1 2 3 4 5 6 7 8

Místní krajina byla věru vyprahlá, bez vegetace a po nebi se honily mraky olověné barvy.
„Můj vůdce, z mraků již velmi dlouho nepršelo, ale voda tady kdysi byla, nacházíme se v říčním korytu,“ komentoval Kokot místo, kterým putovali.
„Sem si taky všimnul, že je tady všechno nechutně rudý jako na Marsu,“ mručel Blázen a pokuřoval.

Říční údolí je vyvedlo do širé rudé pláně na jejímž druhém konci se rýsovaly další hory a silueta velké stavby.
„Přesně tam míříme, musíme projít přes planinu Smrti,“ řekl Jednooký.
„Ty vole. Jak víš, že se týhle rudý rovině říká planina Smrti? Vždyť jste neznali souřadnice planety?“ pocítil jistou nesrovnalost Pong.
„Pongu, rýpavý Číňane, to že jsme neznali místo, kde se tato planeta nachází, ještě neznamená, že neexistují popisy tohoto místa. Chápeš?“
„Nechápu,“ zamručel nervozně Pong, který současně sledoval planinu před sebou.
„Pongu, nelže ti, mám v databázi popis planety Temného kolegia,“ vložil se do rozhovoru Kokot.
„Dobře, ale teď mi dělá starost támhleten zvednutej prach,“ ukázal nevrle Pong rukou směrem k rudému oblaku, který se k nim přibližoval.
„Je to tady, Kokote rozdej všem zbraně,“ řekl Jednooký.
„Jaký zbraně?“ zeptal se vyděšeně Blázen.
„Plecháči, jaký kurva zbraně? Na ochranu a boj sem tady já,“ čílil se Pong a nepřestával sledovat oblak.
„Můj vůdce, my jsme se panem Jednookým dohodli, že se předem nic nedozvíte o potřebě každé ruky. Čeká nás těžký a lítý boj,“ řekl Kokot a začal vyndavat z příručního zavazadla ruční paprskomety v retro stylu padesátých let dvacátého století, které rozdal mezi Jednookého, Urghu, Blázna a sebe. Každý měl v jedné ruce zbraň nastavenou na zabíjení. Jediný Pong odmítl s tím, že má své meče a nikdy se jich nevzdá.

Skupina se postavila do obranné formace a vstoupila na rudou planinu. Oblak se zastavil a vypadal, že čeká.
„Musíme jít vstříc svému osudu,“ řekl Jednooký a přidal do kroku.

Netrvalo nijak dlouho, když se začaly z písku vynořovat první monstra s velkými zuby, mnoha očima, nohami vyzbrojenými drápy a sliz slintajícími tlamami. Jednooký spustil palbu a rychle se přidali další. Zrůdy se v žáru paprsků rozpadaly na jednotlivé atomy, ale neustále se objevovaly další. Pongovy meče hrály kung-fu operu smrti a jejich vlastník si vyloženě užíval rozkoši.
„Šéfe, neuvěřitelnej orgasmus. Čím dál tím lepší,“ křičel a nepřestával sekat a zabíjet.
Blázen s jointem v ústech pálil z obou zbraní a Kokot s Urghou nezůstávali pozadu.

Z pohledu neexistujícího ptáka by se celá scéna na planině jevila jako malá svítící tečka vystřelující velké množství paprsků všemi směry k desítkám stvůr přibližujících se k centru střelby. Kdyby se pták snesl o něco níže, spatřil by skupinu postav, jak se probíjí vpřed a zanechává za sebou řadu mrtvol a hromad popela.

Kapitán Blázen balil jednoho jointa za druhým a střílel. Ač měl původně obavu, že se nedokáže bránit, střelba z paprskometu a zabíjení zrůd ho bavila možná víc, než kdysi zabíjení dinosaurů. Byli prostě sehraný stroj.

