1 2 3 4 5 6 7 8

Nebylo důvodu nebýt spokojený. Temné kolegium přestane brzo ohrožovat známý i neznámý vesmír a on se bude moci vrátit zpět domů, kde převezme zbytek funkcí Nejvyššího představeného. Ale před tím ho bude čekat velká inaugurační party, na který se sjedou všichni představení ze všech planet, které ovládají. Mejdan pro desítky tisíc účastníků, který se odehraje maximálně jednou za pozemské století. Už nyní věděl, že chce mít Kapitána Blázna a jeho posádku po svém boku, protože tahle parta pozemšťanů udělala pro celý vesmír víc než kdokoliv jiný a zaslouží si reklamu na jejich společnost Pong & Co v celém známém vesmíru. Rozhodl se, že Muskové uzavřou s Pong & Co exkluzivní dohodu o výhradních právech pro prodej omamných jedů a látek ve všech državách a koloniích, které ovládají. Kapitán Blázen takovou poctu odmítnout rozhodně nemůže a v duchu si představoval skvělou budoucnost.
„Mám takový nápad, kterým bych chtěl ocenit vaši odvahu prokázanou během této mise a taky bych jím chtěl vyjádřit vděčnost, za pomoc. Co byste řekli na to …“
Jednooký začal představovat svoji vizi.

Temné kolegium sedělo stále u toho stejného stolu a probíralo své možnosti.
„Mocný Matkopíchači, všichni jsou mrtví,“ řekl temným hlasem Vohnout.
„Všichni ne, zůstal nám sluha,“ oponoval Matkopíchač.
„A kde vůbec je?“ zeptal se Sráč.
„Šel pro pro lahváče,“ odpověděl Matkopíchač a začal balit joint.
„Temný velký Matkopíchači, jaký vymyslíme plán?“ ozval se Análník.
„Se ptáte jak nějaký debilové z ústavu pro mentálně postižený. Co bysme dělali? To co vždycky, když se nám podělají plány. Zalezem, počkáme až všechno uklidní a zase potichu vylezeme,“ rozhořčeně řekl Matkopíchač.
„A kde je kurva ten zasranej sluha!?“
„Vaše Temnosti, už běžím,“ ozval se od dveří zadýchaný hlas sluhův, jemuž v síťovce cinkaly láhve s pivem.
„Velká mocná Veletemnosti, máme problém, máme kurva velký problém,“ hulákal až se zakuckával, když běžel halou ke stolu.
„Jakej zase problém, kurva?“ zamručel Matkopíchač a setřel pot ze svého temného čela.
„Velemocný temný Matkopíchači, senzory v řídícím centru detekují rychle vzrůstající úroveň gamma záření,“ se skloněnou hlavou odpověděl sluha.
„Cože?“ zamručel temně Matkopíchač a podíval se ostatních. „Musíme pryč, jinak všichni zdechneme!“

Temné kolegium rychle zvedlo temná pozadí ze židlí, každý vzal ze síťovky lahváče a zamířili chodbou k přistávacím plochám v zadní části palácového komplexu.
Míjeli hromady těl svých bývalých stráží a pomalu jim docházelo, jakého nepřítele měli proti sobě. Sráč zapnul mobilní detektor a věnoval se získaným údajům.
„Matkopíchači, daleko ve vesmíru explodovala hvězda a naši planetu brzo zasáhne hlavní proud záření.“
„Jak to, že sme se o tom nedozvěděli dřív? Ten zmrd Jednookej něco tušil,“ temně hučel Matkopíchač.
„Temný veliteli, nechci být pesimista, ale Jednooký nám dal dvě šance a mohli jsme s nimi odejít,“ temně dodal Pičín.
„Vzdát se? Nikdy jsme se nevzdali a vždycky jsme vstali z popela jako Fénix. Ty vole, nezanášej mezi nás pesimistickou náladu. To je to poslední, na co sem kurva zvědavej,“ vyjebal ho Matkopíchač. Temné kolegium umlklo a v tichu rychle šli ku své lodi.

Přistávací plocha byla pokrytá troskami kosmických lodí, které byly zničeny během příletu Karlose s Kapkou, ale jedna loď zůstala skoro netknutá. Velitelská loď Temného kolegia.
„Není to nějaký divný?“ zamyslel se Análník.
„Je, ale radši bych se v tom nepitval,“ odpověděl tiše Šoustal.
Zastavili před svojí lodí, obešli ji a neshledali žádných významných škod. Nastoupili a došli až do velitelského centra, kde se usadili do surrealistických křesel z lidských kůží.
„Matkopíchači, diagnostika nehlásí problémy, můžeme odstartovat,“ ohlásil z řídícího místa Vohnout.
„Pryč odsud,“ zavelel temně Matkopíchač a šňupl si lajny z podložky vyrobené z lidské pánve. Vohnout stiskl tlačítko a motor nenaskočil. Prudce prstem zabušil ještě několikrát do tlačítka, ale motory ani nezakašlaly.
„Veliký Matkopíchači, máme problém, musím se jít podívat do strojovny vo co de, protože čidla nic nehlásí,“ oznámil Vohnout kolegiu, zvedl se a odběhl pryč.
„No to mě poser, to mě fakt poser, mám divný tušení,“ temně sám pro sebe mručel Matkopíchač a začínalo mu docházet něco, co si dlouho nechtěl připustit a držel to na řetězu hluboko v hlavě.

