Vesmírní dýleři - 8. Myslitelé

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

„Nemáte žádný auta, že jdeme pěšky?“ zeptal se Pong, když konečně došli k okraji malého města vybudovaného v podklášteří.
„Copak? Bolej tě nohy?“ reagoval pan Jednooký.
„Ne, ale při vaší technologický vyspělosti bych očekával pojízdný chodníky, antigravitační vozítka nebo aspoň nějaký otroky, kteří by jezdili s tuk-tuky.“
„Nepotřebujeme takový vymožeností, doma nikdy nespěcháme a vychutnáváme si zdravého pohybu,“ s ironií v hlase odpověděl Jednooký a na chvíli umlkl.
„Debilní tradice, lítáme mezi galaxiemi, ale doma musíme chodit pěšky.“
„Vy jste zvláštní rasa,“ řekl Karlos a v duchu se těšil na sprchu, postel a pak řádnou lajnu.

Město bylo vystavěno ze dřeva, kamene a železa. Žádný dům neměl víc než tři patra a střechy byly pultového nebo sedlového typu, pokryté došky. Ulice plné různorodých ras, sem tam nějaká postava v kápi.
„Je tu hodně vzdělaných lidí, kteří vyžadují perfektní servis. Funguje zde stará univerzita a ti, kteří se sem dokáží dostat skrz oblak kolem sluneční soustavy a zvládnou přijímačky, mohou nastoupit padesátileté studium.“
„Padesátiletý?“ nechápal Blázen.
„Padesátiletý, slyšíš dobře. Uchazeč musí mít předpoklady dožít se vysokého věku, jedna z podmínek přijímacího řízení. I tak se stává, že student nedožije konce svého studia,“ zasmál se pan Jednooký.
„Co se tady dá studovat?“ zeptal se Karlos.
„Všechno, ale hlavně věda a celý vesmír,“ odpověděl zase Musk.
„A kolik žáků tak dostuduje?“
„Dva-tři studenti ze sta. Už sme tady,“ zastavil pan Jednooký.
„Hotel U magický houby, můj oblíbený. Barák vedle je bordel a domy jsou propojený.“

Dům vypadal úplně obyčejně. Obyčejný dřevěný dveře, obyčejný dřevěný okna, obyčejný osvětlení s obyčejným vývěsním štítem s namalovanými třemi houbičkami.
Vešli dovnitř a nebyli zklamáni. Tančící nahé holky za sklem výloh, stoly plné jídla, pití, decentní osvětlení a hlučný dlouhý bar. Pan Jednooký táhl skupinu k recepci na druhé straně místnosti. Cestou si dali pár panáků, ubalili několik jointů a Pong s Karlosem vyšňupali několik lajn. K recepci přišli zase celkem dobře naložení.
„Ahoj Madlo, tak jsem doma a potřeboval bych ubytovat náročnou klientelu, dáš jim pokoj s průchodem do vedlejšího domu, že?“ promluvil Jednooký.
Blondýna za přepážkou něco řekla jazykem, kterému opět překladač nerozuměl, chvíli se nesrozumitelně dohadovali, aby debatu blonďatá recepční utnula.
„Sereš mě, ale kvůli hostům vyhovím.“
„Super, ona je na mě ještě pořád nasraná. Něco jsme spolu před třiceti lety měli a dodneška mi nemůže odpustit,“ zasmál se pan Jednooký.
„Seš hajzl, to bych radši dala tady tomu šikmookýmu skrčkovi v černým prostěradle než tobě,“ řekla blondýna a podívala se na Ponga, jehož mozek zpracoval signál a vyslal signál noze, že má udělat krok.
„Já bych to nedělal, slečna myslela poznámku jenom obrazně,“ zastavil ho Kapitán Blázen.
„Šéfe…?“
„Pongu, určitě si ještě užiješ, ale teď fakt ne.“
„Pojďte za mnou,“ ozval se pan Jednooký.

