloníte soše Adolfa Hitlera a položíte Hitlerku.“
„Položíme Hitlerku?“ zeptal se zvědavě Pong.
„Herr Číňan, Hitlerka je květina speciálně vyšlechtěná k poctě Adolfa Hitlera.“
„To je tady pěstujete?“ zeptal se Blázen.
„Ano, naše Hitlerovy závody se starají o pěstování. Mají ohromné Hitlerovy skleníky, ve kterých se pěstuje zelenina pro Hitlerovy obchody.“
„Neuvěřitelný,“ pronesl Pong.
„Je to jednoduché. Musíme nějak přežít. Už jsme tady. Odeberte z nádoby každý po třech květinách a půjdeme se poklonit.“

Stáli před ohromnou ocelovou sochou Adolfa Hitlera a na ocelovém soklu byla hromada květin v různém stádiu rozpadu. Podívali se na sebe, mlčky usoudili, že je zbytečné provokovat a šli se poklonit ikoně místních obyvatel. Vykonali obřad, položili květiny a pomalu vycouvali.
„Můj... Kapitáne, můj splněný sen,“ pošeptal Kokot Bláznovi.
„Kokote, já ti nevím,“ odpověděl.
„Povinnost máme splněnou, nyní vás dovedu do Hitlerova hotelu, kde jsou pro vás připravené pokoje. Půjdeme HitlerStrasse, pak se projdeme Hitlerovým parkem, přejdeme přes Hitlerův most, využijeme Hitlerových lidových přepravních služeb a svezeme se ze zastávky Hitlerovo nábřeží k Hitlerovým vozovnám,“ zavelela Helga.
„By mě zajímalo jaká společnost se stará o vyvážení sraček,“ zamumlal si pro sebe Karlos.
„Hitlerovy vodovody a kanalizace, zvědavý cizinče,“ stroze odpověděla Helga, jenž zaslechla Karlosovu poznámku.

Raději už mlčeli a tiše následovali Helgu. Prostředí se jevilo celkem stereotypním, ocelové barvy dráždily oči a vystupující rudé hákové kříže mysl příliš neuklidňovaly. Vývěsní cedule nad obchody byly nadepsány špatně čitelnou měsíční variantou švabachu.
V parku se nacházelo několik dětských hřišť, ve kterých za železným plotem ženy v uniformách hlídaly děti. Také v uniformách. Dětská hra byla řízená, bez jakéhokoliv náznaku samostatnosti a svobody. Děti v řadě za sebou probíhaly různými opičími drahami nebo se věnovaly kolektivním sportům jako třeba box jeden proti třem či šikanování pomalých a opožděných dětí.
Zastavili u železného stánku s párky v rohlíku, za jehož pultem stál jednooký a jednoruký muž v uniformě SS zašpiněné od hořčice.
„Bitte, Pět Hitlerových párků v rohlíku a pět Hitlerových točených limonád,“ požádala Helga.
„Budete chtít červenou nebo žlutou Hitlerovu limonádu?“ zeptal se muž za pultem.
„Žlutou bych si dal,“ řekl Blázen.
„Já taky,“ přidal se Karlos.
„Dej mi mrzáku červenou,“ poručil si Pong.
„Olej asi nemáte, že?“ zeptal se Kokot a když uviděl nechápavý výraz v obličeji SSmana, raději vykřikl „červenou , sieg heil!“ Pravice vystřelila k nebi.
SSák zareagoval jak byl vycvičen, přičemž zapomněl, že ve své jediné ruce drží kelímek se žlutou limonádou. Ta opsala balistickou křivku a skončila na uniformě Helgy, jejíž pravice se zrovna chystala vykonat pozdrav.
„Víš kdo já sem?“ zeptal se muž za pultem Kokota.
„Ne?“
„Tak nic,“ odpověděl muž a začal točit limonádu.

„Je veterán. Z války s Hungskými bandity, kteří chtěli dobít naše město Byla jsem ještě malá a on znal mého otce, který ve padl v jedné z mnoha bitev. Vyhráli jsme nakonec, ale stálo nás to mnoho životů a škod. Musíme jít, potřebuji se převléknout,“ řekla Helga a vzala první Hitlerův párek.
Blázen se zakousl do párku v rohlíku, chvíli jej povaloval v ústech a pak polkl. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, že cítí na jazyku chuť oceli.
„Co v tom je?“ zeptal se Helgy.
„Pět procent syntetického masa a zbytek jsou řasy s výživovými doplňky. Rohlík je z moučné pěny, která se vyrábí taky z řas, které produkují Hitlerovy biofarmy. Počkejte až večer ochutnáte Hitlerovo pivo a Hitlerovo víno.“
„A Hitlerovu pálenku máte taky?“ zaprovokoval Pong.
„Vyrábíme z řas Hitlerův šnaps. Jestli se budete cítit, můžeme si dát panáčka. Ale je to síla,“ usmála se Helga.