Den se překlopil do své druhé poloviny a místní slunce začalo pomalu zapadat, když se přiblížili k velké hromadě kamení, která byla obklopená dorážejícími zabijáckými tvory, jenž se snažili svými dlouhými drápy cosi vytáhnout ze spáry.
V zapadajícím slunci se zablesklo větší množství paprsků a kreatury zmizely v oblaku výparů.
„Tady přespíme,“ řekl Jednooký.
„Tady?“ podivila Urgha.
„Ano, tady. Je tu jeskyně…“ začal povídat Jednooký, ale nedokončil myšlenku, protože se ozval Pong.
„Šéfe, tohle byste měl vidět.“

Skutečně se jim nic nezdálo, ale u malých kamenných dveří ve skalní spáře seděli dva zkrvavení a unavení muži, kteří někoho nápadně připomínali.
„Šéfe, to není možný, abych to byl já a vy,“ kroutil hlavou Pong.
„Ty vole, já nevim…,“ skláněl Blázen nad svým druhým zkrvaveným ‚já‘.
„Ty vole, to je jasný, že nevíš, ale máš nějaký hulení a můžete někdo konečně otevřít ty zasraný dveře? Čekáme tady na vás pěkně dlouho, se podívejte jak sme zřízený,“ pozvedl hlavu druhý Blázen, zakašlal a vyplivl krvavý hlen.
„Cože…?“ nadskočil Blázen, ale tak nějak automaticky podal svému druhému ‚já‘ rozkouřený brko. Ten druhý po něm lačně chňapl a mocně, jakoby to bylo první brko toho dne, zahulil.

Pan Jednooký mezitím věnoval svoji pozornost kamenným dveřím a cosi šteloval v mechanismu.
„Pěkně dlouho tady nikdo nebyl,“ mručel a za ním nervózně postával Pong, který sledoval dění v okolní krajině.
„Šéfe, já tady nechci zůstat, až se úplně setmí,“ suše konstatoval a uvnitř se v něm začínala tvořit malá kulička nervozity.

S posledním slunečním paprskem zaznělo cvaknutí a těžké dveře se s rachotem otevřely. Urgha s Kokotem pomohli na nohy zkrvaveným dvojníkům a Pong zůstal poslední, aby všechny jistil, než zmizí uvnitř jeskyně.

Kokot rozsvítil oči a světlo odhalilo velkou místnost s postelemi, stolem, židlemi a to vše pokryté tlustou vrstvou prachu. Pan Jednooký u dveří otevřel malou krabici ve zdi, přepnul spínač a rozsvítil. Ihned poté zavřel dalším spínačem vchod a hlasitě si oddechl.
„Ty vole, tady byl někdo naposledy, když ještě na planetě rostla vegetace, uklidíme jen to nejnutnější, ale hlavně, že si máme kde odpočinout.“
„Kde to vůbec jsme?“ zeptala se Urgha, která si prohlížela obrazy po zdech, ze kterých rukou stírala prach, jenž skrýval spoustu zelené barvy a obrazy roztomilých živočichů.
„Turistická chata, před tím tu byl ráj, říkají staré spisy. Víc nevím, ale spíš mě trápí tady ti dva,“ odpověděl Jednooký. Urgha nic neřekla a šla pomoci Kokotovi uklidit stoly, ze kterých udělal improvizovaný jídelní a operační stůl.
Ze svého zavazadla vyndal termosky s čajem, lahváče, hromady masa, pečiva a lékařské náčiní.

Postupně ošetřil zkrvavené muže, aby zjistil, že Pongův dvojník je těžce zraněn a má odseknutou spodní čelist a jazyk. Nouzově mu rány zalepil lékařským kitem a Pong nachystal několik velkých lajn, které druhý Pong pokynutím hlavy velmi ocenil.
„Ty vole, ty seš hustej,“ ocenil naoplátku statečnost dvojníka Pong, když drtil krystal.

1 2 3 4 5 6 7 8