Šli dřevěnou chodbou, následně vystoupali po dřevěném vrzajícím schodišti o patro výš, kde byla chodba se třemi dveřmi. Pan Jednooký zastavil u prostředních a otevřel je.
„Račte vstoupit.“
Ocitli se v bytě ze dřeva s rustikálním starožitným nábytkem. Část hlavní místnosti byla vystlána koberci a polštáři a celou stěnu pokrývaly jakési rituální obrazy hub a halucinací.
„Modlitební místnost. Dobře se na tom koberci souloží,“ okomentoval výjev pan Jednooký.
„Fajn, já se půjdu vysrat, dám sprchu a možná ochutnám nějaký jídlo, ale hlavně si chci natáhnout na chvíli záda. Vyhlašuju volnou zábavu, pokračování za čtyři hodiny,“ ohlásil Kapitán, sundal bundu, pověsil ji na věšák a šel na hajzl.
„Já jdu navštívit rodiče a prarodiče, vyzvednu vás později, až budu hotovej,“ rozloučil se pan Jednooký a odešel z pokoje.
Urgha odtáhla Doktora do jedné z ložnic, zkontrolovala jestli jsou bezpečně zavřená okna a nechala ho svému osudu, protože byla vyřízená jako pes.
Karlos se uvalil s Pongem na koberci mezi polštáři, dal lajnu, hluboce upil z láhve a natáhl se. Pong natáhl svoji čáru peří a přemýšlel. Uvědomil si, že u vchodu je hotelový telefon, tak se zvedl a šel k němu.
„Haló?“
„Ano?“
„Můžu si objednat dvě děvky?“
„Ano, jaké byste si přál, domorodkyně a nebo cizinky?“
„Místní bych vyzkoušel.“
„Dobře za deset minut zazvoní. Kdyby jste ještě měl další přání, zavolejte.“
„To seš ty, blonďatá krásko?“
„Ano.“
„Přijď taky,“ položil Pong sluchátko a smál se. Přeci nepůjde spát, když den ještě ani nezačal.
Jediný Kokot našel smysluplnou zábavu, nalil si sklenici oleje a připojil k místní databázi. Čas pomalu utíkal.

Kapitán Blázen se probudil. Otevřel oči, posadil se na postel a hmátl po odloženým brku. Zapálil ho a začal přemýšlet.
„Myslím, že mám chlastání plný brejle. Když už sem došel až sem, tak se vyškrábu i na tu posranou horu s klášterem. Normálně, kdekoliv jinde by nás tam odvezlo taxi, ale tady ne. Tady si držej tradice a choděj všude pěšky jak čůráci. Bože můj.“
Vzdychl, oblékl bundu, odhodil vajgl do koše a šel se vychcat.
Na chodbě už bylo rušno. Pan Jednooký právě přišel a rovnou zjebal blonďatou recepční, na kterou narazil zrovna ve chvíli, když vyšla polonahá z Pongova pokoje.
„Co se tady děje?“ zeptal se Blázen.
„Tahle kráva místo aby makala na recepci, mrdá s cizincema,“ rozčileně vyjel pan Jednooký.
„A není to jedno?“ pokračoval Blázen.
„Není, kurva je to.“
„O to snad de, ne?“
„To de, ale ne předemnou.“
„Jednovokej, vona ví jak tě nasrat,“ zasmál se Karlos, který se přišel podívat, co se děje. Blázen se rozhodl, že hádku zarazí.
„Vysmahni a vem sebou i kámošky a napište se na účet,“ zařval a vtrhl do pokoje, kde se na posteli rozvaloval spoře oděný Pong.
„Ty si debil, vždyť máš jít večer do bordelu.“
„Šéfe, nevadí, večerní návštěva bordelu není nikdy na překážku.“
„Achjo,“ vzdychl Blázen a vrátil se do chodby za panem Jednookým.

„Helejte, viděl bych to takhle, já bych se večer na nějaký paření celkem s chutí vysral, ale jestli mám návštěvu bordelu brát jako společenskou akci, kde se seznámíme s místními podnikateli, neviděl bych problém. Ale protože mám problém s Pongem, protože kam přijdem, tam mrdá a mrdá víc, když nemá co na práci. Zabíjení ho dokáže zabavit a uklidnit na pěkně dlouhou dobu, ale pochybuju, že tady bude koho zabíjet. Takže ho chci zaměstnat a pak vyrazíme pěkně na ten klášterní kopec, odevzdáme Doktora do spárů mnichů a ti provedou ty svý výzkumy. Pokecáme s nima o historii a vyrazíme do města poznat krásy místního podniku. Co ty na to, Jednovokej?“
„Blázne, souhlasím. Stejně mi volali do rodného domu z kláštera, že jsou připraveni.“
„Vy tady máte telefony?“
„Jo, proč bysme neměli mít? Že dodržujeme některé tradice ještě neznamená, že nejsme postiženi novodobými výdobytky.“
„Vám nefunguje telepatie na větší vzdálenosti?“
„Ne, jak si na to přišel? Umíme přenášet myšlenky v subprostorovým poli. Jak myslíš, že si hovořil s Nejvyšším představeným. Přístroj, který jsem ti přiložil před zahájením seance.“
„Jo, ták. Máte zvláštní způsoby a používáte techniku, kterou nechápu.“
„Nevadí, následující generace po tobě možná pochopí. Vyrazíme tedy rovnou do kláštera,“ zakončil rozhovor pan Jednooký.