„Matkopíchači, podívejte, co bylo ve strojovně přilepený na palivových článcích,“ temně sípal zadýchaný Vohnout a v ruce držel papírek s nějakým textem.
„Půjčili sme si zapalovací svíčky a přeházeli pár kabelů. S láskou Karlos a Jack,“ četl nahlas Matkopíchač, po přečtení papír roztrhl a opravdu hrozně vydal příšerné temné hrdelní vytí, které se neslo od lodi nad střechami paláce až daleko do planiny, kde vzbudilo pozornost zrůd, jenž přežily poslední masakr.

Smutné temné postavy Temného kolegia se pomalu ploužily zpět do paláce, pár metrů za nimi se vláčel sluha, který naplnil síťovky lahváči z lodního baru a ruční detektor začal řvát jak pominutý. Obloha potemněla a vrchní vrstva atmosféry počala světélkovat.

Dorazili zpět do místnosti a Matkopíchač se podíval po sluhovi.
„Jsi propuštěn z našich služeb. Dávám ti svobodu.“
„No ty vole a k čemu mi bude svoboda teď v tuhle chvíli?“ hlesl překvapený slouha.
„Můžeš zemřít svobodný, neasi?“ temně odsekl Matkopíchač, udělal místo na stole a sluhovi již dále nevěnoval pozornost. Ten se otočil a vyšel ven spáchat sebevraždu.

Společenství temných se po sobě dívalo a každý čekal, co řekne ten druhý.
„Domnívám se, že už nemusíme nic skrývat,“ temně ohlásil Matkopíchač. „Co myslíte?“
„Ó mocný Matkopíchači, poslední chvíle bychom měli prožít takoví jací skutečně jsme,“ odpověděl Šoustal a začal rozepínat černé knoflíky na černém hábitu. Ostatní členové kolegia se přidali a rozepnuli své oděvy, které padly na zem a odhalily drátěnou konstrukci, která vytvářela dojem lidské postavy a v jejímž středu byla pevná koule v níž seděl trpaslík.

Na stole stálo osm malých trpaslíků, kteří rozložili malé skládací rybářské židličky a jeden velký skládací stůl mezi sebe.
„Nemůžu uvěřit, že s náma takhle vyjebali,“ normálním trpasličím hlasem řekl Matkopíchač.
Čůrák, Vohnout, Análník, Šoustal, Pičín, Kokot a Sráč souhlasně zamručeli a překlopili jednoho lahváče, ze kterého nabrali vytékající pivo.

„Dlouho se nám dařilo, hodně dlouho, ale z tohodle se nevyvlíkneme,“ pozvedl sklenici Vohnout.
„Na život a ještě lepší smrt,“ reagovali trpaslíci, zvedli sklenice, přiťukli si a naráz vypili.
„Netušil sem, že poslední pivo v životě bude taky to nejlepší pivo. Ubalte jointy a nasypejte lajny, pořádně to rozjedem,“ rozhodl Matkopíchač a sekáčkem na led odsekl z velkého krystalu kus perníku.

Světélkování se objevilo už i v hale u stropu a vytvářelo obrazce, jejichž krása byla přímo úměrná smrti, která s nimi přišla do místnosti.
„Serepes mi říkal, že si máme dát na Blázna a jeho partu pozor,“ řekl Matkopíchač a byla to také poslední slova, protože jejich těla začalo spalovat gamma záření, které právě v plné síle zasáhlo planetu. Trpaslíci ani nehlesli a tiše seděli dokud jim to síly dovolily. Proměna v prach byla sice rychlá, ale zpočátku velmi bolestivá. Pak nastalo radioaktivní ticho, které přerušil vánek, jenž pronikl do paláce otevřenými dveřmi a rozfoukal hromádky popela.

Hlavní planeta Musků.
Veškerá parkovací místa na orbitální dráze jsou plně obsazená a nově příchozí musí dlouho kroužit mezi okolními planetkami a měsíci, než najdou volnou pozici k zaparkování. Kapka měla naštěstí VIP výjimku, takže Kapitánovi Bláznovi a jeho posádce bylo dovoleno přistát přímo na povrchu.

Byla to jedna z těch slavností, která se velikostí zapíše do análů paření. Oficiální uvedení pana Jednookého do funkce nového Nejvyššího představeného bylo mohutné. Gigantická chrámová hala byla zaplněná a Blázen s posádkou měli čestné místo v první řadě. Kouřil brko a přemítal nad časy minulými. Kam to ze své malé kajuty v malé ponorce vlastně dopracoval.

1 2 3 4 5 6 7 8