Vyšli před hotel a uvědomili, že sousední dům má červenou výlohu.
„Já jsem snad říkal, že zábavu máte hned vedle, ne?“ pronesl pan Jednooký.
„Já nevím, nikam nejdem,“ začal sýčkovat Pong.
„Měli bychom vyrazit,“ řekl Blázen a zapálil připraveného jointa.
„A držte huby, tohle je meditační cesta. Doktore, jsi doufám při smyslech a nedal sis dávku, že ne?“
„Kapitáne nedal, pan Jednooký mi již všechno vysvětlil a nahoru dojdu po svejch,“ odpověděl Doktor a všiml si, že Blázen pohlédl na pana Jednookého, ale nic neřekl. Mlčky se dali do pohybu.

Prošli skrz celé město, nikde ani smítko, všude uklizeno a vše na svých místech. Pan Jednooký zastavil pod úbočím hory a pohlédl na klikatící se úzkou stezku.
„Jsou dvě, touto se jde nahoru a na opačné straně hory je stezka vedoucí dolů,“ stručně řekl Jednooký a vstoupil na poutní cestu.
Pomalu vystupovali vzhůru a všem začalo být jasné, že výstup bude kurevsky náročnej.
„V polovině cesty je odpočívadlo a studánka s vodou. Tam zastavíme, dáme brko a užijeme si vyhlídku. Když budeme mít štěstí, uvidíme i západ slunce,“ řekl pan Jednooký.
„Pak půjdeme jako po tmě?“ zeptal se Karlos.
„Ne, cesta bude osvětlená,“ byla odpověď.
„No, že by mě to nějak uklidnilo se říct nedá, ale dobrá,“ zamumlal Karlos a opět zmlkl.
Úzká cesta vytesaná do úbočí byla děsivá. Bez zábradlí a s občasnými úchyty v hoře skupina pomalu krok za krokem postupovala vzhůru.

S blížícím se západem slunce si všimli, že přichází k plošině a vyrubané jeskyni, na jejímž konci se lesklo vodní zrcadlo.
„Dáme brko a odpočineme si. Západ slunce právě začal,“ řekl pan Jednooký a posadil se na kamennou lavičku. Blázen se dal do motání a Urgha šla ochutnat vodu. Byla příjemně studená s příchutí jakýchsi minerálů.

Kapitán zapálil joint a díval se k zapadajícímu slunci. Paprsky světla mizely z úbočí hor a nad jejich hlavami se rozlézala tma.
„Teď to přijde,“ řekl pan Jednooký a všichni zpozorněli.
Poslední paprsky slunce spustily v atmosféře duhový ohňostroj, který trval jen několik krátkých okamžiků a povrch planety pokryla tma. Vysoko nad nimi svítil jediný velký bod. Klášter a jeho houbová věž.
„Úžasnej psychedelickej zážitek,“ zamumlal Karlos a drtil hroudu kokainu.
„Pěkný, ale nudný,“ řekl Pong a přisypal do kokainu trošku pika.
„Karlos, čeká nás ještě pěknej výstup, tak si dáme koktej.“
Urgha s panem Jednookým pozorovala údolí a mihotající tečky osvětlených oken. Mlčeli.

Když si všichni podle svých možností a schopností odpočali, pokračovali ve výstupu. Okraj stezky osvětlovala stejná fosforeskující linie, kterou Blázen s Urghou již znali. Stejně pro jistotu pan Jednooký k sobě přivázal Doktora provazem, aby nespadl do propasti. Nebyl si zcela jist, jestli by ve tmě Doktor došel a v duchu litoval, že neletěli nahoru vlastní lodí. Nebylo zbytí, museli pouť dokončit.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17